Na tenhle den byla předpověď dobrá jen částečně – bez deště jen do 15ti hod. Vzhledem k tomu, že se většinou vypravíme tak v 11, tak jsme naplánovali jen krátkej výlet na poznání městečka Eisenerz, ve kterém bydlíme.
Překvapivě jsem trochu zaspal, i když jsme se domluvili, že vyrazíme brzo. Sice mě nejdřív vzbudil Honzík kolem 6tý s tím, že už chce vstávat a snídani, ale jen jsem mu pustil audiopohádku, dal něco málo k snídani a zase odpadnul. Vylez jsem z postele až kolem devátý, když mě z postele vyhnal bojový křik z bitvy o ovladač. Trochu jsem se otřepal a mohli jsme vyrazit. Vyrazili jsme v deset, což je hodinu nad naším běžnýmčasem. Tak se musíme pochválit. Terka dokonce stihla odbourat nějakou práci. Ale myslím, že podnikání z pláže si představovala trochu idyličtější než, že jí budouděti skákat po hlavě, zatímco se snaží vymyslet strategii smart emailingu. Nějak mi přijde,že koncept práce z dovolené obecně není moc ideální. Teda alespoň v případě, když máte 5 týdnů dovolené za rok. Pokud je práce při cestování běžný stav, pak je to asi ok, ale zas to asi nejde nazývat dovolenou.
Přes veškeré protesty naší omladinyjsme nakonec vyrazili ven. Baruška se sice strašně těšila na dovolenou do Rakouska, tady ale většinou nechce vystrčit nos z domu a musíme jí přemlouvat, manipulovat a vydírat, aby byla ochotná se obléct a nazout se do bot.
V Eisenerzu jsme z bazénu viděli jeden kostelík, jeden hrádek a jednu věžičku. Řekli jsme si, že když navštívíme alespoň jedno místo z nich, že to bude super. Vyrazili jsme tedy po turistické stezce k věžičce. Byl odtud parádní výhled a děcka si zamilovali vystavený důlní vozík, ze kterého jsme je málem už nedostali. Po 4ech snídaních a deseti minutách chůze začali opět vyžadovat jídlo. Snědlo se téměř všechno na celý den a zůstaly už jen místní krekry. Každý snědl,asi 2 a pak řekly, že jim nechutnají a už je jíst nebudou. A už je nejedli. Ale že mají hlad jsme poslouchali od té chvíle konstantně. Člověk vy řekl, že si dají jídlo, když mají hlad, ale ne. Raději budou vysí**t. Nevadí,jsme zvyklí. Výhled jsme si ale opravdu užili a řekli si, že bychom mohli pokračovat k nedalekému kostelíčku, když jsme to zvládli tak snadno. Nebyl moc daleko a cesta rychle utíkala i přes zastávky po deseti minutách. Cesta tam i se zastávkou na jídlo, které nikdo nechtěl,trvala asi 20 minut. Během té doby mě Honzík nonstop zahrnoval útoky různými travami, klacky, vlastnoručně vyrobenými sekyrami a oštěpy. Měl jsem úplně rozpíchanej zadek. Už jsem nevěděl, jak mu jinak říct, že se mi to nelíbí a byl bych rád, aby mi to už nedělal. Musel jsem ho totálně zmordovat a zlechat, aby mi dal aspoň na 2 minuty pokoj a pak už mě zase začal něčím bouchat a píchat. Překřtil jsem ho na „tátobijce“. Vzhledem k tomu, že jsme na poznávací dovolené v Rakousku, tak jsem mu to v rámci jazykového okénka vrazil do překladače a od té doby se z něj stal „Vatermörder“. „Barushka ist eine Prinzessin.“ Možná jen trochu histerická. Je super, že Vám to překladač i přečte se správnou výslovností… Jó němčina je pr**l. Měj jsem z toho druhé Vánoce. Jako malej 😊.
Pomalu jsme došli s fáteodr, princesn a s*xkönigin ke kostelíku, kde byl další neuvěřitelnej výhled. A to jsem myslel, že už lepší být nemůže. Sedli jsme si na lavičku – další proctor pro sváču a loudění hladových dětí. Bohužel – k jídlu se dostal jen zúprdfátr (čti si uprd fotr) a s*xkönigin. Děti totiž sice tvrdí,že mají hlad až k smrti, ale raději by umřeli,než aby si dali jednu z 5ti “hnusných” věcí, co jsme jim mohli k jídlu nabídnout.
