Cestopisník

Dnes mělo být podle předpovědi opět hezky, takže jsme asi měli čekat, že se domů vrátíme úplně promočení. No nebudu předbíhat. Dneska jsme si naplánovali menší výšlap na jednu horu u Hadího jezera. Cestou všude potkáváme rozstřílené dopravní značky. Je to tu prý docela populární i přesto, že je to trestné. Je vidět, že tu může mít zbraň snadno opravdu každý. Střílet je populární vždy a všude.

Dojeli jsme až k jezeru a prošli se po pláži. Samozřejmě jsme hned narazili na medvědí bobek. Tady je všude kole spousta medvědů. To má hlavně za následek, že lidi jako my, chodí po lese a hulákají „ahoj medvěde“, aby nějakého nezaskočili a nebyli náhodou sežráni. Působí to poněkud stupidně, věřte ale, že když jste v lese sami, rádi si zakřičíte a získáte pocit (snad ne falešný) bezpečí. Proč sami v lese? Tady prostě nikoho nikde nepotkáte. Všude jste sami. Tohle je Aljaška. Lidi potkáte většinou jen na silnicích a v obydlených oblastech.

Po pokoukání po pláži jsme se už vydali nahoru. Sice nepršelo, ale cesta vedla vysokým a mokrým porostem, který po chvíli překvapivě promočil naše nepromokavé oblečení a boty. Všude kolem byly borůvky. Obrovské a v neskutečném množství. Škoda, že je vždycky málo času na sbírání. Prostě i cestou sem tam nějakou utrhneme a jdeme dál. Chvíli se člověk v hustém porostu cítil skoro jako v tunelu – cesta necesta… Pak jsme naštěstí už vystoupali nad úroveň stromů. Tady začal pořádnej krpál. Nicméně jsme nešli až úplně nahoru, jen na nejnižší vrcholek. I tak tam byl parádní výhled na okolní hory a jezero. Nikde nikdo, jen borůvky a my. Denáli to s námi celé absolvovala na Tomových ramenech. Nahoře jsme si dali po česku konzervu s chlebem, chvíli pokoukali a kvůli nedostatku času vyrazili zpět. Seshora byla totiž vidět bobří hráz a tu jsme definitivně museli prozkoumat víc z blízka.

Abychom se dostali na bobří hráz, museli jsme ještě trochu popojet autem. Tahle stezka byla taky skrze borůvčí a kapradí, takže naše boty tu už byly totálně nacucané. Goratex neobstál. Neobstála ale ani kůže, tady prostě nateče voda ze shora. Tady bylo borůvek ještě víc. Tolik jsem jich najednou snad nikdy neviděl. Opět tu máme ale absenci času. Malá Denáli je sice úžasná a ve dvou letech s námi zvládá šestihodinový trek, nicméně svůj odpolední spánek potřebuje a tak spěcháme, abychom to stihli. Borůvky jsou jen malá daň.

Dorážíme k bobřímu domečku. Všude kolem jsou ohlodané a okousané stromy klacky. Jsou okousané takovým způsobem, že ze země trčí pěkně ostré hroty. Takhle ostré hroty by bylo těžké udělat i nožem. Hned vedle je hráz, kterou postavili místní chlupatí stavitelé. Je to pořádný kus stavby. Po hrázi se dokonce dá chodit. To je poprvé, kdy něco takového vidím. O to víc mě mrzí, když slyším, že bobři se tu normálně loví a jedí. U nás jich už moc nezbylo – jestli nějací… Proběhlo pár fotek a už jsme na cestě zpět k autu a domů. Předpověď počasí úplně nevyšla a několikrát jsme pěkně zmokli. Doma bylo příjemné se vysoukat ze všeho mokrého. Stanování je stanování, ale suché zázemí je luxus…

Všichni si dávají s Denáli její odpolední (teď spíš večerní) spánek. Denáli to zalomila už v autě a pes Láska skoro hned, jak se dotknul gauče. Vzhůru jsme nakonec zůstali jen my s Terkou. Aspoň byl čas dopsat cestopis.  Po šlofíčku je čas na večeři. Oběd jsme trochu (jak je v USA zvykem) zanedbali, takže jsme úplně natěšení na každodenní přežírání lososem. Pořád dojídáme zbytky lososů z našeho rybaření. Filety jsou už zamražené, máme ale přebytek rozvařeného masa s jikrama, mlíčím a kostmi. Nejsou to ale kapří kosti. Tyhle se dají klidně rozvařené jíst. Člověk tak aspoň doplní zásoby vápníku. To všechno zajídáme překvapivě borůvkami. Terka totiž nasbírala celou misku, zatím co ostatní spali a já psal cestopis.

Po jídle Terka Denáli předala české knížky, ze kterých byla obrovská radost. Následně trocha houpání na houpajdě. A už se těšíme do pelechu. Zítra má celý den pršet, takže si už pomalu chystám opalovací krém a sluneční brýle.