Dneska jsme měli zamluvenej zájezd na jeden den do sloního parku BaanChang. Od začátku jsem od místních cestovek čekal nějakou šílenost. Nakonec to ale bylo celkem dobrý. Marketingový sdělení ale bylo samo o něčem trochu jiným. Ráno nás měli vyzvednout na hostelu mezi osmou a půl devátou. Zastavili se až k tý půl devátý. Zjistili jsme, že jsme v mikrobuse úpně první, takže zpoždění nebylo vůbec způsobený vyzvedáváním nepřipravených frantíků. To nás teprve čekalo. Než jsme všechny nabrali, trvalo to tak další přes půl hodiny. Takový vyhlídková cesta po celým městě. Naštěstí všichni byli disciplinovaný a čekali už venku. To ale přisuzuju spíš velkýmu zpoždění.
S cestovkou za slonama
Cestou nám náš průvodce oznámil, že to nebylo v plánu, ale že by pro nás mohlo bejt zajímavý navštívit fabriku, kde dělaj ze sloních bobků papír. Taky nám řek, že jeho provize z toho je jen 30 bátů a že si myslí, že to pro nás bude zajímavý – že to nedělá pro prachy. Tam jsem moc jeho vtipům nerozuměl, ale Terka mi to pak vysvětlila.
Jak udělat ze sloního hovna papír
No sloní bobky se nechaj nejdřív odležet, pak se dlouho vařej – z toho vznikne takovej hovní čaj, pak se to něčím odbarví, nabarví, znova vaří, ždme a pak se z toho dělá papír. Kvalita nic moc, ale turisti jsou ochotný za to zaplatit víc než za předražený suvenýry ve městě, takže se to vyplácí.
Sloní kemp
Když jsme dorazili do sloního kempu, bylo už skoro 11. Takhle teda začínal náš celodenní vejlet ke slonům. Když jsme přijeli už tam bylo spousta zahraňáků. V hlavě už se mi rozvíjeli konspirační teorie, jak se nás tu zase snažej oškubat. Nakrmili jsme slony třema košíkama banánů, který v nich zahučeli jak nic. Prej jich denně snědí asi 30. Náš průvodce nám vysvětloval, že sloni maj hlad pořád – že se nikdy necejtěj najedený. Takový továrny na bobky – posléze na papír :-D.
Jedovatá stonožka
Z jedný ošatky vyběhla obrovská stonožka. Kluci od slonů se k ní seběhli, zamáčkli jí do země a jeden si jí vzal do ruky. Prej je dost jedovatá a žese omluvujou. Pak jsme si dali oběd my.
Oběd ve sloním kempu
Jídla bylo spousta a pěkně jsme se přejedli. V podstatě jsme po českým způsobu málem vyluxovali jídlo i po frantících, co seděli u nás u stolu. Jídla bylo ale tolik, že i tak něco zůstalo nedojezenýho na stole. Na tom našem teda výrazně míň, než na těch ostatních. Pak následovala siesta v závěsných sítích z bambusu.
