Na dnešek jsme toho moc neplánovali. Předpověď tvrdila déšť. Vyrazili jsme tedy ráno jen na lehko bez ničeho na hodinový výlet – dovezli jsme Denáli do lesní školky a sami se šli projít. Trošku jsme zmokli, ale od té doby už bylo jen hezky a svítilo sluníčko – přesně podle včerejší anti předpovědi (heslo: sice obráceně ale spolehlivě…).
Nikomu se asi domů ještě nechtělo, tak jsme se šli projít ještě na pláž. Bylo tam hezky vidět, jak na pobřeží působí eroze. Pokud tu do 30ti let neukecají stát, aby postavil mohutnou železnou stěnu na pobřeží, tak eroze podemele blízkou nemocnici. No, a když už jsme na pláži, Tom s Kristin nám chtějí ukázat historické obydlí místních obyvatel. Bohužel je to zase vysokou mokrou trávou – zrovna, když jsme se radovali, že nám uschly boty. Vyšlápli jsme nahoru na útes, abychom zjistili, že jámy po původních přístřešcích „Bara bara“ pod vysokou a mokrou trávou asi nenajdeme. Původně se tu místní obyvatelé částečně zahrabávali do země, aby se ochránili před větrem od oceánu ze zátoky Bristol Bay. Z přístřešků pro archeology zbyly už jen jámy. Bohužel to tu nebylo asi kvalifikováno jako turistická zajímavost, takže sem není vyšlapaná ani pořádná cesta. Spíš to vypadá, že jsme tento měsíc tak druzí, kdo se sem šel projít.
Z původně hodinkového výletu nám už pořádně vyhládlo. Naši hostitelé nás tedy pozvali do druhé a poslední restaurace v Dillinghamu – do Pizzerie. Na první pohled byste do nenápadné budovy v přístavu ani neřekli, že je to restaurace. Místní by potřebovali menší lekci marketingu. Takhle je jasné, že se tu restaurace neuživí. Prý je to jedno, protože sem místní stejně nechodí. Je to tu drahé i na ně. Pro představu nás 2 velké pizzy vyšli včetně daně a dýška na 100$, tj. asi 2 a půl tisíce korun za 2 pizzy. Beru zpět svou poznámku o marketingu. Já bych se měl učit od nich, jak prodat 2 pizzy za 2500,-.
Po obědě se vracíme domů. Díky včerejší negativní předpovědi počasí nemáme už žádný plán. Jdeme se tedy alespoň s Terkou projít do Dillinghamu. Je krásně, tak si aspoň trochu užíváme sluníčka. Po návratu si dáváme šlofíčka s Denáli – je to návykové…
Dnes je to takový odpočinkový den… Po šlofíčku vyráží Terka sbírat borůvky a já se snažím s Tomem naplánovat další dny. Zítra totiž odlétám do Anchorage, půjčujeme si auto a vyrážíme směr národní park Denali. Nakonec se Terka vrací dřív a společně to nějak vymýšlíme. Ještě si před odjezdem ze zázemí domu pereme a dáváme si véču. Dnes tu spíme naposled…
Moc se toho dnes nedělo, ale zase jsme se dozvěděli něco o Aljašce a USA. Třeba to, že v USA je čerstvě zavedeno povinné zdravotní pojištění, což je pro celé USA podle mě velký převrat. Doteď to tu bylo se zdravotní péčí hodně nahnuté hlavně, co se týče cen. Pojišťovny měly nasmlouvané ceny, což ve výsledku vypadalo tak, že například za porod se pojišťovně vykázala smluvní cena 10 000 USD, kdo ale pojištěný nebyl, dostal cenu 34 000 USD. To už může být pro řadu lidí likvidační. Ptal jsem se dál, kolik pojištění stojí. Tom prý platí asi 30% a zbytek mu přispívá zaměstnavatel (ne každý zaměstnavatel přispívá). I tak ale platí asi 300 USD měsíčně. Dohromady se tedy za pojištění platí tedy 1000 USD měsíčně za 3člennou rodinu (pojištění se vztahuje na celou rodinu). Následně má pak každý rok 2000 USD spoluúčast. Co zaplatí za zdravotní péči nad 2000 USD, z toho mu pak pojišťovna platí 80%. Horní mez výdajů za zdravotní péči je pak asi 7500 USD. Výš už pojištěnec platit nemůže. Teď to srovnejte s náklady za zdravotní péči v ČR. Máme to super levné. Pravda, vyděláváme méně, ale i tak… Teď si vemte ještě to, že když bydlíte v Dillinghamu a potřebujete nějakou náročnější zdravotní péči vyžadující např. anestézii nebo chirurgii, musíte sinavíc zaplatit za 1000 USD letenku do Anchorage a nějaké to ubytování tam. No zkrátka náklady na doktory jsou tu šílené….