Tak nakonec se přeci jen pár věcí přihodilo. Lístky na autobus jsme sice měli koupený už den dopředu a neočekávali žádný překvapení, nicméně od toho je cestování, aby člověk prožíval dobrodružství…
Na autobusák jsme dorazili asi o 15 minut dopředu. Zhruba, když byl čas, dorazilo asi 6 autobusů najednou. Některý měli na přední LEDkový ceduli napsáno CANCUN, některý jen BUENOS DIAS. Tulum tam neměl napsáno ani jeden. Terka se šla teda zeptat, aby jsme zjistili, že náš autobus bude mít asi hodinu a půl zpoždění. Asi se to dalo čekat. Už včera nám říkali, že si možná počkáme – že autobus jede až z Tuxtly. No, posadili jsme se a čekali. Měli jsme kliku, že jsme přišli dřív, protože za chvíli byly zaplněný skoro všechny sedátka.
Normálně si sedíme a čekáme a najednou vidím u bankomatu nějaký známý postavy. Jsou to kluci z San Krysobalu a z Tuxtly. Zjišťujeme, že přijeli dneska a potřebovali vybrat – dobrá náhoda. Cesar nám hned začal zjišťovat, jak nám jede bus. Nezjistil nic novýho, ale pomoh nám aspoň tím, že nám řek, že máme hledat autobus, kterej jede do Cancúnu – že Tulum je na cestě – což jsme překvapivě nečekali. Nebyli tam s náma dlouho, jen jsme chvilku pokecali a pak šli. Aspoň nám trochu ukrátili čekání. Zajímavá na místním autobusáku byla logistika. Půl hodiny ani ň a pak přijede 6 autobusů najednou. Tohle se pak opakovalo. Nějakou dobu se místní zaměstnanci nuděj a pak najednou nevěděj co dřív a lidi šílej, aby nastoupili do správnýho busu. Velmi praktickej je místní rozhlas, kterej hlásí i v angličtině. Přirovnal bych ho nicméně ke starým železničním rozhlasům v ČR. Z celý věty jste vždycky slyšeli jen slovo „kolej“. Nikdo nevěděl, co, kde ani kdy, hlavně že se něco zamumlalo. Tady je to stejnej případ. Nerozuměl tomu ani rodilej Cesar.
Autobusus nakonec dorazil přesně o půlnoci. Dorazilo jich teda zase asi 6. Na dvou z nich bylo napsáno Cancun, na 2 Buenos Noches a na zbytku bylo pro jistotu prd. Hned jsme popadli krosny a šli k busům. Místní sekuryťáci nás ale nenechali. Nebyli schopni vysvětlit proč, ale poslali nás si sednout zpátky. Nikoho nepustili k busům. Z nich vystoupilo pár lidí a autobusy postupně odjeli. Vůbec jsme to nechápali. Viděli jsme jen zástupy lidí deroucích se na placený hajzlíky.
Busy se naštěstí za chvilku zase vrátili. Buď tankovali, nebo jeli někam, kde měli řidiči zázemí. Těžko říct. Tentokrát nás ale k autobusu do Tulumu pustili a dokonce nám i řekli, kterej z těch dvou autobusů do Cancúnu to je. Tentokrát nás ani nešacovali, neprohmatávali a nerentgenovali. Asi nějaká místní záležitost z Mexico City. ..
V autobuse do Tulumu jsme si konečně oddychli a snažili se usnout. Moc to nešlo. Navíc řidič každou chvilku rozsvěcel. Někde si stavěl na kávičku a třikrát nám během cesty vlezli do autobusu vojáci.
Poprvé nás vzbudil nějakej chlápek s tím, že chce vidět Terčin pas a imigrační dokumenty. Chtel vidět jen její – asi protože seděla hned za řidičem (na ráně). Borec neměl uniformu ani se nijak neprokázal. Venku ale byly policejní blikající auta, tak jsme usoudili, že to asi bude policajt. Ještě se nám to stalo ze spaní asi 2x. Tentokrát to byly vojáci v maskáčích s pořádnýma flintama. Jde z nich respekt – netvářej se moc kamarádsky. Prošli celej autobus a svítili lidem do obličeje baterkou. Těžko říct, co chtěli nebo hledali. Bágly je nezajímaly.
Nakonec jsme se s dalším zdržením kolem jedenáctý dokodrcali do Tulumu, kde jsme šťastně vystoupili.
Tulum – příjezd
Den XIII.
Ubytování
Na autobusovým nádraží v Tulumu jsme vytáhli rezervaci ubytování a průvodce. Zorientovali se a vyrazili rovnou do hostelu. Přes Hostel World nebo Bookin.com máme zarezervovanej hostel, kterej se menuje „Mama´s home„. Nebyl nejlevnější (600 pesos/noc), ale měl docela dobrý hodnocení. Budem v něm zůstávat 5 nocí, tak semodlíme, aby byl fajn. Je to sice hostel, ale my máme zamluvenej vlastní pokoj s koupelnou.
