Den 5 – Los Cristianos, Playa de las Americas a další pláže

      |   

Po včerejšku jsme dnes naplánovali odpočinkovější den, abychom děti nesedřeli z kůže a aby si chudáčci taky něco užili. Plán zněl jasně: Zajet do nejprofláklejších plážových destinací na celým Tenerife. Abychom byli alespoň trochu kulturní, tak jsem vymyslel že se projdeme nejdřív městem (dokud jsou síly) a zpátky půjdeme po plážích a budeme hledat tu nejkrásnější. Realita byla překvapivě zase trochu jiná :).

Dneska jsme si nadělili pohodové ráno. Nejdřív to tak nevypadalo, ale když bylo jasný, že se hned tak nevyhrabeme, pustili jsme dětem pohádky. Z ďáblíků se stali apatický kjůťáci a my –  nejenže jsme zvládli zabalit, umejt si vlasy (hlavně já) a upéct pizzu na oběd, ale zvhrlo se to na druhou snídani, kdy jsme dětem půlku pizzy rovnou sežrali. Hlavně jsme si dali snad poprvé V KLIDU na balkónu snídani s luxusním kafíčkem. A opakuji v klidu. Není se pak čemu divit, že se dětem pohádky roztáhly na asi dvě hodiny. To je u nás běžně dávka na celej tejden, spíš víc. Předávkování se u nás projevuje stejně jako nedostatečná dávka. Vždycky po vypnutí pohádky následuje řev a pláč, že chtějí další dávku.

Odepřete jim to ale, když Vám řeknou, že na celý dovolený se jim nejvíc líbí pohádky a že by nejradši koukali celej den. My krutý rodiče je sem táhneme do nepohodlí, když by přitom daleko šťastněji mohli koukat na pohádky z vlastního gauče, ne-li přímo z nočníku….

No, z ranní pohody jsme vystřízlivěli poměrně rychle a nekompromisně je vykopali ven k autu, kde celý incident pokračoval řevem, že nechtějí do auta a už nikam jet. Máme je moc rádi, a tak jsme je do toho auta narvali násilím :-D.

Cesta do Los Cristianos byla tak na necelou půlhodinku. Cestou jsme si vyposlechli spoustu historek o našem sousedovi Felixovi, o nanuku a o tom, že Geopard nedokáže ulovit lva – Taková běžná směska, na kterou jsme zvyklí a kterou už ani nevnímáme. Zabíjení jiných dětí a lidí se už z Honzíkových historek pomalu vytrácí (Teď si zrovna přeje být „LÉTAJÍCÍM KUNG-FU KRTKEM LOVCEM“). Jinak nanuk byl zmíněn cestou asi jen 7x, takže pohoda. 5 minut před příjezdem na parkoviště Barča usnula. No, ona vlastně usnula už během hledání parkování. Je tu sice všude zadarmo, ale zaparkovat poblíž pláže se ukázalo skoro jako nereálný. Naštěstí se nám to nakonec podařilo a asi jen kilometr od místa, kde jsme ro původně plánovali. Barča se mohla alespoň vyspat o 10 minut dýl a když jsme zaparkovali, byla „úplně čerstvá“ na další řádění.

Když jsme dětem oznámili, že se nejdřív projdem městem, dokud mají síly, a až cestou zpět k autu půjdeme přes pláže, jasně nám vysvětlili, jak moc se mýlíme. Ve vteřině byl plán předělán a šlo se rovnou na pláž i přes příslib kočáru a nosítka. Měli jsme s Terkou fajn ráno a tak jsme byli dnes pro každou špatnost a sami, dobrovolně, jsme se museli rozhodnout, že jdeme na pláž rovnou.

Chvilku jsme si tam pohráli s kyblíčkem, lopatičkou a „hektolitrem“ mořské vody (nošeným tatínkem 20 metrů z moře v malé 150ml konvičce určené na zalévání kaktusů). Dost foukalo a Barče se nějak nepozdávalo, že jí drahý písek, dovezený až ze Sahary, řeže do očí. Tak pak už teda začala naše záchodová turistika.

