Dneska začal den úplně stejně jako včera. Vstávání bylo přibližně kolem devátý a pak jsem si skočil vedle do sámošky pro kafe a nějakej ten raní startovací koláč. Pos snídani se to ale už trochu lišilo. Nejdřív jsme si dali spršku, protože to měla bejt asi naše na dlouho poslední a pak si zabalili věci. V jedenáct už na nás zahulákal chlápek z recepce, že už je čas jít a že máme nejvyžší čas se odhlásit z hostelu. My jsme s tím počítali, takže jsme byli připravený a jenom přesunuli bšechny bágly do místnosti pro dočasnou uschovu zavazadel, která byla v předsíňce normálního pokoje….v naší předsíňce zase byli pytle s odpadkama, ale zase nám tam aspoň nikdo nelez a měli jsme to kousek:-P. Věci jsme měli uložený a kde zlstat už nebylo, tak jsme vyrazili do města. Potřebovali jsme sehnat ještě nějaký věci. Vzali jsme si lodičku, ale tentokrát s ní jeli jenom kousek a pak dál šli už pěšky.
Trhy v Bangkoku
Já jsem věděl, že na vstupy ani na nákupy už nemám peníze, že mi tak tak zbydou na jídlo, ale nevadí, chtěl jsem toho vidět co nejvíc. Trochu mě to mrzelo, prottože jsem chtěl ještě skusit dvouhodinovou masáž na který byli kluci včera. Procházeli jsme zase obrovskýma trhama, tentokrát s textilem. Měli toho tam strašný kvanta a ceny naprosto v pohodě. Ještě se dalo smlouvat, takže vás tričko vyšlo tak na 50Kč … nusim říct, že tam měli moc hezký. Nakonec jsem to nevydržel a šel si ještě vybrat k bankomatu. Nechal jsem to na kartě která mi nedala ani korunu poslední tři tejdny(všude mi to psalo špatnej pin). Říkal jsem si, když dá, tak dá a když nedá, tak nedá. DALA. Takže jsem dostal novou finanční vzpruhu 1000 bátů. Už jsem nemusel koukat na každej padesáťák. Musim říct, že to byla příjemná změna. Mezi trhama nám vyhládlo tak jsme pomalu začali pokoukávat k něčemu k snědku.
Konflikt a Afrikou s pozitivním zakončením – jídlo v africký restauraci
Jak jsme tak kolem chodili, fotili a kameramenovali, ozval se jeden černoušek, že nechce bejt na záznamu a že chce aby ho Holistr z kamery vymazal. Holistr mu samo ukázal kameru, jeho nahrávku a že to smaže. Vysvětlili jsme mu, že jsme studenti a že ho netočíme, že se jen náhodou dostal do záběru. Pak jsme se s ním začali bavit a on, že je z Afriky ze Siera Leone. Zrovna seděl před restaurací, která byla shodou náhod Africká. Africký jídlo jsem ještě nikdy předtím nejed, tak jsem se ho na to začal vyptávat a jestli je ta restaurace drahá. On že není a s radostí nám všechno začal vysvětlovat a popisovat. Po krátkým přemejšlení jsme se rozhodli jít dovnitř. Teda spíš po ujištění, že tam nemusíme jíst rukama :). Emanuel nám pomoh si obědnat i když to vlastně nebylo potřeba. V bankoku umí anglicky snad každej, a paní nebyla žádná vyjímka. Dali jsme si něco, čemu jsme jen tak z těžka rozuměli, co to vlastně je, protože nám to říkal rodným jazykem. V angličtině to asi jméno nemá a jestli, tak ho určitě neznám já a asi ani on. Přidesli nám 3 různý druhy příloh a 3 druhy masa(kuře připravený na různej způsob). Já dostal sladkou rejži, Němda něco, co se tvářilo jako cihla čistýho škrobu bez chuti a Holistr něco jako převařenou lepivou rejži taktéž bez chuti. Jak nám bylo vysvětleno, příloha se namáčí do polívek a omáček a tak má vlastně dycky jinou chuť. Ještě jsme se ptali jak to maj s polívkama. U nás se jí nejdřív polívka, pak druhý, v Asii je to naopak, no a aby nebyla shoda, tak v Africe jedí polívku během hlavního jídla:). Kromě příloh a mas jsme dostal jakousi misku s něčím prej asi od brambor …to nebylo špatný, taková zvláštní chuť. Masa taky šli. Ale stejně sme se všichni nakonec shodli, že Africký jídlo není naše chuťová skupina.
