Ráno vstáváme těsně před pátou a přicházíme akorát v čas. Bohužel nám paní domácí oznamuje, že dalekohled, kterej nám slíbila nemá, že ho manžel nemůže najít, ale že ho ještě včera určitě měl. No nevadí. Náš řidič jeepu, co co nás včera vyzvedával má jeden doma. Takže v půl šestý v noci jedem ještě k němů domů. Nejdřiv z děravý prašný cesty před barákem pořádně vytroubí svoji manželku a když nepřichází, jde si pro dalekohled sám. Za chvilku se vrací a vidíme i paní, kterou asi vzbudil. V jeepu se jede celkem fajn, i když je cesta děravá jak řešeto. Z čeho nás včera bolel zadek na kole dneska v pohodě zvládáme.
Jedeme už docela dlouho. Místo, kde jsme bydleli je vlastě ještě asi půl až ¾ hodiny vzdálený od parku – aspoň je dobrá silnice a auto tak může jet celkem rychle – řek bych, že jsme jeli i padesát…
Slon na safari v parku Yalla
Silnice se dot zůžila a napravo i nalevo jsou vysoký keře – jedeme takovým tunelem. Najednou před náma vidíme stát 2 auta a divíme se, co vyváděj. Dojedem je a zastavíme. No a aoni tam byli sloni. 2 sloni přicházející z roští a překračující silnici. Světlomety se jim odčividně moc nelíbili, tak jeden rovnou přešel silnici a schoval se ve křoví. Druhýmu to bylo asi šumák, tak šel ještě chvilku před náma po silnici a pak taky zapad do křoví. Ani jeden neměl kly a zdálo se mi, že tam maj krev. Průvodce nám o tom nic neřek, tak nevim. Anglicky mluvil, ale asi tak, že jsme mu rozuměl asi půlku toho, co vyprskal. A že když mluvil, tak to dělalo skoro duhu. Chvilku po slonech jsme dojeli na první stanoviště. Borec řek, že jde koupit lístky. Hlavně, že po nás chtěl prachy na lístky už včera – že je prej koupí. Mysleli jsme, že ušetříme čas, když je koupí dopředu, ale opak byl skutečností. Aspoň si Terka došla na Záchod a mohla pozorovat opice na střeše. Všude kolem bylo už spousta jeepů, tak jsme začali tušit, že to opravdu asi nebude klidná podívaná.
Borec se ještě chvilku zakecal a konečně jsme vyrazili. Brána parku byla ještě za asi 10 minut jízdy. Tam borec předal akorát nějakej zmačkanej papír a jelo se dál.
Safari v Yalle
V životě bych neřek, že v oblasti s omezeným pohybem, kam můžou jen turisti s autem za přemrštěnou cenu, může člověk uvíznout v koloně aut. V podstatě to bylo auto za autem. Cesta těžkej autodrom, že jsme na korbě jeepu lítali jak hadr na holi. Dokuď se jelo, tak se v podstatě nedalo vůbec fotit. A že by bylo co. Výhledy byly nádherný, všude jezírka, baheniště, močály a v nich se koupali byzoni neustále ozobáváni ptáky. Všude kolem bylo spoustu nejrůznějších ptáků od maličkých až po pořádný pávy. Poprvé jsem viděl páva lítat. Umí to docela dobře, když nemá zastřihnutý křídla. Sem tam jsme řidičoj řekli ať zastaví. Jak to dělá denně, tak neměl moc vkus na místa k zastavení. Taky se nám dost často stávalo, že jsme se zastavili, fotili a přímo před náma v našem výhledu zastavil jinej jeep. Docela nás štvalo, když bylo pořád kolem několik jinejch aut. Ptal jsem se řidiče, jestli nemůžem jet někam, kde nejsou auta – odpověděl jen, že je sezóna a že je tu hodně turistů. Sezóna sice je,ale turistů mi moc nepřijde. Spíš je naprd místní politika, že do jednoho auta strkaj dycky jen jednu skupinku. Pokud jste 2 lidi, máte vlastní jeep, pokud sám – jeden člověk v autě. Pak je tam těch aut mrtě. Je to asi kvůli tomu aby vidělali. V průvodci jsme četli, že člověk si musí najít dobrýho průvodce(řidiče) a pak v parku ještě stopaře, aby našel zvířata. To nám přišlo trochu k smíchu, protože takhle to tu vůbec nechodí.
Jak to chodí na safari v národním parku Yalla
V těchhle podmínkách by byl stopař úplně k prdu. Jezdí se akorát po „silnicích“. A to tak, že řidič si jede, kudy se mu chce, nebo kde něco zahlídne. Takže je to spíš takovej autodrom, kde cestou prostě vidíte nějaký zvířata. Z pohledu fotografa jsem si to moc neužil – auto hrozně skákalo a člověk z něj nesměl kvůli bezpečnosti vystoupit. Daleko víc by se mi líbilo, kdyby nás tam u nějakýho jezírka vykopnul a nechal nás chodit kolem. Příroda byla nádherná, ale takhle to bylo všechno takový z rychlíku – fotka, dvě a zase se jelo dál. Na druhou stranu pro člověka bez foťáku to bylo nádherný. Nepohodlný, ale nádherný. Bylo vidět spousta zvířat v nádherný přírodě. Jen ty všudypřítomný auta kazily dojem.
Pauza pro auta a řidiče
Pak nás borec vyvez někam na parkoviště u pláže, kde už bylo několik aut. Ať se jdem prej projít na pláž. Tak jsme teda šli. Výhled pěknej, kolem byly skaliska, 2vě fotky a stačilo. Pláže jsou všude podobný, my tu byli ale na safari. Vrátili jsme se do jeepu a očekávali, že pojedem. Náš řidič se ale vesele vykecával s ostatníma řidičema. Pak si nás všimnul, už vypadal, že de k autu, ale ne – zapálil si ještě cigárko. Tak jsem za ním došel a říkal mu, že by jsme chtěli už jet a on, že ne, ať si odpočineme. Já na něj, že odpočívat nepotřebujem a že chceme jet. Neodpověděl a dál se vykecával s kamarádama. Museli jsme počkat až se vyžvaní a dokouří a až pak se dalo jet dál. To se nám tady vůbec poslední dobou stává dost často, že se někoho na něco zeptáme a on nás vyignoruje, nebo to začne řešit s ostatníma, ale nám už nic neřekne. Prostě neodpoví. Občas jsem z toho docela na nervy.
Pokračování safari
Nakonec jsme teda vyrazili, vyděli jsme ještě kromě všudypřítomnejch byzonů. Krav a práků i nějakou lasičku a pár varanů. Slony už bohužel teda ne. Co se dá dělat. Po chvíli si všímáme, že borec v podstatě přestal kličkovat po autodromu a jede přímou cestou k východu. Ne teda přímo – zastavil za branou parku u malýho obchůdku, zeptal se nás, jestli nechceme čaj – my že ne. To mu ale nevadilo a začal se zase vykecávat s místníma. Čekali jsme na něj zase v autě. Tenhle přístum mě už fakt hodně štval. Zaplatili jsme si Asi 4 hodiny safari, z toho asi hodinu a půl trvaly cesty tam a zpět, půl hoďku kecal u pláže a tady dalších asi 10 min. Dost času teda strávenejch dos neefektivně, jak je tu zvykem. … Ještě jeden záchod v místě, kde se kupujou vstupenky a menší porozhlídnutí po okolí. Mají tu výstavu leopardů (taky jsme neviděli). Je tu jeden vycpanej a ve třech flaškách zavřených igeliťákem a stahnutých gumičkou naložený nenarozený embria leopardíků. Řidič nás trochu štval, tak jsme se šli zeptat na kasu, kolik skutečně stojej lístky do parku.
Zvláštnost Srí Lančanů
Stalo se zase něco, co se nám tu stává docela často. Zeptáme se na otázku, která je naprosto triviální, a ten člověk u pokladny ji musí řešit každý 2 minuty. No a on začne někde něco hledat a trvá mu asi pět minut, než najde odpověď a řekne nám, že 5800 a něco. Nevim, co jako potřeboval hledat…Tak snad by měl vědět z hlavy, kolik stojí lístek a možná i dva lístky… Každopádně ně. Běžně se nám to stává i s ubytkem. Vždycky začnou něco hledat a počítat, jako by v životě neměli žádnýho platícího hosta. Fakt je tu s nima sranda…
Po příjezdu jsme si vyskočili s jeepu a zaplatili řidiči domluvený 4 tisíce. Už jsme věděli, že jsme mu dali 6 a na kase mu museli vráti přes kilo, což nám zamlčel. Jsou to drobáky, ale řekli jsme si, že dýškou už dostal. Když jsem zaplatil, tak tam furt stál s nastavenou rukou, jak žebrák. Zavřel peněženku a poděkoval – vypadal dost překvapeně.
Oběd na hotelu
Doma jsme si dali vynikající oběd. Jen zase to čekání. Na všechno se tu furt čeká. Když je potřeba něco zařídit, dycky to trvá min 20 min. Standartní doba čekání na jídlo je tu tak kolem 40 až 80 minut. Když něco za den chcete stihnout, je to fakt na nervy. Vypadnout z pokoje jsme měli ve asi v 12, v půl jedný jsme ještě furt čekali na nějaký jídlo. Mezi tím přijeli nějaký frantíci, který nervomocně chtěli zůstat, i když jim bylo řečeno, že hotel je fullybooked(vyslovujou to docela pěkně a říká se to na Srilance dost často, tak jsme začali říkat hoteliérům „Fulibuci“). Nakonec se domluvili na našem pokoji, tak museli počkat až to tam vyklidíme. Vzhledem k tomu, že jsme si objednali i banánový palačinky, jako dezert a ty furt nikde, tak se ještě docela dlouho načekali. Nakonec jsme fakt vypálili. Na autobusák nás hodili nějaký místní jeepem. Hodili jsme zase krosny do příšerně zasviněnýho kufru autobusu a šli si sednout. Na další zastávce přistoupili borci, co nás vezli na autobusák a že jedou někam na oslavu narozenin a že Jeepem by to bylo moc drahý. Jeden je prej řidič na safari a že slony vidí pokaždý. Ukázal nám i fotku medvídka. Ptal jsem se i jak to tu bylo se Tsunami. Prej v parku zařvalo 46 lidí. Zvířata ale žádný – vycejtili to a zdrhli. On prej byl zrovna u vstupu do parku, kam až se voda nedostala.
Tangalle
Ještě asi hodinka busem s pořádně osolenýma bednama a videm z nějakýho karaoke či co a dojeli jsme do Tangalle. Měli jsme tu předjednaný ubytko, ale když jsme dorazili(po pěti min i majitelka), dozvěděli jsme se, že má už plno a snažila se nás narvat nějaký známý. Byli jsme se tam podívat, ale nějak nás to neoslovilo, tak jsme šli po pláži hledat dál.
Ubytování v Tangalle
Terka chtěla něco s výhledem na moře. Ještě jsme to párkrát zkusili a buť to byli fulibuci, nebo bez výhledu, nebo tmavá místnost, nebo špína. Nakonec jsme zůstali v jedný pekelný špíně na pláží s vlastním balkónem a super výhledem. Na koupelnu nikdo nešáh tak 2 roky, kelíkem na zubní karťček byl rezavej a špunt uvnitř byl porytej pěkným nánosem špíny. O pavučinách nemá cenu ani mluvit. Výhled byl ale super. Díky špíně se nám podařilo ubytko usmlouvat na 1500 rupií na noc.
Skútry
Na další den jsme si domluvili skůtry a vyrazili ulovit večeři. Našli jsme celkem fajn jídelnu, všude svíčky a v plážovím písku zapíchnutý pochodně z kokosáků. V podstatě jsme jedli na pláži. Jen příprava jídla teda trvala zase hodinu. Nicméně se čekání vyplatilo. Pořadnej rybí stejk s hranolkama byl super. Následoval návrat do ubytka a ne úplně příjemný zakotvení v posteli. Krátká postel s pelestí nám moc vyspat nedala a hlavně celkovej dojem ze špinavýho pokoje rozhod, že druhej den si najdeme jiný ubytko. Vtipný bylo, že na večeři jsme potkali čechy, který nás mikrobusem vezli do Tissy a zjitili jsme, že i bydlej na stejným místě. Zase neuvěřitelná náhoda.
Teď už spánek a ráno vstávání. Čeká nás den na skůtru při hledání místních rajských pláží.
