Večer jsem si výhled ze stanu fakt užil. Ještě dlouho jsem před usnutím koukal na fjord před námi.
Ráno to už ale taková hitparáda nebyla. Již tradičně nás vzbudil déšť. Vylézali jsme ze stanu na dvakrát, protože se nám nechtělo moknout, ale podařilo se a stan jsme sbalili celkem rychle. Snídani jsme si jeli uvařit na nějaké místo se střechou. Jedno zastřešené posezení jsme si našli v Arendalu, kam jsme právě mířili. Parkoviště bylo přímo před obchodem, takže jsme si tam rovnou zašli a koupili si nějaké to čerstvé sladké pečivo k snídani a čerstvý chleba, placky a tradiční kaviárovou rybí pastu. Baruška si strašně přála mít svoji. Vysvětloval jsem, jí, že jí to asi nebude chutnat, ale i tak chtěla svoji. Neustoupili jsme. Ochutnala ji, nechutnalo jí to, ale stejně chtěla svoji – jen jinou :-D. Někdy to nemá moc řešení. Z Parkoviště jsme to měli k zastřešeného posezení na pobřeží jen asi 30 metrů, přesto se vařič, kanystr a deset dalších cest pro zapomenuté maličkosti pronesou. Udělali jsme si teplé kafíčko a děti měly radost ze sladkého pečiva. Bohužel si ho hned snědly a chleba s rybí pastou jim už tolik neimponoval. Zatímco děti futrovaly už v autě kde co, tak my s Terkou jsme složili bydlení, odřídili cestu a ještě se nenapili ani nenajedli, tak jsem jim to musel – možná až příliš důrazně vysvětlit. Prostě nasr*t. Stejně jsem jim ze svého croasantu dal ochutnat – i když oni se na nás vykašlaly… Teplé kafíčko bodlo. S výhledem na moře a ostrovy je nejlepší.
Dámské části osazenstva se ale zapotřebovalo na vyprazdňovanou a tak se rychle odebralo na nedaleké veřejné ono místo. My jsme zatím s H uklidili náš squat a šli se podívat na přilehlé hřiště, odkud nás za pár minut vyhnal déšť. I holky za chvilku přiběhly – naštěstí měly deštník.
Zvedli jsme kotvy a vyrazili nahoru nad město na vyhlídku. Proč? Prostě jsem to tak měl v plánu – s deštěm jsem nepočítal. Prší ale všude, tak proč nejít zrovna na vyhlídku. Pro jistotu jsme zaparkovali až úplně u ní – asi 50m. Blíž už to nešlo. Dokonce přestalo pršet už jen mrholilo, děti jsme ale stejně nemohly dostat z auta od audiopohádky. Nakonec jsme je nějak udolali. Museli jsme jim ale říct, že na nás počkají v autě sami a klíče od auta si bereme, takže jim nepoběží pohádka. Pak už se rozhodli, že teda na tu „blbou“ vyhlídku půjdou taky. Šli jsme na lehko – bylo to jen 50m.
Na vyhlídce jsme zjistili, že je úplně fantastická a nádherná. Přímo u ní byl výtah a tak jsem si myslel, že nás vyveze nahoru na věž. Dost nás ale překvapilo, že výtah směřoval dolů – někam do podzemí. Každopádně jsme se projeli výtahem aspoň 3x, protože jezdí fakt rychle a hezky nakopává – skoro stav bez tíže… Pak se děti rozhodly, že to dole musíme prozkoumat. A s překvapením jsme zjistili, že tunel od výtahu vede přímo na náměstíčko v historické části Arendalu. Mimochodem Arendal je název z profláklé pohádky Frozen (Ledové království, kterému tohle městečko asi dělalo předlohu).
Přímo před tunelem na náměstí bylo perfektní dětské hřiště. Nemělo to chybu. Chvíli jsme tam poblbli a když už jsme byli tady, rozhodli jsme se pro tůru po historické části města, na přístav, kostel, vyhlídku a samozřejmě pláž (už jsme byli poučeni, že pláž musí být písečná a musejí na ní být mušle – to je základ). V centru tu není moc žádné parkoviště a teď jsem pochopil, proč tam nahoře na kopci jich bylo tolik a proč je tady výtah zdarma a parádní vyhlídka. Výtah a vyhlídka v podstatě slouží jako transport na odstavné parkoviště.
