Den XXXIII. 12.1.2015
Ráno nám opět zpestřili zažívací potíže. Rozhodovali jsme se, jestli vůbec uskutečnit dnešní výlet za Mexico City na Teotihuacán nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že to zvládnem a někdy kolem půl jedenáctý jsme vyrazili.
Autobus na Teotihuacán
Teotihuacán je jen pár kilometrů za Mexico City. Jako obvykle se nám ale nechtělo jet s předraženou cestovkou. Jet po vlastní ose tam není nic složitého. Autobusy společnosti Autobuses de Teotihuacan jezdí z Norte bus station. Společnost má kasu až úplně vzadu u vchodu 8 a autobusy jezdí každých 15 minut.
Nejdřív je ale potřeba se dostat na Norte bus station (Autobuses del Norte). Za tímhle účelem jsme se rozhodli vzít trolejbus od Bellas Artes . Je to prý nejjednodušší cesta – bez přestupu. Troleje mají napsáno na čelním skle Norte a na autobusáku je konečná. Cesta stojí 4 pesos a jede to tam asi čtyřicet minut.
Trolej se nám podařilo po 2 omylech chytit správnou. Jen byl problém v tom, že za 10 minut zastavila mimo zastávku a všichni začali vystupovat. Nikdo ani nepíp, ale všimli jsme si, že přestupujou do jinýho troleje a z toho vyvodili, že náš trolej má asi poruchu. Jdeme teda za ostatníma a nastupujem do dalšího přeplněnýho trolejbusu na Norte station. Tentokrát už dorazíme bez problémů. Společnost Autobuses de Teotihuacan má kasu až úplně vzadu tuším na osmičce. Platíme 44 pesos za jeden směr na osobu. Paní nám oznamuje, že to jede za 10 minut z nástupiště taky snad 8. Makáme ještě na záchod a rychle k busu, aby jsme se opět ujistili, že na čas se tu nehraje. čekáme dalších asi 15 minut na úplně jiným nástupišti, než nám řekla paní na kase. Naštěstí je v Mexiku vždycky dostatek přidržtašek, takže se na nástupištích doptáme a zařadíme se do příslušné fronty. Autobus je potřeba zaplatit do Zóna Archeologica – ne přímo do Teotihuacánu. Řidič a další spolucestující vás v čas vykopnou. Je jim jasný, kam člověk jede. 
Cestou projíždíme přes něco, čemu se tady říká slamy. Oproti slamům v Asii je tu poměrně vysoká úroveň. Ani by jsme to snad nepovažovali za slamy. Jsou to obrovské množství malých betonových buněk (mikrobytů). Vše je barevné a žádné paneláky – betonové příbytky jsou hodně na husto, ale ne moc do vysokých pater. Prý mají všude vodu a elektřinu. Težko říct, jaký je rozdíl mezi našimi panelákovými sídlišti … možná v rozměrech bytů. Tady to vypadá na byty velikosti stavební buňky.
Velikost Mexico City
Mexico City je obrovský město. Teď je to dobře vidět. Všude kolem jsou kopce a slamy se po stěnách šplhají skoro až nahoru. Projíždíme skrze kopce a Mexico City nekončí ani tam. Už jsme jeho velikost viděli i z letadla a tohle město je opravdu od nevidím do nevidím – tohle se jen tak nevidí :). Těch 20 milionů obyvatel se bez paneláků hold někam nacpat musí.
Teotihuacán
Konečně dorážíme a je nám řečeno, že tady je Zona Archeologica – Teotihuacan. Vylejzáme na kruháči plným obrovských kaktusů. Ty jsou tady všude. Slunce pěkně praží – varovali nás předtím, že tu svítí víc a není tu žádný stín – měli pravdu.
Jdeme k pokladně a od nedůvěrného chlápka si kupujeme lístky. Jako obvykle musíme popojít pár desítek metrů, aby nám je jinej člověk označil. V Mexiku tuhle činnost nedělá nikdy jen jeden člověk – vždycky jich je víc a o lidi, který jen stojej kolem a čuměj (kontrolujou), nebývá nouze.
Procházíme povinnou uličkou obchůdků, naštěstí i záchodů, následovanou mikropodnikateli se suvenýry a konečně míříme k první pyramidě. 
