Tak oddělené ložnice nám vydrželi jen do půlnoci. Pak už Baruška přišla na návštěvu. Nechali jsme mamku spinkat a já šel mrznout k dětem. Jako teda, žádný velký teplo se v noci nekonalo. I přes topení dvěma klimoškama a mým teplákům a svetru mi byla v noci slušná kosa. Snad to tu do zítra vytopíme. Zatím musím používat jako topítko Barušku. Hřeje docela slušně, jenom trochu moc kope.
Ráno jsem udělal cokoli pro záchranu života, takže děcka dostali rychlý cukry (čoko musli) a pohádky – spoň teda v angličtině ať trénujou. Jakmile jsem je dostal do tranzu, tak jsem si šel ještě aspoň na hoďku a půl lehnout vedle. Vzhledem k tomu, že vstávali o půl šestý, tak to nebyl pro mě problém.
Z tranzu jsme je vypustili vypnutím televize. Úplně bylo vidět, jak postupně začínají vnímat – hlavně svoji únavu z tak dlouhého soustředění a zatuhlá těla. Takže hned začali rošťačit, aby nám dopřáli příjemné ráno. Udělal jsem si taky snídošku a po Terčině příkladu si jí šel sníst ven na balkón. Jen jsem se teda musel nejdřív oblíct do zimní bundy. Ani tak to nestačilo a po pěti minutách jsem z dopoledního sluníčka s 8mi stupni raději utek dovnitř, kde už ráno bylo po celonočním topení aspoň devatenáct. Dneska klimošky necháme topit celej den i když je to proti provoznímu řádu. Další zmrzlou noc už nechci.
Dnes to vypadá na další líné ráno. Než jsme se vyprdelili, tak děti byly už víc než 4 hodiny na nohou. Vzali jsme jídlo na celej den sebou a vyrazili. Dnes je v plánu návštěva Kyklopovy jeskyně. Máme to od ubytka asi 5km, takže autem kousek. Tam nás čeká 1 kilometr po pořeží tam a jeden zpátky. Žádný velký ambice. To se ukázalo jako víc než rozumnej plán.
Už na parkovišti nás uvítali parádní ČISTÝ veřejný záchody se sprchama – prostě civilizovaná země. Po 100 metrech krásná pláž, kde jsme se okamžitě zasekli na další půl hodinu stavěním hradu, zkoušením, kam až můžu zajít, než mi voda zaleje boty a jak dlouho mě u toho táta vydrží pozorovat. Vydržel … zatím jo…
Pak už jsme pokračovali přes další krásnou pláž po místní přírodní turistické stezce s výhledy na moře. To je tu fakt nádherné – úplně azurová a čistá voda. Tenhle výlet si všichni zatím hrozně užíváme. Děti jsou v sedmém nebi – úplně pohlcené a my taky – prostě parádní rodinný výlet. Buď jsme výš a máme výhledy, zatím co nás děti šermují klacky (teda spíš v místních podmínkách oschlými květy nějakých kaktusových rostlinek) nebo jsme u vody a prozkoumáváme pobřežní kameny a pozorujeme stříkající vodu. Na jednom místě takových přírodních brouzdálek jsme si dokonce sundali gaťata a šli si vycachtat nohy při průzkumu pobřeží. První kontakt s vodou byl krizový, ale nohy si rychle zvykly. Byl na nás zajímavý pohled, jak se cákáme ve vodě ve spoďárech a v mém případě v zimní bundě s čepicí na hlavě. Moře je tady určitě teplejší než vzduch. Má tak 19 stupňů.
Po cachtání jsme se vydali zase dál k jeskyni. Už nám z původního kilometru zbývá po skoro dvou hodinách cesty asi 500 metrů. Pokračujeme přes zátoku, kde je na kameni nápis Nude beach. Oficiálně je na celém ostrově koupání bez plavek zakázáno. Tady je ale tak hezké moře, že bych si tam nejraději vlez. V plavkách to je v té kose nic moc, ale na ostro by se to dalo. Člověka nic nestudi, když vyleze. Občas tu ale chodí lidi, tak to raději vzdávám. Plavky jsem dnes nechal doma. Aspoň jsem se měl na co vymluvit… Tak pokračujeme dál, dáváme si sváču na kamenné lavičce s překvapivě krásným výhledem na moře a rybáře v dálce.
K jeskyni je to už jen kousek. Konečně jsme ji našli. Je to slušně velká jeskyně, kde se nedá chodit vzpřímeně – teda alespoň se dvěma metry ne. Prolezli jsme ji a udělali rychle fotky – docela jsme to i stihli, než se kolem objevilo pár lidi, co ze všeho nejraději dělají pozadí cizím rodinným fotkám. Zase taková zajímavost to nebyla, ale byl to perfektní cíl cesty.
Ještě jsme se šli kousek podívat po okolí a všimli si, že za mysem pěkně stříkají vlny. Šel odtud vítr a velké vlny se tu lámou o pobřeží. Děti dnes stříkající vlny úplně fascinují, a tak jsme s pokřikem „Tsůůnáámííí“ běželi až na protější pobřeží – až tak blízko, že to mohlo být i nebezpečné. Byli jsme z toho trochu nervózní, ale i tak jsme nechali děti trochu postříkat vodou. Naštěstí nás do moře žádná obří vlna nesplácha. Tady bychom to asi neuplavali.
Docela dlouho jsme pozorovali obří vlny a jak se tříští o pobřeží. Fascinovalo nás, kolik odpadu jsme viděli plavat asi 20 m od pobřeží. A vlastně všude tady i na pláži jsou pastové kousky odpadu – často tak malé, že se pro ně nikdo shýbat nebude.