Prošli jsme si přístav, prohlédli si nabídku čerstvých krabů, prozkoumali historickou plachetnici, sáhli si na historickou námořní minu (exponát – socha) a k nevůli dětí vyrazili ke kostelu. Ten byl úplně nádherný a my tam byli úplně sami. Až se to těžko věří vzhledem k tomu, že je to dominanta města. Celý jsme si ho prošli, zapálili si tam svíčky pro štěstí a paní, co tam hlídala nám dokonce nabídla kafe a obžerstvení. S díky jsme osmítli, ale vzhledem k tomu, že jsme původně vyrazili nalehko jen k 50m vzdálené vyhlídce, jsme vzali zavděk limčou a sušenkama pro děti. Děti byly rázem nadšené a všichni jsme si prohlídku kostela hrozně užili. Každý jsme si zapálili symbolicky svíčku a když se nám děti a pak i my svěřili, co jsme si přáli, tak jsme byli úplně dojatí. Pak jsme se byli podívat ještě na balkónu a dokonce i na varhany jsme si mohli i sáhnout. Prostě to tu mají úplně super.
Z kostela jsme vyrazili na vyhlídku – ta se ale nakonec moc nepovedla – mapy kecaly. Nedalo se tam pořádně dojít a stálo to zaprd. Honzík se už nemohl dočkat pláže a už po tří sté se na ní otráveně pořád vyptával, takže jsme museli už spěchat. Došli jsme tam dlouhou oklikou, abychom zjistili, že je to sice krásná, ale úplná mikropláž o asi 10ti metrech. I tak se líbila. Zajímavější ale bylo, že hned vedle byl klasickej venkovní plaveckej betonovej bazén, ale postavenej uprostřed moře hned vedle přístavu – fakt zajímavá kombinace. A vůbec okolí fakt parádní. To děti moc neocelnily. H už hlad a Barču zajímal pejsek. Aspoň tý jsem dokázal pohlazení zařídit. Ráno byla moc smutná, že když jsme odjížděli z místa spaní, tak pejsek z vedlejšího obytňáku ještě spinkal…
Teď už jsme honem rychle pádili k autu a za nějakým jídlem. H už byl trochu udyndanej. Nějak tu moc nezvládáme udržovat pravidelnost v jídle. Jí se vlastně pořád a pořádně nikdy… Děti jsou furt hladové a my naštvaní, že se nikdy jídla nenajedí a pak vyžadují pořád dokola jídlo. No, je to boj… Ale sami jsme taky hladoví, takže za to nemůžou oni.
K autu už se vracíme s jedinou zastávkou na veřejných záchodech. Za 10 norských kaček se tam nacpeme všichni – docela dobrodrůžo. Nicméně musím říct, že oproti českým veřejným záchodům je tohle nebe a dudy. Nejen technologicky, ale hlavně čistotou. Bezdotikové řešení a platba kartou u vstupu je jen třešnička na dortu.
Vyjeli jsme rozhlednou vzhůru. Pověřil jsem Terku ustájením a nakrmením naší zvěře a já jsem si sám šel vyšlápnout na konkurenční vyhlídku na vedlejším kopečku. Beztak bych už nikoho nedonutil, aby šel se mnou. Oproti hlavní „techno“ vyhlídce, tady byla jen lavička na skále. Ale byla prázdná a hlavní vyhlídka byla plná lidí. (Jakmile tu vysvitne sluníčko, tak se do ulic nahrnou lidi.) Ta vyhlídka byla úplně famózní. Dokonce tak, že jsem ukecal Terku, aby se tam šla podívat se mnou. Děti už teda ne. Těm jsme dali nějaký krekry, vodu a pustili pohádky v rádiu. Klíče jsme si dovolili nechat v zapalování, protože druhá vyhlídka byla jen 100m daleko a na auto z ní bylo vidět. No vypadali jsme jako krkavčí rodiče, co nechají své děti uvařit se v autě, zatím co oni jdou sami popíjet na vyhlídku. Udělali jsme si takovou romantickou chvilku, no… A nepopíjeli jsme alkohol, ale Manu (jídlo v prášku). Ta nám tu docela pomáhá s doplněním živin. Nechceme mít žádné zbytky a nikdy nevíme, kolik toho děti snědí, takže, abych nebyl hladovej, dorovnáváme to tím. Každopádně vyhlídka s popíjením Many a s mojí ženou, se kterou zítra slavíme výročí svatby 8 let byla fenomenální – i když jen na 10 min.
