Den XXV. 4. 1. 2015
Ráno s napětím očekávám, zda se včerejší letecké dny značky VVC zlepšili. Bohužel to ale není žádná sláva a tak pokračujeme ve smektování. Není to ale zároveň ani žádná hrůza, takže vyrážíme alespoň na procházku po Meridě. Vyrážíme až kolem 10. a dole u recepce potkáváme naše české sousedy. Společně se pak jdeme podívat na trhy. Dozvěděli jsme se všechno o jejich dosavadní cestě, dalších cestách, částečně práci atd. atd.
Nedělní trhy v Meridě
Na to, jak nám všichni doporučovali trhy v Meridě, tak mě trošku zklamaly. Asi jsem čekal něco většího. Ne že by to bylo nějaký špatný, ale po masakru z Mexico City nebo nekonečných řadách obchůdků z Chichen Itza bylo tohle hodně poklidný. Na náměstí bylo dost krámků, ale nebylo celý zastavěný, jak to bývá na tržištích zvykem. Bylo tu především jídlo. Samozřejmě k tomu hrála i nějaká ta hlasitá muzika. Bylo to celkem fajn, ale brzo jsme se radši omluvili našim společníkům a vyrazili do muzea.
Museo de Arte Popular de Yucatán
V muzeu nás ohromilo hlavně množství pojetí ztvárnění betlémů (výstava byla částečně ve vánočním duchu). V přízemí muzea byly snad desítky betlémů a každej úplně jinej. Našli jste tu betlémy vytvořený z kukuřice, keramiky, dřeva atd atd.. Zajímavý ale bylo pojetí. Jednou byli v Betlému mořský lidi, chobotnice a delfíni, jindy samý indiáni. Nejzajímavější byli tři králové na zadní sedačce VW Beatle cabrio, za volantem Pepa a Máří s malým Jendou na klíně mávající z okýnka – to celý lehce rastafariánským stylu. Tady jsou Vánoce vůbec braný občas zvláštně… VW Brouk je ale mexická klasika – dřív se tu vyráběly a dodnes jich tu jezdí spousta. Bejvaly prý i časy, kdy všechny taxíky v Mexiku byly právě VW Beatle.
Muzeum jsme doprošli. Zajímavý jsou ještě barevný lebky a kostry, které patří k místnímu folkloru. Je to sice kýč, ale má místo v mexické kultuře. Po muzeu jsme se už vrátili si odpočinout domů. Celou cestu jsme se snažili Terce někde sehnat banány, ale nic. Člověk by nevěřil, jak je těžký v centru Meridy sehnat banány. Něco měli na náměstí, ale stánkař nám je nechtěl prodat -měl je na smažení -dělají z nich banánový chipsy. Doma jsme si dali voraz a Terka se musela spokojit se suchárkama. Najed jsem se a nechal ji odpočívat na hotelu a sám jsem se vydal na další lov banána.
Prošel jsem celý okolí náměstí a vydal se hloub do města. Už jsem myslel, že mám vyhráno v jednom větším obchodě, ale nic. Neměli tam vůbec oddělení s ovocem a zeleninou. Už jsem myslel, že se budu muset vrátit s nepořízenou a pak jsem si všim, že jedna paní měla u jednoho náměstíčka v tašce trs banánů. Normálně bych se jí zeptal, ale bez španělštiny bych spíš vypadal jako postiženej úchylák hrající Aktivity. Moc se mi nechtělo dostat kabelkou nebo banánem po hlavě a tak jsem si řek, že bude lepší důkladně prozkoumat okolí prvního svobodného výskytu banánu v Meridě. Asi po 10ti minutách a 300metrech jsem měl štěstí a objevil menší stánek, kde jsem ihned odkoupil trs banánů za krásných 10 pesos. Spokojeně jsem je naládoval do batohu. Trošku mi to zaškrundalo v břiše, a tak jsem si řek, že bude lepší si to urychleně namířit domů a podpořit Terku. Hned za rohem mě čekalo překvapení ve formě specializovaného obchodu. Speciálku na banány jsem ještě neviděl. Celej stánek úzce specializovanej jen na banán – měli všechny odstíny od žlutý do černý, nekecám :-D. Už jsem měl ale nakoupíno, tak měli smůlu. Cestou domů jsem si ještě chtěl poslechnout místní skupinu, která ladila na náměstí. Když ale začali, byla hudba tak nahlas, že se to nedalo. Aspoň mi to připomnělo mojí původní tužbu po porcelánu domova. Ještě jsem se zastavil pro čerstvej džus z tropickýho ovoce – stejná prodejna jako včera – dnes jiná obsluha a o čtvrtinu dražší. Konečně přicházím domů a potkávám Terku u bazénu. V pokoji se uklízelo a u bazénu se přeci jen líp rehabilituje. Kromě Čechů, kteří se sem prý taky na 10 min stavili jsme tu jediný a tak máme bazén sami jen pro sebe. Já si teda jdu ještě odložit na pokoj a pak už máme celej bazén jen pro sebe.
Večerní Merida
Trochu jsme se počvachtali a Terka si odpočala, takže jsme mohli vyrazit ještě na Večerní v Meridě. Trhy byly pořád ještě na místě, jen trochu krápalo a chvílema i chcalo. Zajímavý na místních nedělních trhách je to, že sice nejsou nějak enormě velký, zato jsou ale snad po celém městě. Kdekoliv je nějaký malý náměstíčko nebo parčík, tam jsou stánky s blbostma a jídlem. Skoro všude taky hraje nějaká živá muzika. Merida tak prostě žije. Všude je život. Jdeme si sednout do jednoho stánku a já si dám Buritos. Naprosto skvělá záležitost. Moc jsem si pochutnal a ještě jsme u toho zvládli koncert nějakýho amíga, kterej v sombréru zpíval (samozřejmě hrozně nahlas) mezi stolama. Pak ještě nějaký ty mňamky kolem – Chudák Terka je jen na suchárcích a banánu. Naštěstí ale nemá na nic chuť, tak jí to tolik netrápí.
Taky jsme si zašli do Catedral de san Ildefonso, kde zrovna probíhalo nějaký procesí. Berou to tu hodně vážně. K vidění byla nějaká relikvie, kouř z kadidla a spousta zpěvu. U oltáře měli dokonce ozdobenej vánoční stromeček. Catedral de San Ildefonso je obrovská katedrála postavená částečně z kamenu Mayských pyramid.
Konečně se vydáváme zpátky domů. Po cestě na nás někdo mává přes silnici – jsou to naši Finové. Zase jsme na ně měli štěstí. Pozdravili jsme se, 5 min pokecali a popřáli si hezkej zbytek dovči. 
Oni už míří pryč směrem na Playa del Carmen. Vtipný je, že Emma na tom byla úplně stejně jako Terka. Taky měla stření problémy a pomalu se z toho už taky zotavuje. Tak jsme trochu polemizovali o tom, jestli to náhodou nemohlo být z bufetu v Chichen Itza, kde jsme nezávisle na sobě všichni jedli. To už teď nezjistíme….
Po příchodu domů si jdu ještě zaplavat do opuštěnýho bazénu. Je to paráda mít bazén sám pro sebe.
Nakonec to byl i přesto všechno trusmejkrování docela fajn den. Všechno se lepší, tak snad zítřejší téma bude snáze stravitelné a ne tak kontroverzní. Přejeme dobrou noc v našich 10 hodin a dobré ráno ve vaše 3 ráno.
