V noci překvapivě zase probíhaly harakiri. Stěhovali jsme se z ložnice častěji než při akci Kulový blesk. Nakonec jsem se probudil s Honzíkem na gauči a Terka s Barčou v ložnici. Probrali jsme se až po dvou hodinách pohádek někdy v půl osmý a ranní rozjezd se konal až po dvojité kávě. Ani východ slunce, který H pozoroval, mě nedonutil otevřít bulvy dřív.
Po včerejší zkušenosti jsme se dnes rozhodli pro jiný denní režim. Dnes se na oběd vrátíme, odfrkneme si a až pak půjdeme prozkoumávat svět. Tím, že ráno nemusíme vařit, vyrážíme s obrovskou svačinou už během chvíle – musíme, protože Barča už má skoro všechny papíry na 14 dní pokreslené a schyluje se k další krizi…
Nejdřív jsme vyrazili na Blue Lagoon – „modrá voda tak, že by se dala krájet“. Opět autem přesun jen 6 km, přesto si děti vynutili audiopohádku. Všechno je hned vedle parkoviště, i tak děti nechtějí vystoupit – až po násilném vypnutí pohádky. Ráno už nechtěly být doma, teď nechtějí z auta a pak už nebudou chtít chodit a tak to bude pokračovat až do večera.
Modrá lauguna má opradu krásně modrou vodu. My jsme už ale krásnou vodu viděli už včera a tak to není pro nás nic až tak extra nového. Obešli jsme jí ze všech stran a podívali se i na vedlejší vyhlídku. Děti ale nejvíc bavilo škobrtání po kamenech. Teda až do chvíle, kdy si H uvědomil,že má rozedřené paty od švů v botech. Nechápeme – tyhle boty poctivě vyšlapával celé léto a nikdy nebyl problém. Začíná nám řešení náplastí.
Zapíchli jsme to na lavičce s tím nejlepším výhledem na lagunu a spořádali celou obří svačinu. Na mě s Terkou překvapivě skoro nic nezbylo. Hlavně že děti spokojenost… aspoň chvilku.
Na chvíli jsme se zabavili házením kamenů do vody přes útes, ale H už chce jít pryč. Barča chce domů a já chci ještě na blizoučkou vyhlídku, ze které bude vidět na celý poloostrov. Zatím jsem vyhrál.
Ze shora výhled fajn, hlavně nás ale zaujali koupající se lidi na pobřeží na místě „Diving cave“ – asi potápějící se jeskyně. Původně jsem tam ani neměl v plánu jít, ale ze shora to vypadalo blízko. Povedlo se mi ukecat děti – hlavně díky těm koupačům. Děti si sice už stěžují, že je jim vedro (13 stupňů + slunce) a vyžadují koupání v ledovém bazéně, do teplejšího moře ale prý H nechce, kvůli tomu, že nechce plýtvat náplastmi na patě. Bazén je prostě zajímavější. Musel jsem jim slíbit, že tam s nima dnes půjdu, ale rovnou jsem řekl, že se koupat v té ledárně nebudu (voda tam bude mít asi jako vzduch posledních pár dní – cca 8 stupňů).
Pochvíli jsme dorazili k místu, kde se potápějí jeskyně a seznámili se s polskou rodinou, co si tam zrovna užívala soukromou koupel a prozkoumávání okolí. Starší syn – cca 20 let – dokonce zkákal z cca 5m vysokého útesu. Na to jsem si zatím netrouf, ale voda je tu tak nádherná, že se tu prostě vykoupat musím i za cenu spruzelých obličejů dětí, které na mě musí koukat. Tady je do vody totiž nevezmu. Vlez tu není pro neplavce vhodný. Leze se po kamenech, které trochu kloužou, do toho vlny podráží nohy a o metr dál už nestačím. Koupání je to pro mě ale parádní a jednoznačně nejlepší místo dnešního dne – teda hlavně pro mě. Kam se hrabe modrá laguna na místní krásně modrou a průzračnou vodu. Dá se tu i hezky skákat.
Miluju létání na dovču mimo sezónu. Všude jsou volné parkoviště a kamkoliv přijdete, jste sami nebo skoro sami. Dnes už i ta teplota byla lepší a chvíli se dalo být i jen v triku.
Znuděné děti, co už chtěly nejvíc domů, jsem s Terkou poslal napřed k autu a já se zatím oblékl a obešel ještě blízké okolí. Za mě je to tady opravdu hezčí místo než Blue Lagoon.
Po příchodu k autu jsme popojeli ještě 400 m k další vyhlídce, tam ale už děti odmítly vystoupit z auta. Pustili jsme jim audiopohádku, otevřeli okýnka a těch sto metrů od parkoviště si poodešli sami. Aspoň jsme si to mohli užít bez stížností…. Chvilička klidu a pak už návrat na ubytko.
