Letos jsme si dovolenou vyčerpali už na jaře výletem na Taiwan. Osud tomu, ale chtěl a naskytla se nám další příležitost, jak se vyhnout práci a všednímu životu. Nebudu zabíhat do podrobností osobního života, ale když vás někdo pozve na Aljašku, tak odpověď nemůže znít ne.

První úkol byl vyřešení placené i neplacené dovolené. S tím se naštěstí zaměstnavatelé jakž takž srovnali. Dalším úkolem bylo plánování itineráře výletu na Alijašku. S tím jsme se bohužel už moc nesrovnali my. Nebyl čas téměř na nic, takže vrchol plánování bylo zakoupení letenky do Anchorage a půjčení průvodce Aljaškou z knihovny. Toho jsme stejně nakonec nechali doma. Kdo by se s ním přeci tahal :-D. Vyfotili jsme si jen pár stránek, které nás zajímaly – asi 10. Ne, fakt nejsme ignoranti. Jen čím víc cestujeme, tím méně jsme zodpovědní při přípravách. Dřív jsme si aspoň říkali, že si průvodce přečteme v letadle do Anchorage, ale teď už tomu ani sami nevěříme J.

Tentokrát máme výhodu v tom, že nás pozval na návštěvu Terky brácha Tomáš, který na Aljašce žije. První týden tedy plánujeme být u Tomáše s jeho manželkou Kristin a dcerou Denali. Jejich dům je dokonce zanesen v Guinessově knize rekordů jako nejtěsnější dům na světě. Tomáš se totiž zabývá udržitelností a efektivním využíváním energií.

Den 1 Přelet do Anchorage a Dillinghamu

• Letenka Anchorage z Prahy – 35 000 měsíc dopředu
• Dohromady s přeletem do Dillinghamu 50 000
• Lufthansa do Frankfurtu, Condor do Anchorage, PennAir do Dillinghamu (500 USD zpáteční z Anchorage)
• Přestup ve Frankfurtu 2,5 hodiny
• Celkem na cestě asi 13h + 4 hodiny v Anchorage a další 1.5h do Dillinghamu
• Občané ČR nepotřebují víza, stačí vyplnit formulář ESTA alespoň 72h dopředu za 15 USD
• Je potřeba mít biometrický pas

Ani zabalit jsme si pořádně nestihli. Terka ještě do večera musela pracovat, aby si nepřišla divně, že má dovolenou a následně odpadla. Budík si tedy nastavila už na třetí ráno, aby si sbalila, a v 5 ráno jsme mohli vyrazit na Letiště Václava Havla v Praze Ruzyni. Já jsem vstával až ve 4 ráno. Terka už měla umytou hlavu, takže se mohlo začít balit. Místo v 5 jsme nakonec vyrazili před šestou.

Po půl hodině jízdy směrem na Prahu nám došlo, že bez dálniční známky asi naši časovou ztrátu nedoženeme, takže změna plánu a trasy na rychlodráhu. Tentokrát jedeme na buržousta, takže jsme si zaplatili v Praze parkování na celých 14 dní za tisícovku. S dálniční známkou nás to vyšlo už skoro jako cesta taxíkem, z čehož jsem začal být už lehce nerudný. Hold když už úspory lítají, tak proč troškařit a riskovat zpoždění hromadné dopravy…

V 7:30 jsme už na parkovišti a rozespalý důchodce (hlídač, pokladník a řidič) nás dodávkou odváží na letiště Václava Havla na Ruzyni. U check-inu se nám daří husarský kousek – paní nám rezervuje na dlouhý let místa u nouzového východu, kde je víc místa na naše abnormálně krásné dlouhé nohy a prací zdeformovaná bolavá záda.

