Budík budil už v Sedm – moc úspěšnej ale nebyl. Po chvíli plácání jsme se sebrali a šli schánět skůtr. Už jsme měli vyhlídlou jednu půjčovnu, kde to stojí polovinu toho, co nás to stálo minule.
Půjčovna skútrů
Když jsme tam dorazili, bylo nám řečeno, že zrovna žádnej na pučení nemá. Jen motorku, ale do toho se nám moc nechtělo. Že prej za hoďku možná někdo skůtr vrátí. Nikdo to ale nemůže zaručit, protože po zákaznících nechtěj dopředu vědět na jak dlouho si ho pučej. Prostě ho vrátěj až budou chtít a zaplatěj počet dní. Nechtělo se nám zbytečně čekat, tak jsme si nechali poradit další půjčovnu. Že prej pudem na hlavní a tam to uvidíme. Viděli jsme prd, ale naěli jsme to. Byla to drobná trafika s jedním plakátem. Hned se nás ujali asi 4 lidi a pani dovalila skůtr. Chtěla po nás pas – v takový zaplivaný trafice se nám ho ale nechtělo nechávat. Trvala si na svým. Cena byla o poznání vyšší a ještě tam nebyla ani kapka benzinu. Po diskuzi to někam odtáhli a že tam něco málo kápnou. Z jejich 2 minut bylo zase deset. Ručička měřáku se pořád ani nehla. Takže asi ani nefungoval. S tím se nám fakt nikam nechtělo. Vrátili jsme se teda do první půjčovny. Měl tam teda 3 skůtry, ale jeden rozbitej a dva mířily na servis motoru. Neukecali jsme ho, že dalších pár km se nepozná. Že se prej o ně dobře staraj. Měli jsme ale kliku – zatím, co jsme žvanini, tak vrátili jeden skůtr a my měli teda na čem jet. Za chvilku další, ty si ale přijeli jen natankovat – byl to českej pár s malým prckem. Zjistili jsme od nich, že tu žije taková malá česká komunita serfařů. Řekli jsme si, že by jsme je mohli navštívit a třeba si to vyzkoušet.
Výlet na skútru
Vyrazili jsme. Silnice vedla kolem pláže a sem tam byly moc pěkný výhledy. Pláže krátný, ale když byly vidět, tak byly moc blízko u silnice… Neměli jsme žádno snídani, tak jsme začali vyhlížet něco chutnýho. Nikde nic,co by nás lákalo. Zastavili jsem až když jsme si všimli serfařů.
Pokec se surfařkou
Chvilku jsme koukali a pak se rozhodli si dát snídani v chatrči přes silnici. Ve stejnou chvíli přišla i nějaká holka. Vypadlo z ní, že je serfařka a pochází z jižní Afriky – někde kousek od Kabského Města. Že se prstě vyprdla na studium veteriny a začala cestovat. Dělá, co ji baví. Docela zajímavej rozhovor o cestování – pak si přised i nějakej kluk z Izrael, kterej zase mluvil o Austrálii a Zélandu. Shodli se ale na tom, že Indie je prostě nejlepší. Zajímavej názor.
Želvy – záchranná stanice
Po snídani jsme pokračovali až do našeho cíle – Želví záchranná stanice. Prohlídli jsme si želvičky těsně po narození a pořádný macky. Na to, že vstupný stálo 400 by ale mohli aspoň jedno za 2 roky umejt záchod a umyvadlo. Přijde nám to tu skoro všude stejný. Nic se neudržuje. Postaví se nově, pak se z toho rejžuje, dokud to nespadne, nebo dokud je někdo ochotnej za to platit a pak se prostě psotaví nový. Želváci byly teda každopádně super(I když jen asi 6 kádí na 30m2), jen nám přišlo trochu otravný, že se nám při prohlídce snažili rovnou vnutit nějakej vejlet.
