Dnešní noc byla krutá. Honzík se budil v jednom kuse, z nějakýho důvodu kašlal a když zrovna ne, tak mě aspoň kopal nebo fackoval. Ráno jsme byli oba jek přejetý. Honzík byl teda celej den úplně mimo, tak snad bude dnešní noc lepší.
Terka udělala snídani a já zatím dohodil na web Cestopisníka. Včera jsem na to už neměl sílu. Děti zatím řádili. Jak jsem byl utahanej a s nulovou trpělivostí, tak to bylo trochu peklíčko. Naštěstí jsme přežili všichni a já moh pustit dětem dvě pohajdy, aby mě Terka vyléčila super snídaní a kafíčkem. Chvilka klidu a hned byl svět růžovější.
Po snídani jsme naplánovali nákup. Už jsme vyjedený. Terka vymyslela nákup v Lídlu, kterej je podle mapy asi jen kilometr od pláže Playa de los Rouques. Cestu a počet přehrání Perníkový chaloupky už není ani zapotřebí popisovat. Vyhodila nás autem na konci silnice u hotelových komplexů a pak nás tu zase vyzvedne.
Mapy a realita jsou často dost odlišné a tak i tady jsme si to představovali výrazně jinak. Cesta byla asi výškových metrů nad kamenitou pláží. Moc jsem si nebyl jistej, co tam s dětma budeme dělat. Po velkých kamenech toho s nima moc neujdem a ani bábovek tu moc nenaděláme. Člověk míní, život mění. A tak jsme asi po 20 metrech došli k zákazu říkajícímu, že na pláže se nesmí kvůli riziku sesuvů a pádu kamení. Šlo ale prolézt po vrstevnici na takovou cestičku, kudy chodili lidi. Risknuli jsme to a vyrazili jsme.
Byla to nádherná kratičká vyhlídková trasa úplně ideální i pro malý prconě. Uťapala to i Barča. Teda, uťapala by to celý, kdyby se nebála ještěrek. Tím pádem jsem jí musel párkrát poponést. Vyhřívalo se jich tu na sluníčku opravdu hodně. Postupně jsme došli až na vyhlídku. Obešli jsem tak pár skalních útvarů v moři a mohli jsme je pozorovat ze všech stran. Užili jsme si i výhled na hotelové komplexy a na terasovité horské svahy. Je to tu úplně jiné než na jihu a musím říct, že si tu přírodu užívám mnohem víc. Tyhle pobřežní skalistý výhledy mi berou dech. Doťapali jsme až k vyhlídce, když nám zavolala mamka, že už má nakoupeno. Domluvili jsme se, že zaparkuje a půjde nám naproti. Děti už překvapivě zase vyžadovali jídlo… vlastně jako celej den v cca 15 ti minutových intervalech. Nakonec Terka vůbec nenašla místo na parkování a my to zvládli dojít celkem rychle, takže po jednom koordinačním telefonu jsme se sešli na konci asfaltky, kde na nás Terka chvilku počkala s vyhozenýma blikačkama.
Vyrazili jsme domů na odpolední odpočinek. Cestou doprava skoro stála. Připletli jsme se do nějaké demonstrace za bezpečný výjezd z obce na hlavní silnici. Teda asi – to jsme si tak Terka vydedukovala z pár známých španělských slov.
Doma taky místo k parkování nebylo. Vyhodil jsem Terku a děti u domu a šel hledat. S místem na parkování je to tu fakt slabota. Neplatí se, ale ani není kde zaparkovat. Tím samozřejmě netvrdím, že kdyby se platilo, že by míst bylo víc. Tomu nevěřím.
Honzík překvapivě nezabral a Barča si zase přispinkla až moc. To jí zase večer snad ani neuspíme. Dali jsme si parádní obídek, kterej nám mamka udělala a vyrazili na prohlídku nejbližšího okolí. Máme as 20 metrů pod domkem vyhlídku na oceán a dost možná i nějakou plážičku.
Byli jsme dost překvapený, když jsme zjistili, že pod domem nemáme obyčejnou kamenitou plážičku, ale parádní přírodní bazén. Je to přírodně vytvořenej bazén (Charco de la Laja) dokola obehnanej skalama, ve kterým se průběžně s vlnama vyměňuje mořská voda. Nebyli jsme úplně připravený na koupání a vlastně tenhle druh koupání pro naše prconě ještě není úplně vhodnej, ale koukali jsme na to s vyplazeným jazykem. A to nemluvím o holkách nahoře bez, jak by si do mě teď asi zaryla Terka. Říkal jsem si, že tohle ubytování má fakt senzační lokaci a už je mi úplně jasný, proč se tu nedá parkovat. Asi je to menší a ne tak známý koupaliště. Přišlo mi, že sem chodí hlavně místní. To ale nic nemění na tom, že je to velká nádhera tohle mít hned pod barákem. Snad se mi aspoň jednou poštěstí se tam vykoupat.
Po chvíli koupání jsme bazén opustili a šli směrem nahoru. To už zase děti vyžadovali jídlo bez ohledu na to, že před hodinou jsme se fakt napráskli u pozdního oběda. Dali jsme si sváču na vyhlídce a já jsem ještě na chvilku zdrhnul k bazénu. Už se tam vylidnilo a já si chtěl prolézt okolní skály a bazének si vyfotit bez lidí. Po návratu mě Honzík hned přivítal požadavkem na Bobíno. Poslední dny si vůbec libuje v kadění na těch nejhezčích místech. Blbý je, že se to většinou pojí s velkým výskytem lidí kolem a málo možnostmi bezpečného klidného a hlavně odlehlého místa. Tentokrát to odnes stožár vysokého napětí a tradičně jsme za sebou nechali kamennou mohylku. Klidně byste nás podle podobných mohli stopovat líp než podle tohohle blogu.
Dost fekálního hůmoru. Po téhle příhodě jsme se už vrátili do domku. Byli jsme překvapení, že přímo při pohledu naší ulici vidíme i vrcholek Pico del Teide. Tohle nemá chybu. Připravili večeři a šli si jí sníst nahoru na střechu. Děti lítali jak střeštěný, ale něco do sebe dostali. Pak už rychlej proces. My se najíme snad v klidu až usnou. Honzík usnul hned. Byl nadoraz celej den. Barča pravej opak. Aspoň tady zatím napíšu Cestopisníka než to tam holky nahoře dovalej. Pak budeme moct být konečně s Terkou chvilku spolu sami a v klidu budeme moct vychutnat u večeře výhled na noční oceán. I když v klidu to asi nebude. Tím, že tu bydlíme v řadovce, je od sousedů slušně slyšet televize, práce z dílny a další podobný zvuky. Jsme na to asi už přecitlivělí. I v minulým apartmánu jsme často slyšeli dělat kravál lidi nad náma. No, je to dočasná záležitost na týden, tak nám to žíly netrhá, ale v tomhle ohledu jsem šťastnej, že doma v ČR jsme si už vyřešili klid.
Tady zápis končí a my si jdeme dát prýma véču na střechu.
Dobrou noc.