U kostelíku byla kaplička s chodníčkem okolo, kde byl zase ještě o něco lepší výhled. Nás ale hlavně zajímalo,že se dalo běhat dokola. Byla to obrovská švanda a naháněním jsme strávili snad 20 min. Dalších 10 kaskadérskýma kouskama, kdy jsme děcka vysadili na zábradlí/ochoz,na kterým má člověk pocit, že létá. Pak už jsme sešli dolů do Eisenerzu po křížové cestě. Mají tu nádhernou.
Každýchh asi 5 výškových metrů je malá kaplička – je to pěknej krpál, takže jsou jen kousek za sebou.
Děcka ukřižovanej pán mocnebere. Nebo bere, ale když už ho jen dneska viděli už asi po 20. a všechny morbidní otázky jsme jim zodpověděli, tak už šel stranou. Sebevražedné běhání ze strmého krpálu bylo mnohem zajímavější. Bohužel se neobešlo bez následků. Mohla za to neutuchající láska dětí, teď hlavně Barušky ke klackům. Zahodit klacek je NO-GOu. Takže se stalo, co se stát muselo. Prostě si ho zarazila před sebe do země a v běhu si ho zapíchla do ksichtíku.
Už jsme s ní pár takových věcí zažili, takže jsem se naučil nestahovat kalhoty, když ještě není jasný, budeme mít Kyklopa. V dálce jsme viděli kvičící Barču. Samozřejmě první myšlenky byly ty nejčernější. Poslal jsem je k šípku a radši se běžel podívat. Naštěstí z Barči kyklop nebude. Dalších párdní ale bude chodit s válečnýma barvama mezi pravým okem a uchem. Honzík tomu nasadil korunu, když se mě upřímně a naivně ptal, proč se mu tohle moc nestává a Barče každou chvíli. No, docela vystihl rozdíl jejich temperamentu a přístupu k rizikům😊. Hold oboje má něco do sebe.
Mimochodem jen tak k zamyšlení: Jak mohl Gandalf Šedý proběhnout 3 díly Pána prstenů s klackem v ruce, aniž by si ho jedinkrát nezapích do ksichtu. Byl to fakt čaroděj 😊.
Pomalu jsme doťapali k autu, kde nás málem už sežrali hladem. Původně jsme chtěli dojít do obchodu v rámci procházky městem, ale upřednostnili jsme svoje zdraví (psychické i fyzické) a ten necelej kilometr je k obchodu dovezli.
Terka se tak zasnila, že by tam mohli mít grilovaný kuře. Delegoval jsem na ní, ať to objedná u vyšší moci (nemyslím Fedoru nebo jinou rozvážkovou službu). Aspoň otestujueme zákon přitažlivosti.
Navigace nás táhla k Bille překvapivě kolem Billy, abychom zjistili, že je Billa, ke které nás dovedla navigace, je už zavřená (možná roky) a mohli se tak vrátit k Bille, kterou sice navigace neznala, zato existovala v reálným světě. – Tohle byla nejšílenější věta dnešního zápisu.
V Bille se ukázalo, že objednávky u vyšší moci jsou trochu nespolehlivé. Místo grilovaného kuřete jsme dostali poslední šnýcel a 4x nějakej karboš do housky s hořčicí a nejvíc potřebné XXL balení toaleťáku. I když jsme byli včera na nákupu,stejně jsme tam dnes nechali zase 50 euro. V postatě jen za nějaký klobajdy, další jídlo, maso a něco, čím to nakonec utřít.
Už venku před obchodem nám mále ukousali ruce, ale vydrželi jsme to až na první lavičku asi 200m daleko u hlavního náměstíčka, kde jsme zakempovali na český způsob = jídlo z papírů a čůrání všude kolem (naštěstí jen dětské). Karboše naštěstí byly našimi mišelinskými strávníky kladně přijaty. Sežralo se úplně všechno. Bylo to tak tak – naštěstí je dřív začalo bolet bříško, než snědli nás. Během 5ti minut stejně ale začali žebrat o další jídlo. Bestie totiž věděli, že jsme koupili i sladké mafiny. Ty jsme použili jako vnadilo na další lavičku, která se úplně náhodou nacházela na kopečku u pěkně zachovalého hrádku – spíš kostelu obehnanému hradbami jako pevnost.
