Den XXXI. 10.1.2015
Ráno vstáváme kolem osmý a prdelíme se ven. Máme hlad a na pokoji ani sušenku. Vzhledem k tomu, že dneska chceme znovu zkusit navštívit Palacio Nacional a musíme tak přejít Zócalo, řekli jsme si, že tam zajdeme na snídani. 
V jedný části jsou neuvěřitelně neodbytný naháněči restaurací a my je úspěšně dlouhodobě ignorovali. Dneska jsme si řekli, že by snídaně na balkónku s výhledem na Zócalo nebyla úpně marná. Jakmile nahaněči viděj náznak zájmu, začínaj se o nás přetahovat. Je jich u nás asi pět a každej nám cpe svoje menu. My ale chceme na ten balkónek a tak vyhrává nahaněč, kterej nám tam slibuje místo. Během chvilky na balkónku sedíme a objednáváme si snídani. Ceny nejsou tak hrozný, jak by se mohlo zdát a jídlo je vynikající.
Palacio Nacional
Po snídani přecházíme Zócalo a míříme do Palacio Nacional. Před měsícem nás tam nepustila ostraha, že je zavřeno, ale v Tulumu nám Argentinci říkali, že tam normálně byli. Je čas na druhý pokus – snad se nám tentokrát podaří vidět jednu z nejlepších sbírek umění mexického umělce Diega Rivery.
Bohužel nás mrzáci zase nepustili a tak zklamaně odcházíme.
Palacio de Bellas Artes
Pokračujeme k Palacio de Bellas Artes, kde máme dnes štěstí a za necelých 50 pesos se dostáváme dovnitř. Stavba je to nádherná nejen zvenčí ale je impozantní i zevnitř. druhém patře jsou vystaveny malby. 
Nejvíc mě zaujal Diego Rivera – El hombre en el cruce decaminos. Je to obrovská malba – na jedný straně jsou socialističtí dělníci na druhý straně demonstranti v USA mláceni policajty – do toho se připlétají vědní obory, objevy a všechno řídí ze střed jeden dělník. Rivera se svoji manželkou Fridou Kahlo táhli hodně doleva. 
Tenhle obraz byl původně kreslenej pro Rockfellera, ale neprošel cenzurou – na obrazu byl totiž Lenin nebo Stalin (nejsem si jistej) a celkově to je levicově laděné. Rivera dílo odmítl předělat a tak bylo zničeno. Znovu ho nakreslil právě do Palacio de Bellas Artes. Po menším kulturním vyžití jsme si skočili na oběd. Cestou nás zastavili místní studenti s dotazníkem. Ptali se nás, jak se nám v Mexiku líbí atd. Nejhorší bylo odpovědět na otázky ohledně mexického jídla. Co nám nejvíc chutnalo a co nám vůbec nechutnalo. Řekli jsme jim něco neutrálního a vyrazili na oběd do čínský restauace (all you can eat – sněz co můžeš) :).Musím říct, že jídlo bylo vynikající a kdyby se mě znovu zeptali, jaký jídlo mi v Mexiku chutnalo nejvíc, asi bych musel sprostě odpovědět čínský. Asi už jsme mexický kuchyně trochu přejedený.
Museo Mural Diego Rivera
Přešli jsme parčík za Bellas Artes a vlítli do musea Diega Rivery. Je tam jedna jeho originální nástěnná malba Sueňo de una tarde dominical en la Almaneda central. Tahle malba pojednává o jeho snu jak se prochází v neděli po místní ulici a potkává ta samý známý osobnosti. Všechny jsou zanesené v malbě a popsané v muzeu. Zajímavé také je, že hotel, ve kterém původně nástěnná malba byla, nepřežil zemětřesení v roce 85. Stěna ale byla zachráněna, zpevněna ocelovou konstrukcí, převezena asi o 100 metrů dál, kde kolem ní bylo postaveno muzeum.
