Na dnes ráno jsme sice naplánovali výšlap na menší horu u silnice na pláži za domem, ale když se ráno rozednilo, všimli jsme si z balkónu, že je vidět Pico del Teide a že se poprvé rozfoukal mlžnej opar. Okamžitě jsme přehodnotili plány a rozhodli se, že zase vyjedeme nahoru do hor a zkusíme výhled na ostrov ze shora. Pico del Teide má 3718 m.n.m. a z jeho okolí by mohl být parádní výhled na ostrov. Posledně jsme dolů neviděli nic přes opar.
Začali jsme teda rychle makat na přípravách – hlavně jídlo na celý den ohřát a nakrabičkovat, revidovat oblečení a spočítat ruce, nohy, zuby a nervy. Poslední zmíněné bylo vystaveno obzvlášť velkým tlakům. Dvě malé děti na malém prostoru, když se jim rodiče nevěnují a místo toho plánují a vaří = potenciální katastrofa. Když k rovnici přičtete ještě záchvat zodpovědnosti, kdy jsme jim po včerejším pohádkovým tripu pro dnešek zredukovali pohádky ideálně na nulu, je výsledek rovnice stoprocentní katastrofa. Od probuzení, než jsme vyrazili nám to trvalo něco mezi dvěma až třema hodinama. Při dotazu „Půstíme už nějakou pohádku?“ přibližně jednou za půl minuty, to vychází na přibližně 360 dotazů na pohádky. Po první půlhodině jsem to už nevydržel a řek jsem, že dnes nebudou žádný pohádky a že se naše roztomilátka chovají jako feťáci. Jim to nicméně bylo jedno a na pohádky se ptali, dokud jsme nevyrazili ven. Jestli někdo chce otestovat svoji mentální odolnost, vřele doporučuju někam s námi vyrazit na výlet a vzít si na starost dětskou klientskou podporu (zodpovídání dotazů a asistování při řešeních problémů). Nejlepší po tom všem bylo, že když jsem vykouk na balkón, jestli se nezměnilo počasí, bohužel změnilo. Nebyla to žádná tragédie, ale nastupovala drobná oblačnost a opar. Děti projevovali značnou únavu od rána a posíleni podrážděním z pohádkového absťáku mi dávali neskutečně zabrat. Byl div, že jsme to všichni přežili ve zdraví. Asi bych neříkal „Konec dobrý, všechno dobré.“ – po srovnání včerejška a dneška bych říkal spíš: „Ráno dobré, všechno dobré“.
V téhle situaci jsme se rozhodli že na hory prdíme a vrátíme se zpět k původnímu plánu. Vylezeme si místní kopeček na pláži za domem. Jídlo už jsme měli, tak jsme se rozhodli, že po výšlapu půjdeme rovnou na pláž. Bude to takový odpočinkový den.
Že to nebude tak úplně pravda a že při plánování asi nikdy nepřestanu být naivní mi došlo velmi záhy už při prvním stoupání. Co od silnice vypadá jako kopec, je z blízka hora jako kráva. Alespoň teda když sebou táhnete dva rarášky. Abych je jen nehanil, od tý doby, co jsme vypadli z domu, to už bylo mnohem lepší. Hezky ťapali. Jen Barča celou cestu nahoru a dolů vyžadovala, abychom šli rovnou na pláž. Vzhledem k tomu, že jsem jí přes těžké úseky tahal v nosítku, tak jsem to měl z první. Honzíkovi jsem už celkem vysvětlil, že když se mě dvakrát nebo stokrát zeptá na stejnou otázku, pokaždý dostane stejnou odpověď. Sice se mě pořád stejně ptá, ale už to aspoň chápe a jen mě dráždí. Barča to ještě bohužel nechápe. Navíc mě vždycky dostane s tím, že hned na začátku výletu prohlásí, že už chce domů. Začala s tím hned po příletu na Tenerife :). To dávám ale za vinu tomu, že se vykopeme z domu vždycky hodně pozdě a ona je už unavená a potřebovala by si dát svůj polední šlofíček.
Vzal jsem teda Barču do nosítka napřed s tím, že jí cestou nahoru uspím. Spát se jú vůbec nechtělo a tak jsem pořád dokola vysvětloval, že na pláž půjdeme až se vrátíme ze shora a že jsme tam pořád ještě nebyli a že tam ještě nejsme a že ještě nejdeme na pláž a že musí chvilku počkat. Pak jsem dostal otázku proč a celý kolečko nanovovo. Usnula konečně asi 2 minuty pod vrcholem a já měl dnes poprvé od otevření očí konečně na chviličku klid. Kdybyste jen viděli, jak je ticho balzám na nervy…
Nahoře jsem si to s Barčou celý hezky obešel a nafotil, zatímco jsme čekali na Honzíka s Terkou. Když za náma dorazili na vrchol, Barča se už probudila. Těch 20 minut bylo parádních. Díky chvilce ticha a endorfinům vyplavený po výšlapu jsem nabral novou sílu a zase jsem dokázal fungovat jako aspoň trochu normální fotr. Udělali jsme si vrcholovou foto a našli si místečko, který bylo pro děti alespoň trochu bezpečný. Nevím kdo na vrcholu hory vyhloubil bazének o velikosti velký vany, ale děkujeme mu. Nám posloužil jako perfektní rozhledna a jídelna. Během chvilky se totiž přeměnil na luxusní restauraci s neuvěřitelným výhledem na oceán, letiště se startovacími letadly i vysoké hory. Tenhle popisek už zní trochu líp, než když píšu, že jsme paštikáři, co?