Nejhezčí pláž Srí Lanky
Po želvách jsme se rozhodli se vydat na vyhlášenou nejhezčí pláž Srí Lanky. Po odbočení z hlavní silnice k pláži jsme se dostali do nehorázný zácpy způsobený náklaďákama jedoucíma k vlnolamu a absencí disciplíny ostatních řidičů. Stali jsme se tak zajatci nehoráznýho oblaku smradu, ze který ho se nedalo utýct. Nakonec se auta nějakým zázrakem vymotali a my se dostali na onu pláž. Zase docela pěkná komerce – pláž náss teda vůbec neuchvánila – nebylo na ni nic zvláštního, unikátního nebo hezčího oproti jakýkoliv jiný pláži. 2 minuty jsme koukali do vody a otočili se ke skůtru. Byly jsme už docela kousek j mestu Galle, kde jsou pozůstatky koloniální architektury. Prošli jsme si pevnost, hradby a dali si tam u stánku džus. Celkem pěkný, ale asi nic extra- hlavně všude kolem spousta turistů. Koukli jsme se pak i do „nový“ části města. Takovej spíš blešák – koukli jsme do pár obchldků, ale nic zajímavýho nenašli. Cestou zpátky jsme si všimli bamburgrárny – taková zvlášční sprzněnina KFC a Pizza Hut. Něco dost podobnýho jako větnamsky Puna, nebo Adibas…. Každopádně e vnitř celkem čisto, jídlo levný a celkem to i šlo jíst …
Galle
Rozpršelo se, tak jsme se ještě podívali do místní sámošky. Po cestě domů jsme se chtěli ještě podívat do bylinkový zahrady, ale vedle vojenský základny a starýhi letiště u jezera jsme to vůbec nenašli. Zajeli jsme skoro až někomu do baráku – ve dveřích nadepsaných Office nikdo nebyl, ale pán, koukající do jezera tvrdil. Že je to tady – prd rozuměl. Pokračovali jsme teda dál další bránou – tam byly už něaký další baráčky a víc lidí(dělníci). Ty zase o ničem takovým nikdy neslyšeli a že tady je jen budhystickej chrám…. Vzdali jsme to a vrátili se na hlavní. Tam nám nějakej borec chtěl střelit tuktuka, kterej by nás tam dovez, ačkoliv jsme byli mobilní. Vykašlali jsme se na něj. Poslední pokus – dva kluci u silnice – nikdy o tom neslyšeli. Vzdáváme to a se sílícím deštěm se vracíme domů.
Čeští surfaři v Mirisse
Po příjezdu do Mirissy se snažíme najít českou kolonii. Nejdřív neúspěšně, ale pak si včímáme skůtru s hákama na prkna a pohotově se česky ptáme… Dostáváme českou odpověď, takže trefa do černýho. Teda skoro – holka, kterou sháníme je zrovna v Colombu a má se vrátit někdy večer – snad v deset. Máme to zkusit pak…
Doma zabíjíme 2 šváby, trocha odpočinku a procházka po pláži a ostrůvku v moři při západu slunce. Ještě jsme se šli podívat na líheň želv a mladý želvičky, který tu na pláži taky mají. Musí je tu hlídat voják, aby je místní restaurace nerozkradli a nedali sníst lidem…(nevim, jestli restošky, ale lidi obecně). Cestou domů supr véču u silnice a doma jsme si vyzkoušeli ještě výpadek proudu. Asi 20 min tmy – Od včerejška tak trochu tušíme, kde se mohla stát chyba. Vyrážíme za čechama – už víme cestu, takže na jistotu. Bohužel ty správný osoby pořád nejsou doma. Necháváme tam teda na sebe kontakt a vzdáváme to.
Mezi tím vším řešíme na dálku se Sanžím taxika na letiště. Máme několik nedorozuměni, ale pak pochopíme, že pro nás chce přijet sám. Trochu diskuzí, ale nakonec to přijímáme. Jsme rádi, že se nebudem muset kodrcat busem – čert ví, jestli by jsme to stihli. Takhle aspoň budeme mít nějakou tu hodinu na pláži k dobru. Zítra nás čeká poslední celej den. Snad si to tu ještě užijeme.
