Den 8.
Po včerejší oslavě jsme vstávali dneska už v 7, aby jsme se nepotkávali na cestě s moc turistama. Přes noc jsme spali na parkovišti přímo před naším dnešním programem a to je přechod přes Tongariro alpy (Tongariro alpine crossing). V noci zmizely z parkoviště všechny auta, což nám byklo trochu divný. Zůstalo jen jedno. I když díky silnýmu větru lomcujícím karavanem se není ani čemu divit. Kluci se zeptali sousedů, co mají v plánu a jak se hodlají dostat zpátky k autu. Tenhle trek je totiž jen jednosměrnej. Člověk ujde 20km na úplně jiný parkoviště a pak se musí dostat zpátky 30km po silnici ke svýmu autu. Jezdí tam normálně autobusy, ale nehorázně drahý. Jak nám sousedi oznámili, tak dneska kvůli silnému větru ani autobusy nejezdí. Všechny průvodcované výšlapy byly zrušeny. Nicméně trasa zavřená nebyla, takže jít jsme mohli. Domluvili jsme se, že půjdem jen půlku cesty a pakj se vrátíme zpátky. Drůhá půlka měla být hezčí, tak jsme nasedli do karavanu a chtěli přejet na druhý parkoviště. Během 5ti min jsme zase změnili plán a dohodli jsme se, že půjdem tuhle stranu, aby jsme se nezdržovali přejezdem.
Začátek Tongariro
Konečně jsme vyrazili. Hned za konci parkoviště jsme si všimli přijíždějícího autobusu, tak jsme radši šlápli do kroku, aby jsme měli volný výhledy a nezacláněli nám kiwáci na fotkách. Nebylo nám to moc platný, protože asi po půl hodině chůze nás dostihli a ještě předběhli. Asi hold nejsme žádný rychlíci. Všude podél cesty byli barevný mechy, kytičky a výhledy na okolní kopce napůl v mracích.
Kontrola okolností
Po asi hodině chůze jsme potkali ceduli, která nás prosila, aby jsme zvážili, zda se neotočit a nejít zpátky domů. Ptala se, jestli je dostatečně dobré počasí, jestli máme dobrý vybavení a fyzickou kondici… Následoval pěknej krpál střídanej s kráterovou rovinkou. Pomalu jsme došli až skoro ke kráteru sopky, kam jsme měli dojít. Na hřebenech byl neuvěřitelnej vítr a do očí nám neustále vrhal prach a malý kamínky. Nahoře (2221m.n.m.) už měl vítr takovou sílu, že jsme se sotva drželi na nohou. Vršek byl úplně v mlze a bylo prd vidět. Naštěstí jsme měli Matěje – největšího žijícího šťastlivce a během pár minut se nahoře rozestoupily mraky a ukázali se nám ozurový jezírka pod sopkou i celej kráter sopky. Byla to nádherná podívaná. Jen ten vítr nám to trochu kazil. Janča sebou sekla a chvíli jsme mysleli, že se kvůli jejímu koleni budeme muset vracet krokem. Bolest brzo naštěstí odezněla a rozhodli jsme se, že projdeme celej trek a spátky jeden nebo dva znás budou stopovat ke karavanu a přivezou Bertíka.
Vítězné pivko v brutálním větru
V boji o tom udržet se ve větru na nohou a neulítnout někam dolů jsme si otevřeli vítěznýho lahváče a vychutnali adrenalinovej zážitek z vrcholu sopky. Sestup po druhým hřebeni kráteru nebyl taky snadnej. Lidi si při každým poryvu dřepali na zadek, aby je to neodneslo. Člověk si do větru moh skoro sednout. Jednou zafoukalo tak, že nás to opravdu profackovalo a posunulo asi o metr. Dole pod kráterem vítr foukal taky, ale už to nebylo tak zlý a ani prach a štěrk už tolik nelítal do očí. Foťaky si tak mohli trochu odpočinout od extrémních podmínek, který jsme jim připravili. Snad to všechnou přežijou. Další procházka mezi vulkanickýma jezerama byla plná parádních výhledů a okolní scén. Naskyt se nám i výhled na jezero, kolem kterýho jsme se pohybovali včera. Sestup dolů byl dlouhej a náročnej, ještě že bylo na co koukat. Skutečně se tenhle trek dá považovat za jeden z nejhezčích na světě. Sice nám nesvítilo sluníčko, ale i tak to byl parádní zážitek. Právě, když jsme došli dolů ma parkoviště začalo pršet. Byli jsme moc rádi, že nás to nechytlo cestou – hold Matějovo štěstí.
Cesta zpátky ke karavanu
Zkusili jsme si domluvit odvoz, ale nikdo neměl místo, aby nás hodil cestou. Řidič přistavenýho autobusu nám nabíd, že jednoho z nás hodí po hlavní silnic až k odbočce na parkoviště, kde parkuje Bertík. Odtamtuď je to už jen 6 km. Jen jsme museli počkat, až bude mít všechny ovečky, aby je moh odvézt zpátky na hotel. Vyslali jsme Matěje.
Pokec s Mexičanama
Mezi tím jsme si povídali s Mexičanama, kerý měli stejnej problém jako my. Cestovali po evropě, Indii a teď jim na Zélandu došli peníze, tak musej jet zpátky domů. Slíbili jsme jim, že je vezmem po hlavní silnici k parkovišti, ale že poslední úsek si musí dojít sami. Matěj dorazil asi za hodinu a půl. U jsme se na něj těšili jak na smilování. Naštěstí jsme byli pod střechiou a nepršelo na nás, ale i tak jsme se nehejbali a začala nám být zima. Všech 10 se nás nacpalo do Bertíka a vyrazili jsme. Vyhodili jsme je na odbočce, kde je čekalo ještě 6km do kopce v dešti – nic, co by člověk záviděl. My vyrazili zase vyměnit vodu, vysprchovat se a dojet co nejdál k trajektu na jižní ostrov. Cestou jsme zase vysockovali benzinku. Už v tom máme celkem praxi…. Teď je deset večer, jsme osprchovaný, najedený a máme před sebou ještě asi 230km. Ať už to máme za sebou…
Dojezd
Cesta utílkala hodně pomalu. Už jsme byli unavený a ospalý. Ke konci jsme se s Petrem střídali za volantem po půl hodině, aby jsme se udrželi pozorný. Dojeli jsme opravdu z posledních sil. Dneska spíme na parkovišti přímo na pláži. Jsme ale unavený, tak jdeme rovnou spát.