Nejdřív letíme s Lufthansou a ve Frankfurtu přesedáme na dlouhý přímý let s Condorem do Anchorage na Aljašce. Už na letiště potkáváme chlápka s ještě hezčíma nohama, díky kterým měří snad 220cm. Samozřejmě se už zamýšlíme nad tím, jak se do stěsnaného letadla vejde, když se tam pořádně nevejdu ani já s 200cm. Nabízí se scénář, kdyby nás poprosil, jestli mu nepřenecháme naše luxusní místa u únikového východu. Musel jsem uznat, že by se mi ho zželelo a místo bych mu nechal. Nakonec to dopadlo přesně tak, jak jsme mysleli. Po usazení pasažérů posádka začala hledat někoho ochotného, kdo by přenechal své rozšířené místo na nohy. No a hádejte, koho se nezeptali??? Zeptali se kluka, který seděl hned vedle mě přes uličku. Oddechl jsem si nejen za mě, ale i za Bigfoota, který se tam i tak sotva vešel. Proč bigfoot? Já myslím, že asi právě takhle ta legenda začala. Jeho tlapa totiž byla enormní. Hádal bych to tak na velikost 56 (to už jsou snad 17tky) :-O. Naše problémy se sháněním obuvi a oblečení byly najednou nicotné.
Let s Condorem z Frankfurtu do Anchorage proběhl v pohodě. Docela nás překvapila jen úroveň služeb. Samozřejmě srovnáváme s Asijskými aerolinkami, kde jsou služby neporovnatelně lepší. Ne že by nám něco chybělo, jen nás zaráží poměr ceny letenek a množství dostupných služeb zdarma na palubě. Letenka s Condorem do Anchorage je totiž více jak 2x dražší, než běžně létáme do Asie a přesto servírují jen tolik jídla, aby cestovatel neumřel hlady. Pokud chcete navíc tyčinku nebo snad pivko, musíte si zaplatit nějaké to euro. Výběr filmů taky nic moc. Tím víc mě zarazilo, že když jsem se na ně chtěl podívat, zjistil jsem, že musím zaplatit 8e. Zdarma byly jen 2 filmy (Blended a Toy story 3) a po jednom dílu ze dvou neznámých seriálů. Pokud Vás ale zajímají prezentační videa letecké společnosti, těch tam bylo asi 20. Tady mě zachránily České dráhy, které mi, jako dárek k zakoupenému lístku na víkendový čundr do Českého lesa na Tachovsku, dali audioknihu zdarma. Mohl jsem se tak zaposlouchat do knihy „Analfabetka, která umí počítat od Jonase Johanssona“. Cesta a let na Aljašku tak rychleji utekly. Výhledy z letadla byly parádní. Hlavně na kry nad Grónskem nebo na Mount Mc Kinley neboli Denali těsně před příletem do Anchorage.

V Anchorage jsme museli přeťapat na vedlejší terminál a tam chytnout malé letadlo do Dillinghamu, kde strávíme příští týden. Terka přišla s tím, že je úžasné být poprvé v zemi, kde všichni mluvíme stejným jazykem (USA). To nám hodně rychle vyvrátila paní u brány, která vyvolávala lety. Sice asi do mikrofonu mluvila anglicky, ale rozuměli jsme hůř než lední medvěd na Sahaře. Blekotala tak rychlým způsobem, že se nám do letadla podařilo nastoupit až na třetí pokus. Byly tam totiž nějaké zpoždění a o nástupech do různých letadel informovala pouze ona pomocí nějaké vysílačky napojené na místní rozhlas.

Během čekání, jsme se pokusili zavolat Tomášovi přes Google Hangout. To je služba, kde se dá přes email volat na americká čísla zdarma. Tam mě pobavilo, jak to má Google pořešené s ostatními prohlížeči (profesionální deformace). MS Edge prohlížeč prý není podporován. Zkusil jsem tedy Firefox, který chtěl stáhnout nějaký plugin. Ten jsem stáhnul a nainstaloval. Pak se ale nic nezměnilo a Firefox pořád vyžadoval stažení onoho pluginu a nespokojil se ani s jeho trojnásobnou instalací a restartem. Internet explorer pro změnu neotevřel ani emailovou schránku a nakonec přestal fungovat letištní internet. Čekání na letadlo mi to značně zkrátilo. Terka na tom ale už byla už hůř a navíc musela poslouchat mé profesionální, nedostatkem spánku poznamenané a nepublikovatelné komentáře.

Nakonec jsme se dostali konečně do letadla. Je to maličké vrtulové letadlo pro asi 25 lidí. Sedí nás tam jen jedenáct a letuška, která se snaží dohnat zpoždění svojí schopností mluvit rychle. Z téhle bezpečnostní instruktáže by nebyl moudrý ani autor Enigmy. Na začátku proslovu nám navíc rozdala špunty do uší, takže jsme si z celého proslovu vzali jen to, že to asi není důležité…

Výhledy z letadla byli zase parádní. Viděli jsme pobřeží jak na dlani. Všude divoká Aljašská příroda, dravé řeky, ledovce, hory a moře. Letuška nám rozdala preclíky a něco k pití, tak jsme byli spokojení. Na letišti v Dillinghamu jsme už z okýnka viděli, jak nám na miniaturním letišti za plotem mávají naši Alijaščani. Přijeli nás vyzvednout všichni kromě psa Lasky. Nabrali nás do auta a po cestě domů jsme se stavili ještě do restaurace Subway pro bagety. V celém Dillinghamu jsou jen 2 restaurace. Jedna z nich dělá tyhle obrovské bagety a ještě tu je pizzerie.

Konečně jsme doma. Jsme provedeni domem s nádherným výhledem na louku (tundra) a seznámeni se psem Laskou. Následně si jdeme ven nasbírat borůvky. Jdeme spát až o půlnoci místního času. To znamená, že jsem v tuhle chvíli asi 30h bez spánku. Konečně postel…