Prošli jsme si místní náměstíčko s májkou. Na to jak je to tu krásné místo, tak je tu docela mrtvo. Turistický ruch je tu slabota. Možná je to jen tím, že jsme mimo sezónu, ale spíš asi ne. Ani v místních informacích nemají skoro nic anglicky. Místní zajímavost je kromě krásné přírody hlavně obrovský povrchový důl na železnou rudu, kterému naše děti říkají pyramida. Dá se tam jít na exkurzi a můžete se projet i 5ti metrovýma obříma náklaďákama,jít do dolu nebo pozorovat odstřel. Prý je to tu něco jako univerzita pro horníky a tuneláře. Trénuje se tu třeba i hašení požárů v tunelech apod.
Konečně jsme se vyšplhali na horu do pevnosti. Překvapivě jsme tu sami a docela nás překvapilo, že se dá jít dovnitř. Nebýt evropského kostela, přišlo mi to tu jak v nějaké japonské horské pevnosti. Byl to fakt zajímavej pocit stát uprostřed pevnosti a vidět kolem sebe všechny ty obrovské alpské vrcholky. Tohle děti samozřejmě nezajímalo. Ty jsme vypnuli do režimu „stand by“ mafinama a šli se projít po pevnosti. Dalo nám to akorát. Už jsme se vraceli a slyšeli jsme,jak se probrali a volali nás. Už jim došlo krmení a zjistili,že jsou sami … Navíc se jich na něco německy ptal nějakej pán.
Ptali jsme se „Co vám říkal?“ a oni, že nevědí. Palijsme se „co jste říkali vy jemu?“ a oni, že nic. – klasicky přínosnej rozhovor. Měl jsem, je ještě ocenit tím, že to říkali dobře :-D.
Ještě jsme si zašli dovnitř do kostela, kterej byl teda opravdu krásnej. Hlavně stropy se mi líbily. Bylo to ale trochu o nervy,protože děti už neměly nic v puse a zrovna jim najížděl cukrovej rauš. Chtít po nich,aby nekřičeli, nehulákali, nemluvili nahlas, hlasitě nešeptali a nedělali na nás nepřetržitě hlasitě ŠŠŠŠT, bylo nad naše síly a tak jsme šli hulákat zase raději ven. Později jsme se dozvěděli, že to bylo jedno z nejlépe dochovaných míst v celém Rakousku.
Sice dneska mělo pšet už asi od jedné hodiny, ale už byli tři a pořád nic. Překvapivě, podle internetu podle Norů zrovna pršelo. Předpovědi jsou tady v čase opravdu hodně proměnlivé. Starou okometrickou metodou jsme, vyhodnotili, že mraky by už brzo mohli spustit déšť a tak jsme se raději už vydalipřes záchody k autu. Na záchodech jsme se trochu zdrželi, protože Barče nevyhovovali zahulené záchody od místních puberťaček. Museli jsme tedy provést částečnou vykládku u nás na pánech. Aspoň měla kompletní prohlídku – takové tradiční dobrodružství.
Pak už tedy opravdu auto a cesta domů. Kvůli dešti jsme přijeli poměrně domů a tak jsme děti zaparkovali ještě do vířivky. Čtete správně, máme v koupelně vanu s tryskama. Děti to pojaly trochu po svém a tak z koupelny udělali skutečné lázně se vším všudy. Než jsem udělal véču a Terka odbourala nějaké to podnikání, takjsme se nestačili divit. Naštěstí žádné trvalé následky – veškeré tekutiny přistižené mimo vanu byly vyloučeny a byl nastaven původní stav v rámci oběhu tekutin.
Pak už se je konečně podařilo nakrmit, odčervit, vyčistit, opýžit, obšťastnit pohádkou a uspat. UFF
Byl to dnes super den. Ještě ale není u konce a 2 dvoumetroví čahouni se rozhodli recyklovat vodu po dětech a nasoukat se do 1,2m vany. Povedlo se a mohli jsme si taky užít wellness. My jsme ale neměli turecké lázně, ale „silent spa“ 😊.
Dnes jsem se trochu rozepsal, ale je to tím, že byl fajn den, tak bylo potřeba něco uchovat. V mojí hlavě se toho moc dlouho neudrží.