Tak to včera dopadlo, ale jen částečně. Barča se rozhodla usínat asi dvě hodiny. Výhodu to mělo v tom, že jsem zvládnul nahrát nějaký fotky, ale to je tak všechno. S Terkou jsme si vylezli ještě na chvíli na balkón, ale byla zima, tak jsme se za chvíli vrátili a za další chvilku šli spát.
Na dnešek jsme naplánovali další odpočinkovej den. Je dovolená, a jestli něco potřebujeme, tak je to klid a odpočinek. Toho klidu se moc nedostává, ale musíme to zkoušet. Takže dneska je plán jít dopoledne na pláž, odpoledne si doprojít zbytek historické části Nesebaru.
Ráno jsme dětem zjištně pustili Ovečku Šóna – aspoň 6 dílu s tím, že budeme mít klidnější ráno a možná i snídani. Docela se daří. Nějakou sváču na cestu – sice děti protestují, že chleba je fuj a jíst to nebudou, nebereme to ale jako konstruktivní kritiku a prostě na ně prdíme. Do jídla je nutit nechceme, ale když jíst nechtějí, tak mají smůlu. Teda to je můj přístup – Terka by asi nesouhlasila. Sváču jsem ale dělal já. :).
Balíme kruh, křidýlka a dva batohy dalších nezbytností a vyrážíme. Cestu už děti znají a tak nám dělají průvodce a vedou nás. Klobouk dolů, musím je pochválit. Nikam daleko na pláž nejdem – dnes žádný ambice. Uvelebili jsme se hned pod strážní věží – stín zadarmo. Jinak slunečník 10 LEVů, a dvě lehátka po stranách – každý za dalších 10. Pro nás zbytečný, protože stejně budem stavět hrad a to prostě pod slunečníkem nejde.
Ráno byl na balkóně neskutečnej pařák, tak jsem naplánoval koupačku, ale tady fouká od moře a je docela kosa. Plán je ale plán a tak, když se šla Terka na chvilku proběhnout, tak jsem děti zlákal do vody. Sice včera vydrželi v bazénu vodu jak žiletky, ale teplejší voda v moři jim přišla studená. takže hned po prvním pokusu jít do vody aspoň po kolena to děti vzdávají. Honzík brečí, že mu je zima a že chce okamžitě oblíknout. Barča brečí, že brečí honzí a že chce okamžitě sundat křidýlka. Najednou zase řeším jednu krizi za druhou a hned jak H oblíkneme triko, tak se mu nelíbí, že kraťasy, co byly suchý, mají na sobě pár kapek. Barča je už bez křidýlek a řve zase kvůli něčemu jinýmu. Než se Terka vrátí, máme vyřešeno asi 17 krizí a zrovna všichni brečíme kvli tomu, že nám spad hrad pod kterým jsme hloubili tunel. Zkušená mamka do nich narve trochu jídla a je hned klid. To jediný mě asi nenapadlo 😀 Prý poslouchat děti, co chtějí :-D. Prdlajz. Vůbec se neptat a narvat do nich nějaký jídlo a je klid. Udělal jsem si mentální poznámku. Snad z dětí neuděláme tlouštíky. Honzík to má takhle nastavený už teď, že jídlem často řeší svoje nálady.
Vzdávám to, máma ze mě prostě nebude 😀 a tak si jdu zaplavat. Voda je studená, ale jak se člověk jednou smočí, je to paráda. Horší je to, když se vyleze z vody. Chladnej vítr mě už nenechá se pořádně zahřát. A to je venku podle netu 27 stupňů …
Stavíme ještě hrady, hloubíme jezírka, dáváme ještě jeden pokus koupátní, zkoušíme se s Barčou vyčůrat do moře, děláme v písku blbiny a spoustu dalších úžasných věcí. Teď ale zkouším dětěm vysvětlit, že si chvilku budou hrát sami, a že si chvilku chceme povídat i s mamkou. Celkem to bylo překvapivě i pozitivně přijato. Vylezli jsme si teda s Terkou na plavčickou věž a Barča byla u nás hned během prvních 10ti sekund. Pak se ale naštěstí bavila adrenalinovým lezením nahoru a dolu a nás celkem nechala být. Slává, měli jsme s mamkou asi 5 minut pro sebe. Pak nám ale došlo, že je vlastně už čas je nahnat domů na spaní a tak přišlo balení, fňukání, že máme písek na nohou (překvapivé na pláži a zároveň neřešitelné) a odchod. Tady to šlo celkem bez problémů a dokonce jsme všichni donesli moč až domů.