Terka se vrhla na vaření obědu a já s dětmi vyrazil ke slíbenému bazénu. Opravdu tam nikdo nevlezl. Děcka ale byly statečné a šly do vody až po plavky přestože voda musela být jak žiletky. Pobavený personál místního rezortu jen pobaveně přihlížel.
Po chvíli klepání kosy jsme se vrátili na pokoj a dali si parádní oběd. Následovala audiopohádka s kreslením provětší odpočinek a tatinek s maminkou si mohli zalézt do ložnice a chviličku si popovídat. Myslím, že jsme si to všichni užili a nabrali sílu na odpoledne.
Pak jsme vyrazili do místního města Protaras – šli jsme pěšky a po pobřeží delší cestou. Nějací kolemjdoucí mísťnáci nás dokonce upozornili na jednu skrytou plážičku místních. Přístup dost krkolomný a na místě taková rozpačitá atmosféra plná koček, plastové židle a bezdomoveckého přístřešku. Jinak ale pěkná šmajchl plážička 😊. Dětem se tenhle termín, u kterého zbystřili, vysvětloval dost těžko. Nakonec jsme to nechali u toho, že se sem místní chodí mazlit s kočičkama – jako by jich všude jinde po celém ostrově nebylo dost. Kypr je fakt ostrov koček. Jsou všude.
Pokračovali jsme dál podél krásných resortů až na Fig tree beach (Pláž u fíkového stromu). Je to nádherná pláž s jemným pískem záchody, sprchami a blízkým ostrovem. Ve zlaté hodince opravdová nádhera. Večerní zapadající slunce nám svítilo do zad a krásně prozařovalo průzračnou vodu. Slunce už nemělo moc sílu, tak jsme spěchali, dokud bylo aspoň nějaké. Pláž jsme měli po chvíli celou jen pro sebe. Užívali jsme si brouzdání a běhání v mělké vodě. Já už do vody nevlez a celej mokrej byl nakonec jen H a to protože do vody nějak spadnul 😊. I tak na nás pokukovali ostatní turisté z pláže dost podivně. Možná ve svých zimních bundách a kulichách trochu záviděli 😊. No, i my jsme po deseti minutách blbnutí museli vyhlásit stav povinného rychlooblíkání, což ve všudypřítomném písku bez možnosti oschnutí bylo trochu náročnější.
Následovala cesta nejbližší cestou k apartmánu, kde jsme se opět rozdělili. Terka s dětma šly na véču a já sedl do auta a vyrazil do Lidlu dokoupit zásoby toaleťáku, náplastí a jídla. Jídlo na týden jsme totiž skoro zvládli spráskat za dva dny.
Skončilo to, jak už to bývá. Vyrazil jsem pro toaleťák a náplasti a vrátil se s chobotnící a pytlem mražených olihní, které asi nikdo nesní. Myslel jsem, že je to ryba. To nejdůležitější, potřebné hlavně pro druhotné dopady jídla, jsem samozřejmě zapomněl. Takže zítra.
Doma mě už čekaly topinky s párky a klobáskami. Torchu mě zaskočilo, že naše patro bylo plné dělníků a chodba zakouřená cigáry. Snad to nebude na dlouho…. Bylo. Skončili až kolem osmé.
Po večeři jsme dětem vysvětlili, že už jsou velké a že si tatínek s maminkou chtějí udělat venku romantickou procházku. Takže až je uspíme, půjdeme se ještě projít ven. Nicméně budou mít na pokoji na telefonu chůvičku a bude stačit promluvit, a my se do chviličky vrátíme. Neobešlo se to bez emocionálních bouří na obou stranách, ale nakonec se podařilo – děti za zvuků rekonstrukce (bouchání dláta do stěny a dalšího rekonstrukčního randálu) nakonec „spokojeně“ usnuly a my mohli vyrazit. Jasně, že jsme nedokázali být úplně v pohodě, když jsme zvuky vysýpané suti do plechové popelnice slyšeli až na pobřeží o kilometr dál. Ze svých 15ti minut jsme ale urvali, co se dalo a šli pokračovat v rande na pokoj, kde zvuky rekonstrukce alespoň částečně přehlušila klimatizace zapnutá na topení. Terka mi udělala horkou čokoládu i přestože jsem nebyl díky několika vrstvám a zimní bundě skoro vůbec vymrzlej.
Abychom se vyhnuli nočnímu stěhování, rovnou jsme Barču přenesli do ložnice a pokračovali jsme tak, jak jsme se ráno probudili.
Máme za sebou další krásnej den ve městě Proprasopes bez havárie díky mému pletení si řadící páky s blinkrem a těšíme se na zítřek.