Pokec s Afričanem
Než jsme si obědnali tak se Emaunel potácel okolo, tak jsem ho pozval ke stolu, jestli s náma nechce pokecat. On si nachyvilku přised a tak jsme povídali. Dokonce jsme se dozvěděli, že z Čech se prej vyvážej nějaký luxusní baterky do Nokie, který fakt vydržej. Slyšeli jsme to všichni poprvé, tak je to asi jen pro export. Asi po půl hoďce se omluvil, a šel pokecat se svojema známejma před hospodou. Ještě jsme se o něm dozvěděli, že se v Thajsku živí jako učitel anličtiny(jak jinak – pro cizince je to v zahraničí dost obvyklej druh zaměstnání). Pořádně jsme se najedli, ale všechno jsme nezvládli. Africký jídlo je vážně celkem hutný. Zaplatili jsme, každej platil za jídlo a vodu v přepočtu 50 Kč a šlo se dál.
Ještě jsme toho nachodili dneska celkem hodně, ale většinou to byli obchody, takže nemá cenu to moc popisovat. Snad jen prostředí. Všechno špinavý, všechno na ulici, 10 metrl vedle nóbl hotelů chdinský čtvrtě, Lidi tu vážně žijou v bídě a jako dům využijou cokoliv, co zabrání dešti padat na hlavu. Po procházce nejrůznějšima uličkama jsme se to rozhodli ukončit a začít se ubírat cestou na hostel. Byl obrovskej provoz, takže jenom překročit silnic byl obrovskej problém, pravda – měla teda 8 průhů, ale to je v Bangkoku celkem normální. Rozhodli jsme se jet domů SkyTrainem(nadzemkou – vlak jednoucí na speciálních kolejích asi 30m nad zemí). Prej je z něho fajn výhled. To pro mě bohužel nebyl, protože okna končili tak metr sedmndesát nad zemí, což je odně nízko pod úrovní mých očí. No neva. Dojeli jsme a sedli si nachvilku v hostelu k bedně, zrovna dávali Přátelé. Mělii jsme čas, tak jsme jeden díl shlídli. Vzhledem k tomu, že jsem si vybral před tím peníze a vzhledem k tomu, že jsme měli ještě sposutu času, mohli jsme se pak s Holistrem vydat na Pravou nefalšovanou Thaiskou masáž, která trvá dvě hodiny.
Pravá thajská masáž v Bangkoku
Vyšlo mě to asi na 150Kč, ale ten požitek byl parádní. Slečny byly vážně profesionálky a dvě hodinky utekli jako voda. Kdo pojedete do Thajska, určitě tohle nesmíte propásnout! Thajská masáž je něco neuvěřitelnýho. Po masáži jsme si dali čaj a byl čas odkráčet.Došli jsme k nám na hostel, ještě si na chvilku sedli k bedně, převlíkli se, zabalili a už byl čas chytnout taxíka na letiště.