V ubytku sprcha, Terka hned uspávat Barču, já Honzíkovi pustil audiopohádku (Celou cestu domů řval, že jí chce i když jsem mu jí slíbil, tak řval pořád a pořád se mě na ní ptal, tak jsem mu jí sliboval celou cestu až domů), začal jsem smažit maso k obědu a u toho psát ještě Cestopisníka. Po dvou slíbených pohádkách už je maso jakž takž skoro černé, děník rozepsaný a jdu uspat Honzíka. Naštěstí po chvíli usíná a já můžu dopsat deník. Mezitím vylezla od Barči Terka s tím, že chce kompa a půjde pracovat. Než jsem si to dopsal, dává uděleat brambory a já už mám zase dopsáno a tak se střídáme u počítače. Co chcete, prostě pohodová dovolená, ne? 🙂
Oba nakonec spali celkem dlouho, když vstali, tak už jsme byli s Terkou po jídle. Barča si celkem dala a Honzík překvapivě oznámil, že tohle jíst nebude. Tak to nejedl a bylo. Vyrazili jsme na druhej pokus o objevování Nessebaru (konečně vím, jak se to píše 😀 ). Tentokrát jsme zastavili na parkovišti ještě před spojující silnicí na poloostrov se starým městem. Tady je ještě parkování zadarmo na placeným parkovišti. Asi mají ještě před sezónou, tak se jim to nevyplatí. Chtěli jsme nechat auto tady, protože mi přijde, že nejhezčí výhled na Nessebar je vlastně z týhle spojující silničky uprostřed moře. Času na koukání bylo celkem dost, protože už v půlce jsme museli tahat svačinu. Překvapivě s tím nepřišel Honzík, ale Barča, která docela oběd jedla. No, už se ale svez s ní a dali si každej jeden mikrobanán a dohromady jeden makrobanán standardní velikosti. Pak už jsme konečně mohli dojít do starého města. Dnes jsme se snažili objevit druhou půlku, kde jsme předtím nebyli. (V praxi jsme nebyli asi tak na 80% a dnes jsme to snížili na 60%.) Hned na začátku jsme se zasekli u zmrzlinovýho stánku. Překvapivě s tím nepřišel tentokrát Honzík a ještě překvapivěji ani Baruška. Když už s tím ale maminka přišla, děti se milerádi svezli a svez se i tatínek… Na čuňáka jsme si sedli naproti stánku k stolu od protější restaurace. Jsme přeci blbý oprsklý turisti, tak toho tentokrát využíváme. Prošlo nám to. Děti si svojí zmrzlinu z mačkaných šmoulů a recyklovaných žvýkaček náramně užívali. Dokonce tak, že ji měli snědenou za chviličku a pak se vrhli hned na naší zmrzku s mamkou. Nedali jsme se…. no, teda nedali jsme se úplně. Aspoň půlku zmrzky jsme jakž takž uchránili pro svoje mlsný jazyky. Zmrzliny byl kopec, taky stála 10 LEVů. Stála ale za to. Pak už jsme teda konečně vyrazili za poznáváním krás historického města Nessebaru. Jednalo se především o dětská autíčka, co sebou pár vteřin klepou za 1 LEV, obchody s píč***nama, dětskýma trikama s dinosaurama, brýlema, koženýma klíčenkama ve tvaru zvířátek, mečema, mačkátkama, kabelkama z mačkátek, blejskátkama, fotkama s jídlem, stříbrnýma šperkama a pytlovejma kalhotama….
Aby se neřeklo, tak jsme došli i k pár památkám. Takm to ale děti nebavilo. Nejhorší bylo, když jsme je chtěli vyfotit, ale i to se nakonec povedlo. Párkrát nám zdrhli, že jsme je museli nahánět, ale jinak to byli zlatíčka, co celkem móresy svých rodičů tolerovali. Došli jsme si chvilku i na pláž. Tam to bylo prýma. Nebyla úplně písečná, ale sypká hmota pod nohama se skládala z drobných úlomků mušlí. Zajímavý na tom bylo, že normálně na pláži dycky děti lověj mušle a tady, kde nic jinýho skoro nebylo, tak hledali kamínky. Abych jim nekřivdil, tak to nebyla úplně pravda po celou dobu. Přinesli nám jako dárek asi 2 kila mušlí které jsme potom nenápadně trousili a zapomínali, kde se dalo. Děti se docela zabavili spolu a tak jsme si na chvilku sedli na kámen a měli jsme trochu čas si užít moment a výhled. To bylo moc prýma. Seděli jsme tam, dokud se do nás nedala zima, když přišel stín. Už byl ale stejně čas se pomalu začít vracet k autu a dojít si někam na véču.
