Tak noc jsme tak nějak přežili. Jen s tím, že mě začalo bolet v krku, ale to zmáknem. Povedlo se nám vstát už v 6, v 7 jsme byli zabalený a vyrazili na bus. To co mi včera řekli v hostelu (kde chytit bus do Kandy) bylo samozřejmě špatně. Vzali jsme si teda tuktuka a nechali se radši odvíst na autobusový nádraží. Tuktukář nám pomoh najít autobus, kterej jel přes odbočku do Sigirie, kde jsme chtěli vyskočit. S řidičem jsme se domluvili, že si skočíme na snídani. Říkal, že vyráží o půle – bylo 26. Úspěšně jsme ale stihli nakopupit, dokonce i zaplatit a naskočit do rozjíždějícího se autobusu.Bylo to tak tak. Ale všechno klaplo podle našeho časovýho plánu nakonec. Za asi hodinu a půl nás upozornili, že jsme na místě ať vyskočíme. Dali nám krosny a bus se rozjel, než bys řek švec.
Tuktuk od Junction – Křižovatka na hlavní silnice – odbočka na Sigirii
U silnice už trpělivě vyčkávali tuktukáři a hned se na nás vrhli. Nakonec nám dali docela dobrou nabídku, kterou jsme přijali. Za 1300 rupií nás hodí do Sigírie (uvidíte na fotkách), tam počká, než vylezem na skalní výčnělek s ruinama navrchu a vrátíme se zpátky (3 hod) a pak nás odveze až do Dambully na bus. Chtělo to od nás nutnou míru důvěry nechat mu tam krosny „nacpaný eurama až po okraj a supermoderní elektronikou“. Radši jsem si vyfotil jeho licenci na čelním skle. Lidi nás tu ještě nezklamaly, takže jsme neměli ani moc těžkou hlavu. U záchodů jsme potkali Dánskej párek, kterej jsme už předtím jednou potkali při přestupu v Dambule do Polonaruwy. Fakt docela velká náhoda. Jsou to velký cestovatelé – je jim kolem 55 a právě za sebou mají měsíce strávený cestováním po Indii.
Veřejné záchodky na Srí Lance
Nevim jestli jsem to už psal, ale záchody jsou tu specifický tím, že ve dveřích stojí vždycky nějakej manďák, ukáže vám – „Tady jsou záchody“, pak pronese třeba něco o tom, jak je tam čisto a řekne si o dýško. Vtipný na tom je, že to dělá hned pod cedulí, kde se píše, že se tělhle lidem nemá platit. Zaplatili jsme si už vstupenku každej za 30 dolarů, tak už bych to čůrání zdarma tak nějak očekával. Mimochodem – je to dost podobný jako s vízama, který se zdražili od 1.1. – Kamarádi tu byli na podzim a platili po 20$ tušim.
Sigíria
Cesta na horu vypadala spíš asi jako dlouhá fronta na banány. Šlo se to po schodech a všude spousta lidí. Kolony vedli nejčastějc matky s dětma nebo němečtí důchodci, kteří přecenili svoje síly. Naštěstí se tu dycky najde ochotnej pár rukou, kterej si chce vidělat pár rupií a tlačej je nahoru hlava nehlava. Dolů už se jít díky uzoučký jednosměrný cestičce a točitým poloprorezavělem schůdečkům jít nedá. Asi v polovině jsme se podívali na prastarý malby prsatých ženských na stěně. Moc pěkný, jen jich není moc zachováno díky vandalovi, kterej jich asi před 30 lety většinu zničil. Taky tu maj stěnu, kde odedávna lidi čmárali svoje dojmy z prsatých ztvárnění bohyně. V průvodci napsali několik příkladů a musim říct, že takhle poetický názory v čechách v podchodech načmáraný na zdi nenajdete.
Na Sigírii
Za chvíli jsme dorazili ke dvou obrovským lvím nohoum trčejícím ze skály. Mě přišly teda spíš jako dračí. Nahoře jsme pak nasli pozůstatky prý pevnosti, ale možná to taky sloužilo k modlitebním účelům. Měli tam i moc pěknej bazén a hlavně nádehrnej výhled do okolí. Bohužel, když jsme vylezli nahoru, tak zrovna trochu poprchávalo a my na všechny strany viděli jen hustý mlíko. Po nějakým času se to trochu rozfoukalo a ukázala se nám okolní krajina. Fakt nádhera. Nevim teda jestli za 30 doláčů, ale budiš. Hloupí turisti to zaplatěj. Většinou tu jako cizinci platíme oproti místňákům na oficiálních vstupech asi 20ti násobek. Ještě je to ale únosný. Nějaký peníze sem asi dovíst musíme.
Proěhlo nějaký focení, trocha bloudění (nikde žádný cedule) a návrat na odchozí parkoviště kde na nás už náš tuktukář netrpělivě čekal. Hned se k nám hlásil. Trocha povinýho záchodování, vysvětlování přidrždveřím, že jsem si už zaplatil vstupenku a už říkáme tuktukáři aby nás odvez někam na levný jídlo.
Tuktukáři a restaurace
Odvez nás samozřejmě do drahý restaurace. Dali jsme si ale to nejlevnější – místní tradiční rejži s kari za ještě přijatelnou cenu. Moc velkou provizi teda za nás asi nedostal. Bylo to dobrý, ale nebylo toho moc. Další záchodování a cesta tuktukem do Dambully. Dali jsme řidiči dýško a poprosili ho ať nám pomůže najít správnej bus do Kandy. Jak měl ale už peníze, tak se mu už moc čekat nechtělo. Ukázal nám teda místo, kde u silnice stavěj autobusy a tam že prej za chvíli přijede – hned byl v trapu. Poptali jsme se ještě okolních kolemstojících .. angličtina nic moc, ale nakonec během chvilky opravdu přijel bus, o kterým nám řekli, že nás doveze. Nastoupili jsme a dokonce si sedli. Respektive nesedli, ale pustili nás si sednout. Tentokrát jsme seděli na trojsedačce v pravo. Hodně těsný – není to dělaný na naše evropský zadky. Za chvilku nastoupila ještě jedna běloška. To bylo asi poprvé, kdy jsme v místním autobusu nebyli jediný bílí.