Záchody tu mají zdarma, když víte, kde hledat. Stačí do map Mapy.cz zadat WC a hned se nám ukázala trasa budoucí cesty. Pro jistotu jsem šel nejdřív prozkoumat sám nejbližší kontrolní bod a když jsem ho úspěšně ověřil, poznávací výlet mohl být zahájen. Cestou jsem v jednom nádvoří obchodního centra objevil krásnou fontánu. Protože děti nejedli už 10 minut, tak jsem je tam i s Terkou zaparkoval na oběd. Jako správný paštikáři jsme vytáhli domácí pizzu a já vyrazil do auta ještě pro slíbený kočár a nosítko. Když jsem se po 10ti minutách vrátil, našel jsem rezignovanou matku a dvě totálně promočený děti cákající vodu z fontány lopatičkou a hrábičkama na všechny strany. I přes veškeré urgence trvající 10 minut od posledního jídla, zapomněli na hlad a ovládli prostor celého náměstíčka s fontánou. Po dalších deseti minutách se nám podařilo dravou zvěř trochu umravnit a narvat do nich aspoň tři sousta, než řekli, že už nechtějí – teda aspoň na dalších 10 minut. Abychom do nich dostali něco zdravýho, koupili jsme alespoň džus z čerstvého ovoce – jak jinak než jeden pro všechny – jsme přeci paštikáři, ne? Je to k nepochopení ale staré kulturní návyky a rodinné tradice se jen těžko mění – I když už to dávno není o penězích. Cenově to tu vychází úplně stejně jako doma. „Děkuji ti tatínku, že si nám koupil takovou dobrotu“ bylo tedy naprosto na místě a s pocitem SuperFotra jsme mohli pokračovat dál.

Los Cristianos se ukázalo jako poměrně nezajímavé městečko plné hotelů, apartmánů a obchůdků všeho druhu. Naše turistická trasa vyznačena symboly „WC“ tak poměrně rychle utíkala. Po včerejší zkušenosti, když už děti nechtěli vůbec chodit, tak jsme jim vzali kočár a nosítko. Překvapivě v nosítku být nikdo nechtěl a na kočáře chtěli být všichni, anebo většinu doby nikdo. V ulicích, kde jezdí auta, by to bylo normálně o nervy, ale musím ty naše roztomilouše pochválit. Chovali se disciplinovaně a dnes je nepřejelo jediné auto.

Městem jsme tedy došli až na slavnou pláž Playa de la Americas. Přišla mi teda na první pohled asi nejhorší ze všech, které jsme zatím na Tenerife viděli a nechápal jsem, proč je kolem tolik turistickýho ubytování. Nebyl tam písek, ale kameny a kamínky různé frakce. Po nějaké době jsem ale ocenil bazének vytvořený přirozeným vlnolamem. Obecně jsem tu díky dětem začal uznávat vlnolamy. Už nějaké 4 roky pro mě není priorita vybláznit se ve vlnách, ale nepřivodit trauma dětem. Honzík se ještě relativně nedávno bál vody a já jsem vděčnej, že teď vleze do vody beze strachu klidně i po pas. Jen ho tu hned první den smetla vlna, když mi zdrhnul o metr dál, než jsem na něj dosáhl, tak už se mu do vln zase nechce :-). Co dodat, SuperFotr…

Docela jsme si to na týhle pláži užili. Bylo tu relativní závětří, takže nás písek nebičoval do obličejů. Jen byla škoda, že jedinej stín byl pod palmama … u popelnic. No, ale tak co – k nám paštikářům to tak nějak sedí. Aspoň jsme to neměli daleko. Popelnici na bioodpad jsme využili hned s prvním banánem. Chvilku jsme se tu vyrachtali i ve vodě a obecně to byl s těma našema prďochama prýma zážitek. Tady to možná vyzní, jaký je to s nima peklo, ale kdybyste nás pozorovali, jak se nad nima rozplýváme a bezhlavě fotíme každý jejich uprdnutí ve vodě i na písku, věděli byste, že je to tak trochu nadsázka.

I když jsme se na téhle pláži cítili relativně bezpečně (pozorovali nás z věže hned 3 plavčíci), byl čas vyrazit směrem domů. Ještě pár pláží a znuděných plavčíků nás ještě čekalo. Jen pro vysvětlení – plavčíci tu jsou skoro všude, ale do vody chodí jen nízké jednotky lidí. Všichni ostatní vysedávají na promenádě a připravují se kofeinem a alkoholem na otužilostní výkon, který přijde dnes, zítra nebo nikdy.

I my jsme si řekli, že to zkusíme. Konec konců, už to bylo nějaký čas od posledního kontrolního stanoviště na naší záchodové trase. Nechali jsme se zlákat akční nabídkou a na Honzíkovi urgence jsme si objednali ke kávindě i dortík. Pan servil byl trochu překvapenej, že jsme si toho nedali víc. Asi neznal paštikáře. Tak ho možná překvapil i brzký nápor na jeho sociální zařízení. Děti tu byly nadšené. Mohli si tu šplhat na zídku mezi pláží a promenádou a ještě k tomu měli dortíka. Dokáže si někdo představit lepší zážitek? Pro jistotu jsme nechali i řádnou diškréci, abychom ukázali, že nejsme zas tak totální socky – že je to věc přesvědčení, že jsme si nedali každý vlastní kafe a dort. To že socky (alespoň mentálně) opravdu jsme – oni přece nemusí vědět :-D.