Tenhle prostej plán se nám úplně nepoved, protože cestu k autu jsme nedokázali udržet v nějakým rozumným tempu. Bylo spoustu zastávek – ale i kvůli nám. Jak je tady teď málo turistů, tak jsme měli možnost se s některýma památkama vyfotit bez lidí. V jednom krásným polorozbořeným kostele jsme byli úplně sami až na dva kluky, co tam hráli fotbal. Vůbec jim nevadilo, že se tam už asi půl hodiny fotíme a neváhali se zapojit do našeho snažení a příležitostně nás trefovat míčem. Díky tomu je máme na památku asi tak na půlce fotek :). Dlaší cesta k autu vedla ještě přes záchod, prodejnu triček, hraček, nahaněče do restaurací, kostelík a hlavně dětský hřiště, kde nám děti prokazovali pokrok ve svých motorických schopnostech. To by bylo úžasný v momentě, kdy bychom nespěchali na večeři, než se dětem vytvoří v důsledku hladu a únavy v mozku hormonální bouře projevující se podobně jako důsledná opilost vypravěče vtipů. Nicméně i tak jsme z jejich pokroků měli radost, náležitě je ocenily a vykopali ty malý prevíty z hřiště ven. V půlce silnice mezi starým a novým Nessebarem jsme si udělali už tradiční zastávku tentokrát na čurajz a kakajz. To je úplně ideální na úzkým chodníčku s vysokou (aspoň na mimosezónní provoz) koncentrací turistů. No, nebyl čas to nějak řešit a Barča nakonec předvedla stejně jen dnešní už asi sedmej planej polach. Sice to bylo už asi jen sto metrů, ale k autu jsme už mále nedošli. Aspoň mě to tak přišlo.
Restaurace v tohle stavu dětí by byla už asi jen rodičovská sebevražda a tak jsme improvizovaně změnili plán na to, že najdem jen nějakej stánek s balkánskýma dobrotama. Našli jsme po projetí celýho města jen nějakej fastfood. Z menu komplet psaného cyrilicí jsme nevyčetli ani ten kebab. Vyčekal jsem celou frontu, abych zjistil, že borec umí anglicky, což bylo úplně super a taky, že už nic nemá a ti předemnou, co chroupali salát v housce s kečupem, tak nebyli vegetariáni ale stejní zoufalci jako my. Bál jsem se, že by mi děti čekající v autě ukousli ruku, kdybych přišel s prázdnou, a tak jsem borce namotivoval, že zaplatím cokolic, co vymyslí a že to bude určitě super. Trochu se bránil, ale nakonec mému zápaďáckému šarmu neodolal. Pořád dokola se omlouval, ale něco tam dělal a vypadalo to krásně. Proč se omlouval, jsem zjistil až doma. Převzal jsem od něj tři obrovský křupavý kebabový housky se salámem (jiný maso už neměl), trochou zeleniny a spoustou všelijakých omáček za 12 LEVů. Odnes jsem to do auta a vyrazili jsme si to sníst na aparmán. Mezi lidma by to bylo riziko, že nás zavřou za podávání alkoholu mladistvým. Honzík už totiž mluvil jen úplně z cesty a všemu se strašně smál. Když je unavenej, tak mívá tyhle stavy, kdy se chová, jako váš opilej kamarád, kterýho z pocitu povinnosti táhnete domů, aby nekdě cestou domu nedostal na budku za svoje kecy.
Zvládli jsme to domů s minimálníma ztrátama, na apartmánu děti hned vysprchovali a na balkóně na ně vytáhli housky z fastfoodu. Honzík od pohledu řek, že tohle jíst nebude. Dneska už druhý jídlo… Nakonec se dal ukecat, ale oba jedli v podstatě jen suchou housku. My s Terkou ty housky dojedli a musím uznat, že to žádnej zázrak nebyl a tu třetí housku raději asi zítra vyhodíme, než abychom si tuhle vzpomínku zopakovali.
Pak už jsem jim jen vyčistili zuby od pachuti majonézy smíchaný s kečupem a dvěma dalšíma omajdama, hodili na ně pyžama, zalehli a začali uspávat. Přes všechnu únavu se projevil dlouhej polední spánek a vůbec jim nešlo usnout. To se podařilo snad až v devět.
Sedli jsme si s Terkou ještě chvilku na balkón, ale byla tam kosa a ani studený pivo, výbornej melounovej cider, přimražený brambory od oběda a únava tomu moc nepomáhali. Jednomyslným hlasováním jsme rozhodli, že nás děti oddělali a že to dnes už zabalíme. Já si ještě sednul k psaní cestopisníka a Terka už šla na kutě.
Uff.. To jsme si zas užili světa… Jdu už taky spát a jen doufám, že dnešní gurmánskej zážitek, kterej se mi ozývá v břiše nebude chtít cestovat jako jeho hostitel. Borec ve fastfoodu byl sice ochotnej sympaťák s nadprůměrnou jazykovou výbavou, ale myslim, že kontrolou český hygieny by neprošla ani jeho klika na jeho dveřích. Ve vnitř si normálně štípal třísky do grilu na starý ledničce. Ten gril na dřevo a uhlí měl normálně v přízemí několikapatrový budovy. Prostě klasický žebravý okýnko. To jsem ještě neviděl :).