Ahoj cestovatelé. Nejdřív musím pochválit váš cestopis ze Srí Lanky. Fakt pěkně nacpané a místama jsem si pěkně zasmál :-).
Chtěl bych vás požádat o jednu radu. V listopadu rovněž jedeme na Srí Lanku a také chceme navštívit mimo jiné Tangallu a Mirissu. A tady je má otázka. Jak je to s půjčením skútrů v těchto letoviscích. Někde jsem četl, že se to rozhodně nedoporučuje. A když už si ho půjčíte, tak musíte mít mimo jiného krom mezinárodního řidičáku i ten jejich. A že prý policajti hodně chytaj bílé huby a že se pak na nich hojej. Co je na tom pravdy? A na kolik takový skútr vyjde na den? A v jakém jsou stavu? Asi to nebude nic extra, co? A jak je to s benzínem? Dá se sehnat v pohodě? A ještě jedna otázka. Když takhle někam letíme, tak do zástavy vždy podstrčím druhý (záložní) pas a kdyby se něco stalo, tak jim ho tam klidně nechám. Dokonce myslím, že mi právě přestal platit. Zkoumali ten pas podrobně, když jste si ten skútr půjčovali? 🙂
Předem velice děkuji za odpověď
H.
Ahoj, díky za pochvalu.
O Srí Lanských policistech jsem nikdy takovéhle zvěsti neslyšel a nás ani nikdy na skútru nezastavili. Naopak z mých zkušeností z Asie bílé spíše nestaví. Když ano, tak člověka většinou rovnou pouští, protože by se nedomluvili. Na Srí Lance se mi to nestalo, tak nemůžu referovat. Osobně ale řidičák na motorku nemám. Vozím sebou český mezinárodní řidičák, ze kterého se toho moc nevyčte. Hlavně za posledních 100 let nezměnil podobu, takže jsou všichni spíš šokovaní, že tohle může být ještě v dnešní době platný dokument :). Nikdy jsem ho nemusel ukazovat, takže v tomhle neporadím.
S půjčením skútru jsme měli problém jen jednou – půjčovna skútrů. Jinak bylo všechno v pohodě. Hrozně záleží na lidech. Na Srí Lance jsou fajn lidé, jen je potřeba dávat pozor na vychcánky, který jdou po penězích. Ty známe ale i z ČR.
Na cenu půjčení skútru si už bohužel nevzpomenu. Prej se moc oháním penězma, tak jsem se to snažil omezovat :). Každopádně to žádná tragédie nebyla. Vyjde to asi jako kdybyste jezdili autobusem, spíš dráž. Benzín si už taky netroufám hádat. Stav skútru byl celkem ok. Nemá cenu to moc řešit. Když je pěkně nablejskanej, tak to stejně znamená jen že má za pár stovek nový plasty a Vám budou účtovat každej škrábanec… Chce to jen juknout, jestli spolehlivě startuje, jestli fungujou kontrolky a brzdy. Víc stejně nezjistíte. Benzín se dá sehnat v pohodě – Mirrisa i Tangale jsou turistický. Kde nejsou benzinky, tak se vždycky doptáte na nějakýho drobnýho prodejce, kterej vám petku prodá.
S tím druhým pasem bych byl hodně opatrnej – je to v rozporu se zákonem. Někde by to mohli považovat i za falzifikát nebo myslet, že ho zkoušíte prodat a mohli byste mít problémy. Pas každopádně v půjčovnách nezkoumaj – kouknou jen na fotky a opíšou si jména, max číslo pasu, když ho najdou. Bohužel vám bez pasu často skútr nepůjčí. Někde jo, někde ne. Záleží na majitelích. Prachy jako záloha je každopádně nezajímají. Bílí cestující ze západní Evropy a USA bývají často pěkní šmejdi, takže se tím jistěj, aby se jim nevrátil šrot.
Každopádně hodně zdaru a parádních zážitků. Srí Lanka je bezva, tak si to užijte.