31.7.2010 Lucka – Zataženo, déšť
Ráno nás v 6.20 budí nějaký trouba, co troubí. Když jsme už vzbuzení, balíme a vyrážíme na cestu. Hned za tunelem bereme trajekt přes Nordfjord, který je nejdelším fjordem na světě a nejhlubším v Norsku, má délku 204km a hloubku 1308m.
Cena trajektu
Tento trajekt nás stojí 91 NOK za všechny i autíčko. Na prvním příhodném odpočívadle s lavičkou a celkem pěkným výhledem vaříme snídani. Holistr si dává KIM-CHI, my s Pájou jsme zatím nezanevřeli na naši klasiku – vločková kašička. Poté pokračujeme k dalšímu trajektu, který nás stojí 138 NOK. Od něj jedeme přes spousty tunelů, které jsou pro Norsko dosti typické, z něhož je nejlepší téměř 25 kilometrový tunýlek se třemi modře osvětlenými ledovými jeskyněmi, které mají sloužit jako povzbuzení pro znavené řidiče kamionů, kdyby měli v úmyslu usnout.
Náhorní plošina Hardangervida
Cesta k národnímu parku Hardangervida, což má být největší náhorní plošina, je dlouhá ještě asi 70 km. Úzkou cestičkou nahoru, která je samá zatáčka, na které stoupáme celkem rychle si vyvážíme „zadky“ až skoro nahoru k parkovišti. Když potkáváme různé turisty, říkáme si líní Češi si nechali vyvézt zadky až nahoru. Ale Holistr měl pravdu, že jsme si tímto výjezdem ušetřili spoustu sil na následující trek přírodou a ne po silnici. Nechali jsme auto u řeky a vyrazili nevědouce kam. Trek to byl skutečně luxusní. Jdeme nejdřív po cestě a uhneme špatně, takže se dostáváme k nějakému jinému parkovišti, následuje tedy první, ale zdaleka ne poslední otočka naší cesty po plošině, která teda vůbec plochá není, zatím solidně stoupáme. Kolem 14.00 potkáváme nějaké dvě postarší paní, co nás právě informuji o čase a jdeme podle ukazatele směr Viveldi, i když nikdo z nás netuší, co by to asi tak mohlo být, hlavně že někam jdeme :-). Poté co vyšplháme kopec a zase ho z větší části sešplháme potkáváme mladou německou rodinu, která nám na mapě ukazuje hezký okružní trek. Němec má dokonce příbuzné v Polsku a kamarády v Čechách a tak hnedka poznal, že jsme Češi, ale nezapomněl nás upozornit, že česky teda vážně neumí, načež ale překvapil asi dvěma českými slovy, co zná z televize: Krtek – podle populárního Krtečka, který je prý v Německu velice oblíbeným seriálem a taky a to už nevíme proč znal slovo žirafa, byla to příjemná zastávka a popovídání se sousedy. Pokračujeme přes visutý můstek přes potok, který se snažíme rozhoupat a potom se cestičkou krkolomnou dostáváme k chatce se jménem Viveldi, tajemství odhaleno. Tato chatička má luxusní záchody sice suché, ale visí tu i zmenšovací prkýnko pro malé děti a je červené.
Jídlo
A z chatičky to krásně voní jako pekárna, po každé, když někdo otevře dveře mám děsnou chuť na pečivo. Hlad ovšem ukojujeme různě. Pája rybičkovou konzervou, Holistr fazolemi, já májkou a všichni si k tomu dáváme knäckebrot. Poté co dojíme se rozprší, tak si oblíkneme pláštěnky a podle zákonu schválnosti přestane, ale za chvíli zase začne a v podstatě nám průběžně chvílemi prší skoro celou cestu, ale není to nic zlého, co by se nedalo. Přeskotačíme přes potok a uhneme doleva tu zase potkáváme naši německou rodinku, která se diví, že jsme se rozhodli udělat kratší kolečko, což jsme se nerozhodli, ale prostě jsme se nějak nepatrně netrefili do cesty, kterou zamýšlíme, a nebylo to poprvé, takže se otáčíme čelem vzad a pokračujeme zpět na kopec. Už podruhé potkáváme mladý pár, zrovna si dávají svačinku. Pokračujeme dál a najednou cesta zmizí, tak se opět vracíme a nacházíme tu pravou, přes potok a bažinu, kde potkáváme skupinu lidí různého věku, možná letní tábor nebo sportovní soustředění, pár holek vypadá dost zničeně. Jeden týpek (úplně mokrý) nám radí, ať cestu obejdeme, že tou pravou je to bažina, činíme tak a pokračujeme po velkém červené T, což vede převážně z kopce až k chatě Hedlo, což byla možná naše spása, protože teprve tady nám došlo, že asi jdeme nějak špatně a ptali jsme se tu na cestu.