Je to spíš skupinka pyramid, ale jedna je z nich – Templo de Quetzalcoátl je nejdůležitější. Jsou tam hodně zachované reliéfy a sošky bohů. Zachované části asi vydrželi jen díky tomu, že se vyskytují mezi dvěma pyramidama relativně v závětří. Pyramida byla původně celá modrá a hadi/bůžci/nebo co ty bestie jsou, měli původně v očích obsidiány. Muselo to být velkolepé. Vše je dokola obklopené dalšími menšími pyramidkami, kterých je plný celý areál. Tady si dáváme svačinku.
Pozor na to, že v celým areálu Teothiuacánu se neprodává ani jídlo ani pití. Je potřeba s tím počítat a vzít si dost vody sebou.
Pyramidy Teotihuacán
Hlavní dvě pyramidy, v areálu se jmenují Sluneční a Měsíční pyramida. Jsou obrovské. Sluneční pyramida je asi 3. největší na světě. Další z prvních 3 je taky v Mexiku. Strana základny Sluneční pyramidy měří 220 metrů a její výška jevíce než 70 metrů. Doporučuje se tu šplhání moc nepřehánět díky místnímu sluníčku a nadmořské výšce, která činí nějakých 2350 metrů nad mořem.
Po kliknutí na fotografii si můžete Teotihuacan projít na Google Street view
Měsíční pyramida je menší, ale zdá se nám hezčí – alespoň z dálky. Z blízka je zajímavá tím, že její nádvoří obklopuje dalších 12 menších pyramidek – platform. Taky k ní vede dlouhá příjezdová cesta lemovaná menšími ruinami a kaktusy obsahující několik obrovských náměstí a spoustu ruin. Celé je to opravdu obrovské. Velikostí to předčí všechny vykopávky, které jsme v Mexiku navštívili. Svým způsobem byl ale třeba Uxmal hezčí – aspoň pro mě. Těžko se to srovnává.
Už se připozdívá a my začínáme myslet na autobus zpátky do Mexico City, abychom tu neuvízli.
Funguje to tady tak, že Vás autobus vyhodí u prvního vstupu, projdete si celý areál a pak si autobus stopnete cestou zpátky u prostředního nebo posledního vstupu. Stačí projít uličkou obchůdků, parkovištěm a na silnici si mávnout na bus. Nám se stačilo jen zeptat skupinky lidí, jestli jedou stejným směrem a pak jsme se k nim přifařili. Celkově v areálu pyramid Teotihuacán moc lidí nebylo. Udělali jsme dobře, že jsme nejeli v neděli ale v pondělí.
Cesta zpět probíhala celkem rychle. Zaskočila nás jen stejná věc, jako cestou tam. V půlce trasy nastoupil nějakej chlápek a jednoho po druhým cestujícím si natočil kamerou. Nijak se neprokázal, nic nevysvětloval. Když jsem si dal do očí kšilt, musel jsem se na jeho přání na kameru stejně podívat. Docela velkej rozdíl v porovnání s Evropou, kde se řeší každej osobní údaj a každá přítomnost kamery musí být nápisem oznámena. Cestou zpátky s borcem s kamerou přistoupili i policajti s velkýma bambitkama. Z toho jsme usoudili, že se jedná asi o nějakou oficiální záležitost. Radši jsme se do nějakých diskuzí nepouštěli.
Po návratu na terminál Norte jsme se rozhodli, že už se nechceme trmácet trolejbusem a vezmeme si radši metro. I s jedním přestupem je to rychlejší a máme zastávku blíž k hotelu. Navíc na místním metru je super, že vlak jezdí snad každou minutu. Když se nevejdete, stačí počkat minutu na další. Při populaci města je to asi nezbytnost. Lidi se do metra prostě valej bez ustání a i při frekvenci jedno metro za minutu je často po 20 ti vteřinách nástupiště plný (a to měří snad 200metrů).
Doma si lehce odfrkneme a je času začít lovit večeři. Bohužel zjišťujeme, že v okolí se všechno už zavírá. César nám kdysi říkal, že je tady zvykem si dát velkou snídani, pozdní oběd a pak večeři kolem osmý, devátý. To se nám ale moc nezdá, protože všechny restaurace v okolí zavírají už v půl osmý. V blízkosti máme k dispozici jen bary s hodně drahým jídlem nebo fastfood. Ten to nakonec vyhrál a dáváme si hambáče a grilovaný kuřátko „U piráta“ (místní řetězec). Nechce se nám tam moc sedět a tak si berem ten kotel jídla na hotel. Cestou ještě přikupujem 2 pivka, aby bylo tu mastnotu čím zapít. Terce kupuju mexikej Sol a sobě mexický Bohemia :). Ani to všechno nedojíme a jdeme unavený na kutě.