Odlet
Toho jsme bez problémů chytli a vyrazili na letiště. Dokonce ani neremcal, že chceme jet na taxametr a dokonce se nás ani nesnažil vozit po městě. Na letiště jsme teda dorazili v pohodě. Dokonce nám odbavili i kufry v pohodě a to měl němda asi 6 kilo přesváhu. Bohužel ale dělali trochu problémy s příručníma zavazadlama – to se nám ještě předtím nestalo aby je vážili. Kluci v nich maj spousta věcí aby prošli kufry a takhle nás to dost překvapilo. Povolených je 7 kilo. No a Němda ve svý příruční krosně měl skoro 14. Naštěstí nám dovolili to přebalit a Němdův příručák zdarma poslat jako zavazadlo letadlem. Tak si to kluci přebalili aby to vyšlo a už bylo všechno bez problémů. Teď tu sedíme na letišti, utrácíme poslední peníze v sámošce za jídlo a pití a já píšu blog. Právě jsem ho dopsal, tak si taky du dát něco k jídlu. Lidi, JÁ LETIM DOMŮŮ!!!!!!!!!!!!
JÁ JEDU KONEČNÉ DOMŮ!!!!! ZA PÁR HODIN MĚ TAM MÁTE!!!!!!!!
BANGKOKU A ASIE NASCHLEE!!! JÁ ZDRAVIM ČECHY!!!! A ZACHVILKU UŽ OSOBNĚ!
Po půl roce doma!
Tak další zprávička! Po tom, co jsem napsal předchozí zprávičku, jsme se šli nalodit a u letadla jsme potkali úplně náhodou Pavla z kaohsiungu. Zrovna se taky vrací domů. V letadle jsme si teda dali společně pár pivek a tady na letišti ve Vídni se rozloučili vzhledem k tomu, že od jede autobusem a my letíme do Prahy letadlem. Letí nám to tak za hodinku, takže v Praze budu co by dup! Ahoj domove sladký domove!
Už si pro nás přijel autobus a odvez nás k našemu letadlu do Prahy. To bohužel mělo zpoždění asi 40min. Pilot byl ale zřejmě frajer a zpoždění během cesty téměř dohnal. V Praze jsme vystoupili s šli si užít pohybu v Šengenským prostoru. Nevim, jak je to možný, za půl roku se nám to nestalo, ale tady na domácí půdě na nás bafla celní kontrola a museli jsme všechno prohnat rentgenem. Ja s Holistrem jsme byli v pohodě, ale Honza tam převážel novej počítač, nějaký procesory atd. atd. S Holistrem jsme po menším vysvětlování co znamenaj tvary na obrazovce rentgenu našich věcí prošli a byli poslání čekat na našeho kolegu ven. Tak jsme šli. Venku se Holistr přivítal se svojí rodinou a svojí milou. Rozloučili jsme se a opustil letiště. Já jsem musel ještě počkat na Honzu vzhledem k tomu, že mě jeho rodiče měli hodit domů. Bydlíme minutu od sebe. Čekal jsem snad hodinu, Pak konečně vyšel a zlostně běžel k bankomatu, kde si vybral a do toho telefonoval s rodičema. Bylo mi řečeno, že snad už jen půl hoďky. No bylo to trochu víc. Mě to ale zase tolik nevadilo, protože jsem byl na Českým letišti jak v Alenčině vidění….Nápisy v Češtině, hlášení v Češtině a hlavně mumraj kolem v Češtině. Všemu bylo rozumět .. dokonce i věcem, který nebyly určený pro moje uši….zvláštní pocit. Pak už přišli Honzovi rodiče a poznali mě asi díky výšce. Chvilku jsme povídali a už přišel Honza. Měl to konečně zasebou… o pár korun lehčí a o pár stupňů naštvanější. Dojeli jsme na parkoviště, naložili auto a vyrazili. Nejdřív malinký zaváhání a pak už jsme chytli správněj směr a valili neomylně domů. Ještě teda s jednou zastávkou v cukrárně. Doma mě čekalo příjemný překvapení v podobě chleba se solí. Přivítání se nedá jen tak popsat…zkrátka proběhlo přivítání.
Tímhle bych asi zakončil tenhle dlouhej, nekonečnej blog. Pochybuju, že zajímal víc než 3 lidi, ale jestli jo, tak splnil svůj účel.