Kamarád v Kandy
Cestou jsme dali vědět, že přijíždíme, kamarádovi Lucky a Honzy, který se tu s ním seznámili o pár měsíců dřív. Je to taxikář, ale pracoval pro čechy a má nás rád. Domluvili jsme se, že mu ještě brnknem až přijedem. Cesta byla na asi 2 a půl hodiny. Máme časovej náskok, tak možná stihneme i večerní představení domorodých tanců v Kandy. Cestou trochu pospávám – sám se divim, protože normálně v buse nezaberu a kor ne v takovýmhle. Po poslendní noci v hotelu snů se ale ani nedivim.
Kandy
Při vystupování zjišťujeme, že jediná běloška, co s náma jela busem byla češka – jak překvapivé. Čechů je tu vážně hodně – až překvapivě. Každej den někoho potkáváme. Při vystupování malinko zazmatkujeme ale nakonec se s revizorem pochopíme a on nám jde vyndat bágly – trochu blbý je, že je to za jízdy – respektive za popojíždění v koloně. No, povedlo se. Trochu stres, ale je to jen tím, že na to nejsme zvyklí. Revizor si u toho stih ještě koupit u stánku sváču a za jízdy naskočil do rozjetýho busu.
Vybíráme z bankomatu nehoráznej balík 50 000 rupií. Tuhle částku jsme tu už jesnou skoro rozházeli. Pro srovnání drahoty pro zahraňáky uvádím, že jsme se dočetli, že místní tu maj průměrnej plat nějaký 3 000 rupií. No, hezky tu rozhazujem. S jejich platem by jsme tu nepřežili snad jedinej den. Chvilku jsme ještě pokecali s Češkou z busu, ale brzo nás opustila. Nám, ale za cvvíli přijel Sandžív Asanka klimtizovanou dodávkou. A co prej máme plánu.
Ubytování
Poprosili jsme ho, jestli by nám nepích s ubytkem, což nakonec udělal. Je to frajer, kterej si asi jeden z mála nebere provize od hoteliérů. Díky tomu jsme asi dostali lepší cenu … respektive asi nedostali. … ale dostali jsme normální. Je tu čisto a matrace na posteli a všechno kolem je nový, takže docela úleva. Jak jsme pozdějc zjistili, tak hotel začal operovat asi před 2ma tejdny, takže je vlastně ještě nedovybavenej. To vysvětluje i absenci moskytiéry, kterou jsme si vyhádali. Poprvé vůbec máme nad postelí čistou moskytiéru, který se neštítíme dotknout. Jsme snad v nebi? Po ubytování a rychlý sprše během 10 min jsme už před barákem a Sasanka nás veze na taneční vystoupení. Hoteliér vtipkuje a dělá si z nás srandu – to jsme taky ještě v Asii nezažili. Ve vanu jsou nalezlí ještě 2 němci a taky jedou na tance. Překvapení bylo, že po nás nechtěl ani nic za cestu ačkoliv je profesí taxikář.
Domorodé tance v Kandy
Vystoupení bylo v obrovským sále vypadajícím jako u nás takový klasický sály na taneční, stranický srazy a hasičský bály. Sál už je plnej samých bílých lidí – tolik na jednom místě jsme jich neviděli od odletu. Vystoupení je celkem fajn, jen Terka je trochu dehydrovaná a není ji moc dobře. Ještě na závěr polykači ohně a chodiči po uhlíkách. Moc zajímavý, ale už byl konec a my rychle vyhledali nejbližší místo, kde nám nalili kolu a dali nějaký jídlo. Vzhledem k tomu, že jsme byli v centru a jediná budouva mezi divadelním sálem a restoškou je nejznámější kláštěr v Kandy s ostatky Budhy (jeho zubem), tak restoška nebyla z nejlevnějších. U nás Pizza Hut moc není, ale je to něco jako Mekáč nebo KFC, ale tady to je luxusní restaurace se spoustou poskoků. Dali jsme si pizzu pro 2 – pro představu byla asi čtvrtinová v porovnání s tím, co si dáváme normálně pro jednoho – jen teda vyšší těsto.
Večer v Kandy
Každopádně účel splnila. My se trochu najedli. Ještě jsme se šli malinko projít, objevili supermárket a pár tmavých uliček, kam jsme rači nelezli. Po návratu do hostelu si z nás zase hoteliér dělal srandu, že náš pokoj pronajal někomu jinýmu a věci prodal. Společně jsme navrtali do stropu moskytiéru – to byla taky sranda. Pak nám byli představeni 2 češi, který tady jsou taky ubytovaný a zrovna na terase sosali pivko. Večer jsme si k nim na chvilku sedli a společně vypili ještě 2 litrový pivka. Byli v Kandy už 2 dny, tak nám dali nějaký rady a předali poznatky. Poradili nám, kde tady koupit nějakej chlast, což už je potřeba, protože nám dochází naše zdravotní slivovice. V Polonaruwě se nic koupit nedalo. Prej tady maj v obchoďáku sekci, kterou člověk sám nenajde. Musí se zeptat obsluhy a ty ho zavedou na místo, kde se prodává pivo a chlast-zajímavej poznatek. Celkem fajn rozhovor, ale už jsme byli zničený a chtěli jít spát. Zítra je taky den.