Posilněni cukrem a kofeinem jsme se vydali na další pláž. I když tam foukalo tak, že kitesurfery jejich draci vyzvedávali až do deseti metrů nad mořem, zkoušeli jsme si tam najít nějaké závětrné místo. A nakonec se opravdu povedlo. Pro změnu tohle byla zatím asi nejhezčí pláž – Playa del Camison. Opět tu byl saharský písek a mírný vlez do vody. Chvilku jsme bagrovali v písku a pak šli skotačit do vln – teda aspoň po kotníky. Běhali jsme sem a tam jako střeštěný a hrozně jsme si to užili. Byla to paráda. Stejně hodně foukal vítr a to při teplotě kolem dvaceti stupňů dělá i husinu. Nicméně kofein a cukr udělal své a já se rozhodl zúročit všechny Vim Hoffovy (otužilostní guru) lekce. Asi nemusím vysvětlovat, že ani voda tu není jako kafe. Koupání tu probíhá na dámský způsob (všichni pánové vědí o čem mluvím). Po nějaké chvíli si ale tělo zvyklo a byl to super zážitek. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy koupal v moři a jak je to fajn pocit, když s vámi pohupují vlny. Zpátky do reality …

Vylez jsem ven a už bylo potřeba řešit, že děti jsou už unavené a nespolupracují, že Barča je promrzlá, nechce se oblíkat a Honzík někam zdrhá. Za chvíli si to prohodili. Honzíka jsem nakonec odchyt jako cowboy krávu a začal ho oblíkat. Do toho se zase ozval hysterický řev Barči. Trestala okolní holuby pískem, ale oni si to ale špatně vyložili. Když jí šli naproti, protože si mysleli, že je chce krmit, dostala hysterický záchvat strachu, že jí chtějí sezobnout. Únava je únava. Terka jako SuperMatka rozehnala ty dravé bestie a svou dcerku hrdině zachránila. Už byl čas na zběsilý útek k autu.

Auto jsme našli a vyrazili směrem domů přes Lidl, kde jsme potřebovali dokoupit, co jsme naposled zapomněli. Z pečiva a vody se klasicky vyklubalo 30 euro. Při čekání na naší SuperMatku musel SuperFotr taky prokázat super sílu. Nevím, jak to mají jiné děti, ale my trénujeme řešení vyhrocených situací běžně třikrát denně. Když přijde bobek, není čas ptát se kdo ke kdo. Rozkaz zní jasně – zbavit se ho za každou cenu. Poslední extrémní situace tohohle druhu proběhla včera ve skalách vedle chodníčku plnýho turistů. Schovali jsme se za trs trávy a výsledek schovali nenápadně pod kamínek. Tady před Lidlem to bylo horší o to, že v autě byly na SuperFotra dvě děti a nebylo kam jít. Kolem dokola kolem parkoviště byla jen pěstěná zahrádka s jednou rostlinkou na metr čtvereční. Nedalo se nic dělat. Shovali jsme se z jedný strany za auta a z druhý strany za nic: vytvořili jsme šíšu na upravený, zavlažovaný a něčím posypaný prostor mezi kaktusama a aloe vera. Blbý bylo když dvě auta od nás vystoupili nákupuchtivý návštevníci Lidlu. Zatím mě nezabásli, tak snad dobrý. Zatímco jsme byli s jedním skřítkem pryč, druhej trénoval zase svoje SuperSchopnosti a slzičky z opuštění jsme utírali ještě pět minut než nás rozptýlil generál Laudón a končněpříchozí SuperMatka se SupeMocnou SuperHouskou.  

Cesta domů už trvala jen pár minut bez větších potíží. Následovala rychlá akce se sprchou, pokusem o večeři a bojem o nanuka. Rychle jsme je uspali, udělali jsme si houskovou rychlovečeři, nealkoholické bezkofeinové kafe a pokusili se naplánovat SuperPlán na další SuperDen. Pár předvybraných aktivit neprošlo testem dostupnosti automobilem a nakonec jsme se na to prostě vykašlali s tím, že si vylezeme na kopec za barákem. Hodnocenej na Googlu je úplně stejně jako národní parky a když ty Tři kilometry nahoru a dolů nedáme, sválíme sudy dolů a zůstaneme na pláži, dokud nenabereme síly na závěrečných pět set metrů k nám na apartmán.

Máme dost, jde se napsat Cestopisník a spát. Zítra je taky den a my se na něj musíme vyspat.





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít