Vstávali jsme zase šíleně brzo. V 6.30 jsme vylezli před hostel a čekali. No čekali jsme tam asi ještě další hodinu. Mezi tím přijel nějakej mikrobus taky do El Nido, naložil pár lidí od nás z hostelu, ale nás si nevšímal. Prej nás nemá na seznamu. Byli jsme už dost nervní a urgovali jsme to i v místě, kde jsme si koupili lístky. Tam nám ale řekli jen, že už jsou na cestě a že máme počkat. To byli ale ještě další půlhodinu. Nevadí. Nakonec přijeli. Manďáci asi zaspali, protože i přes zpoždění nás nabírali jako první. Nikdo nám samozřejmě zase nebyl schopnej vysvětlit, co se děje. Prostě normálka a jako by se nechumelilo. Nabrali jsme ještě nějakou paní a jeden pár. S těma jsme si docela dobře popovídali. Oba uměli dobře anglicky – on byl místní
Spolucestující do El-Nido
Filipínec – pracuje pro ochranu přírody a tak – ona japonka pracující v Malajsii. Potkali se prej na internetu. Hodně zajímavý lidi. Cesta utíkala rychle a bylo spousta místa kolem. Po asi dvou hodinách nasedlo dost lidí, ale za hoďku zase vystoupili. Naše 5 a půl hodinová cesta proběhla nakonec docela v pohodě. To byla zásluha i Filipínce, kterej nám dost věcí vysvětloval a nebyli jsme tak zase bez informací, co se děje. Zajímavý bylo, že nám řek, že k hlavnímu městu Puerto Princesa náleží i okolních asi 80km čtverečních. To nám konečně vysvětlilo hádanku, jak je možný aby město o 200 000ci obyvatelích vypadalo jako větší vestnice. Dozvěděli jsme se, že plánujou i stejnej výlet jako my, tak jsme se těšili, že se někde potkáme. Až na jedno zastavení, proběhl zbytek cesty v poho.
Filipínská fauna
Terka najednou sebou škubla a začala se ošívat. Něco po ní lezlo. Takovej obrovskej brouk, těžko říct, co to bylo. Pokoušel jsem se to z ní shodit ale dost neúspěšně. Nakonec to někam zalezlo samo. V průběhu toho řidič zastavil a šel se taky kouknout na brouka. Už ho ale nezahlíd. Nevěděli jsme, jestli to není něco jedovatýho, tak jsme prohlídli podlahu, ale nikde nic. Brouka jsme teda nevyhodili, nasedli zpátky a doufali, že už o sobě nedá vědět. Naštěstí nedal.
Smůla na počasí
Dorazili jsme na místo. Přesně jak jsme si říkali před pár dny – když jsme nemocný je krásně, až přijedem tam, bude chcát. Cesta proběhla v pohodě – pěkný počasí, krásný výhledy a tak. V momentě kdy jsme ale dorazili na místo, otevřeli dveře mikrobusu, spustil se pěknej liják. Klasika. Naštěstí za chvilku celkem ustal a zůstalo jen zataženo.
Ubytování v El-Nido
Následovalo klasický kolečko – obejít bydlení a sehnat něco hezkých, levnýho a čistýho.:) Chtěli jsme mít chatku přímo na pláži, aspoň jednou nějakej „luxus“. To se nám nakonec povedlo až po tom, co jsme celou pláž prošli křížem krážem skoro 2x. Bydlíme za 650 pesos na noc za chatku(ukecali jsme to ze 700). To je asi 300Kč – teda 150 na jednoho. Oproti Thajsku je tu dráž, ale domek na pláži by možná ani tam nevyšel levnějc. Máme dokonce i teplou vodu – i když nám trvalo 2 dny než jsme přišli na to, jak ji zprovoznit. Zjistil jsem, že se mi dokrosny vylil celej sprcháč, takže ještě následovalo nějaký praní a vymejvání pěny. Po ubytku jsme se šli projít a ulovit nějaký jídlo. Zkusili jsme trefit jednu pláž, ale byl tam jen nějakej slam místních – celkem špinavý a nevypadalo to ani moc bezpečně. Navíc se do toho spustil déšť.Vzali jsme tricykl zpátky do města, dali si véču a šli si posedět na verandu naší plážový chatičky :-P.
Siréna
Tam se sedělo a povídalo krásně – až do chvíle, než jsme zaslechli syrénu. Něco jako je u nás každou první středu v měsíci – jen kratší – pár sekund – dlouhej nepřerušovanej zvuk. Nejdřív jsme byli celkem v klidu, ale pak to bylo slyšet ještě jendou a na dýl. Byli jsme trochu vyděšený, jestli se na nás neblíží nějaká tsunami. Nikdo kolem ale nevypadal, že by se něco dělo. Jen bylo dost lidí na pláži… Nakonec jsme nezjistili, co to bylo. Jen víme, že žádná pohroma. Asi jen lákali lidi do nějakýho lokálu na pláži pitomci.
Opilci před chatkou – dramatická noc
Šli jsme spát … ze spaní nás ale probudila partička lidí, který se ožralý dost hlučně bavili u sousední chatičky. Spousta kluků asi balilo holku, co tady bydlí. Dělali tam binec až do 4 do rána i přesto, že jsem je jednou velmi slušně požádal aby šli někam jinam. Chvilku to bylo lepší, ale pak zase. Nejhorší bylo, že ty lidi, tady vůbec nebydlej a byli tu jen na nášvtěvě za tou jednou holkou, takže žádný ohledy. Seděli nám i na schodech od verandy, což nás vzbudilo – dost nepříjemný. Nakonec to ale konečně zkončilo. Moc mi spát teda už nešlo, no. Ještě mě v 5 ráno zase vzbudil manďák – místní kluk, co si rozsvítil u nás na verandě a dělal tam nějakej hluk. Sem tam na něj vyběh a on, že uklizí. To jsem ho ještě neznal. Měl v ruce naše flašky, který jsme dál ještě chtěli používat. Vzal jsem mu je z ruky a poslal ho do pryč. No a za chvilku vstávání.