Projížďka na slonech v Chiang Mai
Po siestě další krátký školení sloních příkazů a konečně projížďka na slonech. Při školeních nám bylo vysvětleno, že maj slony moc rádi na to, aby s nima nechávali turisty celej den, že si potřbujou odpočinout a že je nechtěj přetěžovat. Skutečně to tak vypadalo, zdá se, že mluvil rozumě. Při projížďce jsme zjistili, že slon je opravdu hodně nepohodlnej dopravní prostředek a dá hodně práce se na něm udržet. Takže když přišla po 20min pauza, tak jsme byli vděčný, že můžem slízt dolů. Sloni si na 20 min odfrkli (po procházce v náročným terénu) a pak jsme pokračovali. Tentokrát jsme se vystříali a Terka seděla našemu slonovi No Mei na krku já n hřbetu. Udržet se na hřbetu bylo ještě o dost horší. Obratle vás hrozně tlačej do sedací části a nohy máte úplně spálený od drsný sloní kůže – nebo spíš od jeho chlupů. Byl jsem opravdu rád, že můžu slízt dolů. Nejvíc si to asi užívala holka, která podlehla iluzi, že slona řídí opravdu ona a ne jeho řidič, co ho celou cestu táh za ucho. Celu cestu strašně nahlas křičela na slona povely, který nás předtím učili. Teda nechápu, proč pořád křičela ať jde, když šel. My jsme mu nemuseli za celou cestu říct ani slovo:-D. Po těch pár minutách jsme měli chuť jí ucpat jedním tím sloním bobkem. Myslim, že ostatní na tom byli dost podovně – včetně slonů. Po procházce dunglí jsme šli ještě slony vykoupat v místní kaluži. Když se předtím s nima koupali jejich řidiči, tak si to sloni užívali a vyváděli různý blbosti. S náma pak už jen poslušně drželi. Bylo to o dost jiný. Ale i tak to byl velkej zážitek. Z toho kolosu jde respekt. Jsou ale jinak klidný a pohodový.
Koupání slonů
Docela drsný bylo, když jsme se s nima koupali a oni do vody upoštěli suroviny na výrobu papírů. Defakto jsme se teda koupali ve sra***ch. Nechali jsme se inspirovat sloníma šoférama a ignorovali to … oni jsou teda fakt hustý … ty bobky berou normálně do ruky a náš průvodce se nestiděl ani jeden bobek olíznout, když nám chtěl dokázat, že to fakt nesmrdí. Po týhle očistě jsme si dali sprchu a vrátili jsme místní uniformu. Měli jsme už cvičitelskej kurz na základy řízení slona za sebou. Řidičák na slona (třída S) nám ale nevystavili. Dali jsme si kafe, řekli slonům ahoj a vyrazili zpátky do města. Následovalo opět rozvezení lidí po městě.
Zpět v Chiang Mai
Dorazili jsme asi něco po čtvrtý. (Takhle dlouhej byl den se slonama). Když jsme dorazili na hostel, zase jsme potkali němce, kterej tam sedí každej večer a s otevřenou hubou čumí na telku. Dneska jsme mu začali řikat Helmut, aby jsme ho už nemuseli nazývat jeho indiánským jménem: „Ten němec, co každej den čumí s otevřenou hubou na telku“. Potkáváme ho tady opravdu pokaždý – úpřijde nám, že nedělá snad nic jinýho.
Po krátkým oddechu jsme vyrazili ulovit večeři a projít se podél městskýho kanálu a hradeb. Nejdřím jsme si dali každej ovocnej koktejl – jedne z Guavy a druhej z nějakýho ovoce jehož název si už ani nepamatuju. Docela nás to zapláclo, takže když jsme objevili restauraci „sněz co můžeš mořských potvor a dalších mňamek“, neměli jsme ani moc chuť. Možná to bylo způsobeno i nějaký nedbalým pejskařem/slonařem, díky kterýmu jsem rozšláp pozůtatek jeho x nohýho miláčka. Teochu jsme se ještě prošli a pak jsme na grilování včeho možnýho přeci jen zašli. Na stůl jsme dostali kotel s rozžhabenejma uhlíkama, na kterej se dal grill, kde jsme si ugrilovali cokoliv, na co jsme dostali chuť z obrovský nabídky trávy, možských potvor, hospodářských zvířat, sladkostí, hranolek (našich oblíbených), ryb, omáček, ovoce,atd, atd …. Napráskli jsme se neuvěřitelným způsobem – dneska už podruhý. Tak tak jsme došli domů. Helmut na nás už samozřejmě čekal s otevřenou hubou. Ještě trochu diskuzí o zejtřku a vzhůru na kutě. Zítra se asi budem přesouvat ještě víc na sever až k samotným hranicím s Barmou. Bude to ještě zajímavý. Dobrou noc.