Byl čas otočit to zpátky. Vzali jsme to cestou, která vede ve svahu asi o 20 metrů výše a jde souběžně s tou, kterou jsme přišli. Snad takhle zvládneme ujít ten kilometr dřív než za 3 hodiny – hlavně kvůli tomu, že už všichni máme hlad a jídlo jsme prozřetelně nechali v autě – teda oběd – sváču už jsme snědli.
Nasadil jsem tempo a cesta tak ubíhá docela rychle. Dokonce se mi podařilo i projít se před krásnýma vilkama s výhledem na pobřeží – taková nová luxusní vilová zástavba. Takový domek bych klidně bral. Pak už zase rychle k autu. Děti si užívaly přeskakování po kamenech. Hráli hru, že se musí šlapat jen po kamenech. Šlo jim to fakt dobře – možná i díky tomu, že se tu kamenům spíš nedá vyhnout :-D.
Postupně jsme došli až na pláž, kde jsme se dnes zasekali úplně poprvé a děti se tu překvapivě zase zasekly. Terka musela k autu pro jídlo těch posledních100 metrů sama. My zatím zase testovali voděodolnost bot.
Najedli jsme se na lavičce přímo na pláži. Jidlo bylo dokonce ještě teplé. Teda když nám ho děti už přenechali (jedli jsme z jedné misky), tak už mě z něj spíš trnuly zuby. Jako diváka jsme měli místní divokou žebravou pouliční kočku. Fakt to uměla. Tvářila se jako profi žebrák, mňoukala o sto šest a snažila se vlízt i do bot, když jsme je nehlídali – musely vonět po něčem moc dobrém a uleželém. Kažopádně kočku prozradilo jen to, že vůbec nebyla vyhublá. Očividně tu pouliční kočky krmí všichni turisti. Takový ekvivalent českých holubů.
Když odešla kočka i přecpané děti, tak je vystřídalo hejno vrabců a jiných malých ptáčků, kteří nám přímo pod nohami uklidili zbytky toho, co děti netrefili do pusy a kočka přehlédla. Je tu na můj vkus nějak živo.
Zatímco jsme dojídali zbytky a personál po nás uklízel, děti se zatím stihly úplně vyválet v písku a začaly být čím dál mokřejší. Doporučil jsem jim teda sundat tepláky. Chvilku to fungovalo, pak si smočili spoďáry a pak jsme je raději vysvlékli i z mikin a triček. Šli se prostě normálně vykoupat a já jim jen v zimní bundě a dvojích kalhotech tiše záviděl … teda … teplo je teplo 😊.
Chvilku se čochtaly, chvilku běhaly po pláži aby se zahřáli a pak jsme je už klepající rychle oblékli bez ohledu na písek. Tak a teď se konečně rychle běžet zahřát do auta.
Naše KIA RIO vytopila auto docela rychle. Ještě jsme využili záchody a pokračovali na další zastávku. Vyrazili jsme na kostelík, který jsme viděli na pobřeží kus před námi, kde je pod ním velká jeskyně. Vzdušnou čarou asi 500m, autem 4km. Kostelík byl maličký – býlá budova s modrým řeckým vzorem o velikostí garáže. Uvnitř moc hezký, ale klid na koukání nám děti moc nedaly. K jeskyni jsme se nedostali – šlo se k ní po schůdkách dolů k vodě, ale hladina byla vysoko a vlny velké, takže schůdky byly úplně mokré a viděl jsem v tom nebezpečí úrazu, takže raději nic. Alespoň jsem nám doplnil jednu láhev v místním „svatém prameni“ (holly spring). Voda byla teplá až jsem ji podezříval na termální prameny. Vysvětlení bylo ale prostší. Do kapličky se studánkou byla přivedená po zemi jdoucí dlouhá černá hadice :). Snad v ní ta voda nestála moc dlouho 😊.
Vzhůru na další zastávku – tentokrát jen 1 km autem. Je to skalní most. Docela hezké místo, kdyby nebylo hned vedle parkoviště a obehnané plotem se zákazem vstupu. Udělali jsme si alespoň fotku a vzhledem ke všeobecné únavě sedli do auta a zamířili domů. Byly teprve 3 hodiny, ale asi jsme to nějak přetáhli. Děti už pěkně vyšilují a já taky cítím únavu. Třeba se ještě večer projdeme po okolí ubytka. Taky to tam bude moc hezké.
Neprošli jsme se nikam. Únava byla natolik velká, že jsme poslouchali Honzíkovo přiopilé vyprávění fantazií a hlídali, aby si děti něco neudělali. Ječely tak, že mi chvílemi přišlo, že mám v hlavě díru – teda to byl můj subjektivní pocit. Terka to dávala s přehledem a ještě si s nima mezi histerickýma scénama kreslila. Nakrmili jsme je, okoupali od písku a jako zlatý hřeb večera jsme si popovídali s umělou inteligencí. Děti totiž dlouhodobě zajímají otázky typu: „proč existujeme, proč existuje salát, jak vzniklo světlo, proč máme ruce, apod…“. Většinou nejde ani tak o myšlenku, jako spíš o to, aby nás nachytali nebo pozdrželi další aktivitu jako je spaní.
Každopádně zpátky k věci. Rozhovor s Copilotem(Ai) byl docela legrační. Hlavně, když naší asi příliš hlubokou otázku „Proč existuje salát?“, začal odpovídat existenčníma teoriema o smyslu života. No, docela jsme se nasmáli. Musím říct, že smysluplnou odpověď jsme dostali tak v 50% případů.
Nakonec už konečně spát. Terka uspává a já píšu deník. Vlastně neuspává, protože usnuly během 5ti minut, tak tu na mě kouká, jak píšu deník :D.
Já už jdu taky koukat. Dobrou noc.