Každopádně nám v tu chvíli záviděli všichni, že máme děti a máme pro ně i pro sebe dlabanec a můžeme si ho užít s tímhle výhledem. Nejvíc nám záviděl jeden pejsek, co se k nám na docela dlouhou dobu přidal a dělal nám společnost. Nebyl ale sám. Ještě se k nám přidala macatá ještěrka. Tohle jsem ještě nikdy neviděl. Mají tu drzý ještěrky asi jako my lázeňský veverky. Vůbec se nás nebála, a naopak lezla pořád za náma a somrovala drobky. V jednu chvíli nám dokonce vylezla na batoh a musel jsem jí trochu odhánět, aby nelezla i po nás. Dali jsme jí pár drobků a pak jsem jí raději zahnal. Ještě jsme udělali pár fotek nahoře a už jsem mohl Barušce oznámit, že už konečně míříme na pláž. Klasicky mě dostala, když se mě na to zeptala „A proč?“. No to je taková naše klasika …
Jinak tahle hora Montaňa Roja je asi 2 km od letiště, takže se tu dají super pozorovat letadla. Vysoká je 171 m., což se mi nezdálo moc, ale tím, že stojí na rovince a hned vedle oceánu, tak je z ní krásnej výhled na všechny strany a je to teda sakra výška. Ten výhled jsem si nádherně užil. Výstup nahoru moc pro malý prcky není, ale zvládli jsme to. Honzíkovi jsem musel dnes oznámit, jak jsem na něj hrdej, že to tak krásně zvládnul. Sestup byl taky ještě sranda. Teda hlavně ta prudká část nahoře. Všude je štěrk a malý kamínky, takže se to slušně klouže. S dětma jsme šli záruku a přišlo mi, že většinu cesty na nás spíš vyseli v pádu, než že by ťapali. Pak jsme zjistili, že je to do určitý míry a že si to užívají. Barča skákala, že vypadala skoro jako když spajdrmen slaňuje. Cestou jsme při jedný zastávce objevili další drzou ještěrku. Skoro jsem jí podezříval, že nás sledovala ze shora, protože se chovala stejně jako její příbuzná.
Hned pod horou je pláž a my se tam hned ubytovali. Tady není vlnolam, takže jsou tu výrazně větší vlny než dovolenkových destinacích, kde jsme byli včera. Většinou se tu ani nedalo koupat, ale dneska bylo lepší počasí a za horou bylo dokonce relativně závětří. Pronajali jsme si jeden rákosovej slunečník se dvěma lehátkama abychom měli alespoň nějakej stín. Slunce tu dost spaluje – přeci jen jsme docela blízko rovníku. Tím, že dnes nefoukalo tolik jako předchozí dny, teplota se vyšplhala až ke krásným 25°C. V mikinách (abychom se nespálili) nám bylo horko, bez nich ale zase žádný velký teplo nebylo. Zvlášť když jsme byli mokrý z vody, tak bylo pořád trochu chladno. Dětem to ale nevadilo, a tak jsme se s Barčou často čochtali po kolena ve vlnách. Honzíka jsem musel nosit, ale užil si to taky. Užili jsme si to všichni. Já si šel zaskákat sám do vln 2x, což bylo přesně o dvě opakování víc, než jsem čekal. No prostě odpoledne u moře se parádně vydařilo, a dokonce se nám poprvé podařilo se vrátit do ubytování v rozumnou dobu, aby děti neodpadávali už cestou.
Na apartmánu jsme rychle splácali večeři, vyčistili čenichy, vyvenčili a už je honem honem kopali na kutě. Byl pravej čas. Už zas začínali být hrozně unavení. U Honzíka se to třeba projevuje tak, že se začne chovat jako ožralej kámoš, kterýho táhnete domů z hospody. Směje se na celá kolo, vůbec nevnímá, co mu kdo říká a vlastně vůbec nechápe, co se kolem děje… Poprvé se nám je tady podařilo uspat před sedmou hodinou… Nádhera. Budeme dnes mít s Terkou volnější večer.
Hned jsme toho využili a protože jsme nebyli moc hladoví, sedli jsme si spolu ještě na chvíli na balkón jen tak existovat a koukat, jak se stmívá nad oceánem. Pak jsem nám šel udělat koupené kalamáry. Bohužel jsem je neproplách a tak nám mezi zubama skřípaly s pískem. Takže gastronomický superzážitek se úplně nekonal. Nicméně děti už spali, tak nic nebránilo tomu, abychom si spravili chuť slepým kafem a koblihou s kočoládou. U toho jsme si posdíleli dojmy z dnešního dne a zjistili jsme, že jsme je oba měli úplně odlišné. A vůbec, kdyby Cestopisníka psala Terka, tak by tam psala něco úplně jiného. Takže mě vlastně ani neposlouchejte. Asi to není ani tak psaní o našich zážitcích, jako spíš sonda do mozku jednoho „super“ fotra. Pokud by to mělo být psáno „objektivně“, tak dnes byly naše děti úžasné a skvělé, hezky ťapali a i to příšerný ráno bylo vlastně úplná pohoda… Musím zjistit na čem Terka frčí 😀 . Určitě to chci taky…