Po návratu ani děti nevypadaly rádi, že nás vidí. Vyrazili jsme ale na další výlet – na ostrov naproti městu. Je to místo, kde je staré opevnění, krásné výhledy na okolní ostrovy a hlavně stoly, na kterých jsme si mohli uvařit oběd. Teda mamka vařila. Děti si stěžovaly na nudu a tak jsem s nima šel prozkoumat okolí. Poté jsme si dali úžasnou máminu baštu na skvělé vyhlídce. Po umytí nádobí jsme vyrazili ještě na prochajdu. Mimochodem, místní tady mezi opevněním mají hřiště na golf s létacíma talířema – nevím, jak se to ofiko jmenuje 😊. Takže jsme jim občas při naší prohlíce trochu překáželi. Taky jsme pochopili, proč se na nás tak divně dívali, že jsme jako jediní vyrazili až na horní parkovišťátko až úplně u piknikových stolů – asi neměli české mapy a nevěděli, že je to parkoviště a taky nám možná nechtěli jen poškrábat lak létacíma talířema…
Následující procházka byla super, trochu dobrodružná po hřišti mezi opevněním, lítacíma talířema, srázama, malinama a parádníma výhledama. Bylo ale už na čase se vrátit k autu a vyrazit na cestu někam k dalšímu místu na přespání. Taky jsme potřebovali doplnit vodu a sehnat sprchu pro maminku. Já se koupu, kde se dá a děti se taky docela snaží. No a maminku taky brzo přemluvíme :-P.
Cestou jsme se teda ještě potřebovali stavit na pláži. Tentokrát ne kvůli dětem, ale kvůli mně, protože dnes nakonec slunko vysvitlo, oteplilo se a já musím uznat, že jsem potřeboval taky koupel. Takže hurá na pláž. Jednu jsme ulovili cestou ještě na ostrově. Byla to teda pláž kempová – asi jako součást kempu. Nikdo nás ale nevyhazoval a Terka tam dokonce zvládla i sprchu. Já se s dětma vykoupal a asi hodinu jsem se zaseknul na focení a natáčení malých kachniček, které tam plavali na pláži a nechali se klidně i pohladit. To jsem ještě nezažil. Vypadaly, že tu bydlí -asi místní mazlíčci.
Pak už teda opravdu vyrážíme směr nabrat vodu. Po dálnici asi 30 km se nám to povedlo a začali jsme hledat ubytování. Něco jsem měl nalezeno v Kristiansundu, ale řekli jsme si, že si raději najdeme něco, kde budeme sami. A tak začalo dobrodružství s hledáním vedlejších silniček v přelidněné oblasti norského pobřeží. Nakonec jsme úžasné výhledy vzdali a zapíchli to ve výseku lesa. Není to tak krásný výhled, ale jsme tu sami. Bohužel se nám to trochu protáhlo a šli jsme spát až v 9. Děti byly úplně divý a já na ně nebyl už taky moc hodný. Taková naše klasika. Děcka vytleméné nespolupracující, skoro jak opilé a já unavený, hladový a netrpělivý. No, nakonec jsme to nějak dali bez úrazu. Emociální nepočítám. Asi si to ponesu ještě dlouho … :D.
Teď už jen dopsat deník. V 10 večer se mi většinou už moc nechce, ale nedá se nic dělat. Kdo si prd pamatuje, musí psát deník. Dnes výhled ze stanu do lesa. Taky dobrý. Jen asi bude zima. Dost se ochladilo. Snad nás nesežerou srnky.