Našli jsme ho celkem snadno. Přivítal nás charismatickej kluk jménem Chosé. Mluví dobře anglicky a je těžkej sympaťák. Mluví rychle, všechno je možný, důležitý je jen aby jsme se cejtili dobře. Pokoj ještě nemáme připravenej, ale můžem si tu nechat věci, surfovat na wifi a cokoliv dalšího. To přesně uděláme. Nádvoří hostelu Mamas home je parádní. Jeden dlouhej velkej stůl a několik menších. 
Pomalovaný stěny, jedna zarostlá rostlinstvem, houpací sítě, houpačky u baru (recepce) atd. atd. Působí to moc dobře. Po asi hodince dostáváme náš pokoj (klíče jsme dostali nahned už předtím). 
Je pěkně velkej, má okna ze dvou stran a místo trysky je ve sprše obrovská lastura. Jen prkýnko na hajzlíku je na odpis. Řekli jsme to Chosemu – okamžitě někam volal a začal to řešit. Do večera bylo opraveno (z brusu nový prkýnko). 
Možná Vám to přijde zvláštní, že popisuju takový věci, ale při cestování je dobrej čistej záchod jedna z nejdůležitějších věcí hned vedle čistýho povlečení, nočního klidu a dobrýho jídla.
Ještě jsme se zeptali na dobrou restošku a cestu k moři. Sice jsme měli průvodce ale rada místního bejvá k nezaplacení. Dal nám mapku a poradil nám cestu. Respektive ukázal dvě a řek, že jedna je kratší. Na mapě ale vypadli obě stejně. Neřešili jsme. Pověděl, že to tam je 4 km a že si můžem půjčit kolo za 70 pesos na den. Že se člověk zapotí, než tam dojde. My jsme ale přece hrdinové a jen tak se nezapotíme – šli jsme pěšky. Říkali jsme si, ze pláž by nemusela po celonoční cestě busem bejt marná rehabilitace. Nejdřív jsme vyrazili do hospody. Uvítal nás kamarádskej číšník a jídlo bylo vynikající. Pak už vzhůru na pláž.
Pláže v Tulumu
Opravdu to byla dálka – 4 km nezajímavou cestou podél silnice a nějakou dobu s haldou turistů směřujících na pyramidy v Tulumu. Zapomněl jsem se totiž zmínit, že pláže v Tulumu jsou vyhlášený jako jedny z nejhezčích pláží na světě. Koukáte z nich totiž na májský pyramidy přímo z karibské pláže. Všude je bílej jemnej písek, palmy a azurově čistá voda. Jen o tom silným větru se nikdo nezmínil. To bude ale asi tím oceánem. Z pláže byla vidět jedna pyramida, ale hodně na dálku. Řekli jsme si, že reklamní fotky byly asi trošku přibarvený a že po tom zapátráme pozdějc.
Vlítli jsme do moře a dali si parádní koupačku. Následně jsme zapadli do baru na pláži a dali si dvě moskýta a pomerančovej džus – asi trochu omylem. Jedno moskýto bylo navíc. Nebylo to ani extra drahý. Dohromady jsme platili asi 150 pesos i s dýškem. Zmořeni dlouhou cestou, velkou porcí k obědu, fyzickou námahou z cesty, koupáním a hlavně jedním alko drinkem, jsme si řekli, že je už čas jít spát. No, taky se už stmívalo. Nechtělo se nám jít stejnou cestu a tak jsme zvolili podle mapy stejně dlouhou a podle Choseho delší cestu. Ve výsledku nebyla trošku delší, ale mrtě delší. Několikrát jsme se museli ujisťovat, že nejdeme úplně špatně. Všechno ale podle mapy sedělo – všechno až na úhly křižovatek a poměry vzdáleností. Mapa vůbec nedodržovala jednotný měřítko. My se vyskytli v totální tmě bez blikaček uprostřed ničeho. Ze 4 kilometrů směrem tam se stalo asi 8 kilometrů směrem zpátky. Po celonoční směně v autobuse jsme tak zvládli ještě ubytovat se, vykoupat se a celkově12ti kilometrovej pochod.
Když jsme se vrátili zpátky na hostel, bylo nám řečeno, že bude filmovej večer (promítání) a jestli se chceme zúčastnit. Prej, že se v půjčovně pokusí vybrat nějakej filmík s Vánoční tématikou. Přeci jen je 22. prosince. Tak proč ne, třeba ještě na film vydržíme. Nádvoří hostelu bylo teď rozsvícený a rozblikaný vánoční výzdobou. Na stolech svíčky a všechno vypadalo prostě nádherně.
Film se promítal na plátno a shromáždili se tu snad všichni hosti. Film začal. Na Vánoční tématiku to moc nevypadalo. Hned v první scéně bylo jasný, že poteče krev. Rozdávali si to teroristi s policajtama. Takovej polodokument o teroristických útocích a vyšetřování v asi Islámský zemi. Vydrželi jsme to asi 10 min a radši odešli spát. Měli jsme dost. Báli jsme se trochu, že kvůli rámusu z filmu neusneme. Já zaříz během pár vteřin a nevzbudil se až do rána. Terce pomohli špunty zalitý sklenkou vody a už mě následovala. Konečně kvalitní spánek. Dokonce jsme měli i po dlouhé době pořádný letiště a dobrou matraci.