Bloudění na Hardangervidě
Pája nějakých lidí s gps, co mu řekli,že musíme zpět a že po té samé cestě, co jsme přišli je to přibližně 9km. Holistr vevnitř dle místní mapy zjišťuje, že jsme „v prdeli“ asi tři kilometry a musíme zpět k té bažině, kde jsme potkali toho týpka a tam to vzít přes kopec po hřebeni, což je podle něj samozřejmě na hovno. Norové mají opravdu „inteligentní“ značení, které začínám pomalu nenávidět. Hurá zpět. Opět a to již potřetí potkáváme mladý pár, který už si možná bude myslet,že jsme blázni a Hey si říkáme s úsměvem. Začíná opět pršet. Pokračujeme až se nám ta pravá cesta, doufám, že k parkovišti ztratí a zbyde nám po ní jen směr, kudy jít. Na bahýnko a mokřiny naprosto všude jsme si v Norsku už zvykli, tak to bereme skrz ně, nějakým způsobem přeskáčeme kleč a přebrodíme dva potůčky, abychom se mohli vydat nahoru na kopec cestou, kterou bych nazvala přímo za nosem, jak si myslíš. Máme štěstí, že potkáváme starší paní s holčičkou, co bydlí v chatkách pod námi. Ta nám radí vylézt nahoru na kopec, kde se pak po hřebeni napojíme na cestu, ze které je vidět parkoviště. Teď, že tu prý žádná konkrétní cesta nevede. Vydáváme se nahoru vstříc novému dobrodružství kleče, kterou procházíme. Po chvíli se dostáváme k cestě opět značenou červeným T. Hurá jsme snad správně. Jsou tu pěkné výhledy, ale ženou se mraky, tak se radši snažíme co nejrychleji jít.
Mlha hustá tak, že by se dala krájet – Kde je cesta?
Po chvíli chůze se před námi skutečně objeví to druhé parkoviště, na které jsme narazili už na začátku cesty, konečně máme správný směr. Pokračujeme až se dostaneme k velkému trolovi, kde jsme právě potkali ty dvě paní ve dvě hodiny odpoledne. Jupí, tuto cestu již známe, máme to ještě kus cesty, ale víme, že jsme správně. Jdeme a jak scházíme uchvátí nás mlha, co leží v údolí nebo spíše mraky . Pája to samozřejmě jako správný fotograf nadšeně fotí, když tu se mlha spojí s mraky nad námi a my nevidíme pomalu ani na špičku vlastního nosu. V tu chvíli máme trochu obavy, abychom neztratili cestu, protože ta je tady dosti nejasná. Jdeme pomalu a opatrně a naštěstí cestu šťastně objevujeme, prší celkem dost, Holistr je dost promáčený a já mám úplně mokré boty, až z toho mám na nožičkách varhánky. Pájovy boty taky nejsou suché. Rychle se převlíkáme, naskáčeme do auta a snažíme se dostat dolů, kde by mohlo být lepší počasí. V celkem neprostupné mlze sjíždíme tu krkolomnou cestu dolů, ale Pája jede opatrně a vše je ok. Euforie u Páji narostla a má touhu se jet aspoň autem podívat na nejdelší vodopád, co má mít asi 180 m, cesta k němu vede 8 km na druhou stranu než naše cesta, ale čím víc vyjíždíme nahoru tím více se zase horší počasí a kromě pár odpočívadel a značek s WC a i nic jiného zajímavého nevidíme, a tak se radši otáčíme protože už je skoro 22.00 a začíná tady přece jen už padat tma. Jedeme a všichni toho máme celkem dost, tak se snažíme najít nějaký dnešní kempink. Po několika neúspěšných pokusech, zastavujeme v lese nad obydlenou oblasti vedle holandského vanu předělaného na rádoby karavan. Ze slušnosti se jich ptáme, zda jim nevadí , když tu zakempujeme a poté stavíme stan. Začínám mít trochu strach, protože v lese slyším jakoby tam někdo chodil, Pája se tam jde podívat a zjišťuje, že je to pouze voda kapající na pletivo, věřím mu, ale stejně se tam přibližovat nechci. Po dlouhém dni konečně uleháme ke spánku.
