Po dlouhé noci s málo spánkem jsem vstával trochu prokřehlý. Dětem jsme pustili audiopohádku a šli si ještě lehnout. Po 15ti min jsme to oba nezávisle na sobě vzdali a šli si dát vajca a pořádnou snídani. Prozkoumali jsme apartmán a zjistili, že je tu vše, co se včera zdálo chybět. Máme teplé deky, ručníky, hajzláky, vše na vaření i pračku. Jen ten výhled na moře trochu chybí, protože před terasou právě staví patrový dům, který cloní. Výhled je až od té zapeklité bílé branky, kterou jsme si včera spletli.
Děti plné energie už pobíhají kolem domu a pokřikují, co kde našly a jak je to tu krásné. Asi aby vzbudili souseda. Když se povedlo, tak na něj bez okolků ukazuje a volá na mě: „Tatííí, támhle je ten pán, co jsme mu včera vlezli do domu‘!“. Ještě že Česky nerozumí :-D. Nic naštěstí neříkal a čibaba nás taky nepráskla. Radši se schovala za banán.
Všichni jsme nadšení a spokojení. To je asi tou snídaní. Já s Terkou jsme nadšení a spokojení až po snídani a kafi. Já moc nenaspal a Barča Terku zbudila ve 4 ráno (5 našeho času) a už neusly.
Nějak jsme udělali svačiny, sbalili se, dali se do kupy a za opakoveného „kdy už vyrazíme“ jsme vyrazili.
Dnes je v plánu odpočinkový plán. Půjdeme na pláž, pak na další, pak na další, pak na jídlo, pak na procházku, pak zpátky na pláž pak domů. Překvapivě jsme plán nenaplnili ani na 50%.
Nastoupili jsme do našeho nákupního vozíku a pořádným sešupem to zvládli skrz tunely a kruháče až moři. Brzdy tu asi moc dlouhou životnost nemají.
U moře v Calhetu (asi 3 km cesty) jsme nejdřív navštívili krásné dětské hřiště s duhou v pozadí. Opravdu je tu ostrov duhy. Děti si chviličku pohrály, ale pláž byla silnější lákadlo. Venku bylo jen 15 stupňů, ale nám, co jsme přiletěli ze zimy bylo krásně. Na pláži jsme byli skoro sami. Já si i zaplaval, ale voda teda slušně studená…
S tím jak běžel čas, slunce stoupalo výš, bylo tepleji a lidi přicházeli. V 10 se už otevřela místní kavárna u pláže a veřejné hajzlíky – to byla úleva. Dali jsme si kávindu a dva nanuky – všichni spokojeni. Všeobecnou pohodu kazily jen místní husoslepice, který nám útočili na deku a hlavně na jídlo na dece. Potvory normálně štíply celej igeliťák s namazanýma rohlíkama. Vyběhl jsem na ně a dal se s nima do boje. Po pár metrech hrdinného pronásledování kachna upustila rohliky do mokrého písku a hned jsem jí je sebral. Nevím, co by bylo jinak, protože vypadal silnější a prát jsem se s ní nechtěl :-D.
Sice s pískem a slanou vodou, ale rohlíky jsem ubránil a uložil do batohu. Ochranu perimetru jsem pak delegoval na děti, které pak tyhle husokachny odháněly další hodinu nebo dvě zatímco my s maminkou jsme si užívali chvilku pro sebe v kavárně. No co Vám budu povídat…Byl to nádherný den pro všecky.
Děti se tak zabavily v písku, že dostaly hlad a uvolili se k opuštění pláže až někdy ve dvě odpoledne. Vzdal jsem tedy prohlídku dalších pláží s tím, že se tam podíváme po obědě a vyrazili jsme do restaurace na oběd. Kus odsud mám vytipovanou jednu dobrou na ryby – i když děti ryby nechtějí a prý nejedí.
Přijeli jsme v hlavní špičce a jídlo trvalo věčnost. Naštěstí jsme dostali couvert – chleba s máslem a mohli ho do sebe narvat. Dětem teda nechutnal, ale my jím nepohrdli. Pak už přišla rybička – Espada – Tkanečnice atlantská, krevety a obrovská kupa hranclí.
Děti velmi brzo otrávilo loupat mořský červíky a po dvou krevetách už ani nechtěly. Rybu odmítla Barča, protože je moc rybová, ale hrancle nezklamaly. Najedli jsme se všichni do sytosti. Dokonce až do takové, že večeři jsme už dnes nezvládli. Není divu, když jsme dojedli po třetí hodině a šli spát před 6tou.
Chtěl jsem po jídle zvládnout malou procházku po banánové plantáži, ale byl jsem jasně vykázán dětmi do patřičných míst. Dost nevybíravě mi vysvětlily, co si myslí o chůzi do kopce dál než k autu. Jeli jsme tedy prozkoumat další pláž.
Tam jsme si ale uvědomili, že jsme po celém dnu na slunci vlastně už docela přismahlí a že není dobrej nápad zůstávat na pláži, kde není ani trocha stínu. Děti ale trvaly na tom, že ještě chtějí na další – písečnou pláž a tak jsme šly. Došli jsme ale jen do přístavu v Calhetu. Tam jsme děti v parčíku ukecali, že není dobrej nápad spálit se na slunci hned první den. A tak jsme si za všeobecné nevole šli lehnout na deku do stínu do krásného parčíku s ještě hezčí travičkou, palmami a výhledem na oceán. Během chvilky se naštěstí děti zabavily. Nejdřív lízátkem, co dostaly v restošce jako bonus a pak už si honzík sbíral po okolí klacky a listy palem. S těma mu prý pak pomáhala dokonce i nějaká paní. Přitáhl jich k dece otep a já ien doufal, že je nebudeme muset vést na ubytování nebo dokonce zpátky do Čech.
Moc času jsme vlastně neměli a tak po chvíli ležení a chlazení se ve stínu jsme za stížností na nepřiměřené vedro vyrazili zpět k autu. Nechápu, proč vlastně jezdíme do takového horka – prostě strašný – zvlášť, když je doma tak krásně zima :-D.
U auta jsme chvilku pozorovali obří motýle a vyrazili konečně na ubytování, kde už proběhl jediný neúspěšný pokus o večeři a ukládání k spánku. Terka děti uspala, zatímco já píšu tohle veledílo. Ale zvládli jsme mít i chvilku na sebe. Teď už je ale čas jít spát.
Dobrou.