Ulice Reforma
Pokračovali jsme na jednu z hlavních a nejdelších ulic Mexico City – Paseo de la Reforma. Tady je k vidění spousta mrakodrapů. Hodně z nich se opravuje nebo dostavuje. Ulice je moc pěkná, podél jsou palmy, sochy a uprostřed kruháčů jsou nádherné pomníky. Z Reformy jsme si na krok odskočili na ulici Avenida de la Repúblika, kde je obrovský Monument revoluce – Monumento a la Revvolucion. Nahoru se dá vyjet výtahem. Nám se ale nezdá, že by ze shora měl být nějaký okouzlující výhled a tak radši zůstáváme dole a pozorujeme Mexičany, jak se čvachtají v barevně pod světlené fontáně. Taky se zaposloucháváme do bubnů a trumpet nějakýho spolku, který to rozbalil přímo pod monumentem. Je tu příjemná atmosféra.
Vracíme se na Reformu. Už se pomalu stmívá a palmy podél ulice začínají být barevně nasvětleny. Kolem Monumento a Cristóbal Colón jezdí dlouhatánské limuzíny a všechny mají společný znak. Z okýnek hulákají rozjařené náctileté děvy. Občas někde vystoupí a fotí se – jedna z nich většinou vyniká obrovskou róbou. Pravděpodobně se zase jedná o uvedení do společnosti tuším ve 14 letech (španělský zvyk). Chvílema to ale spíš vypadá na rozlučku se svobodou, protože holky se chovají, jak kdyby měly řádně naváto.
Ze zóny Roma přecházíme do Zona Rosa a docházíme skoro až na Chapultepec. Už se úplně setmělo a my usuzujeme, že procházku můžeme končit a soustředit se na praktičtější věci. Vygooglili jsme tady jeden obchoďák a tak je čas si koupit Tequilu domů do ČR. Obchoďák nacházíme, ale bohužel není nijak extrémně velký, přirovnal bych to k běžné Bille nebo Albertoj- trochu zklamání – trmáceli jsme se sem opravdu daleko. No nedá se nic dělat a nakupujeme nějakou Tequilu a Mezcal.
Metro v Mexico City
Je čas vrátit se domů. Míříme teda na metro. Pěšky by jsme to šli hodiny krtkem to jsou jen 4 zastávky. Musím říct, že jak v metru, tak všude v centru je překvapivě čisto. Zmiňoval se o tom i César. Místní se opravdu snaží a pracuje na tom fůra lidí. Na to, že tu žije 20 miliónu lidí, tak byste takový pořádek nečekali. Jedna jízda metrem stojí 5 pesos a je jedno jak daleko jedeme, nebo jak dlouho se zdržujete v metru. Je tu nějakých 9 linek a každá zastávka má kromě svého názvu i obrázek. Mohou se tu tak snadno orientovat i ti, kteří neumí číst. My sice číst umíme, ale podle obrázků je to mnohem snadnější než luštit písmenka. My kupříkladu bydlíme na plachetnici. Na metru v Mexico City je ještě zajímavé to, že oproti našemu metru v Praze májí vozy na kolech pneumatiky.
Díky tomu, že je metro tak levné a není časově omezené, je plné prodejců. Na každé zastávce k Vám do vagónu někdo přistoupí a řve na celej vagón nějaký pindy o tom, co prodává. Projde celej vagón a na další zastávce vypadne. Takhle je to pořád dokola. Někdy nastoupí dva nebo víc. Většinou na sebe počkají, aby se nepřekřikovali. často pouští nějakou muziku. Prodávají bonbóny, žvýkačky, přepálené filmy, cd s hudbou, čokoládu, plastelíny, kapesníky, atd atd….Lidi tady v podstatě nemusí nakupovat – stačí se občas projet metrem.
Jsme pěkně unavený a doma padáme do komatu. Nejdřívv teda cestopisník a pak kóma. Bylo to tak zlý, že jsem napsal jen jeden den a restík mi zbyl na další den. Nějak se to se mnou už veze…