Hermansdalstinden a Munkebu kabine – Lofoty – Norsko

      |   

26.7.2010 Pavel – polojasno

Půjčení motorového člunu nevyšlo

Ráno jsme vstali s jasným plánem zajít za majitelem muzea vysušených ryb, aby jsme se domluvili na půjčení motorovnýho člunu aby sme si zkusili rybaření na moři z lodi. Dali jsme si pořádnou snídani a vyrazili jsme – ráno bylo opět krásné, tak jsme se těšili na další pěknej den. Dorazili jsme do A a hledali pána. Pán byl bohužel ale pěkně zaměstnanej prováděním skupin dojčlendů a podobných exotů, který následovali ještě větší exoty s plácačkou vepředu. Každej na sobě měl nalepený číslo jako ovce, který jsme viděli na včerejším treku. Mezi skupinami jsem za Borcem doběh a řikal mu, jestli si mě pamatuje a tak – nepamatoval. Nakonec jsme došli k tomu, že to vlastně nebyl vůbec on, ale jeho soused – moje paměť na obličeje nezklamala. Problém byl v tom, že jsem si myslel, že celej areál patřil jednomu člověku, ale pánoj, kterého jsem hledal patřilo jen to jedno muzeum.

Muzeum vysušených ryb

Šel jsem teda už na jisto – postával jsem v muzeu a čekal až bude mít pauzu, mezi prováděním skupin – jedna paní se mě ptala, jestli patřím ke skupině, tak jsem jí řek, že ne a že jen čekám na majitele. Po chvíli jsem zjistil, že to byla jeho žena, která s náma tenkrát taky seděla. Opět trapásek – domluvili jsme se, že jim zavolám a že se domluvíme až budou mít volněji. To víno co jsem pro něj měl, jsem zase nepředal. Když se nám tohle nepovedlo a vzhledem k tomu, že na obloze se začínali množit bílý mráčky jsme se rozhodli, že změníme plány a na dvoudenní pochod vyrazíme hned a ne až za další den. Uvařili jsme si teda poslední jídlo a přebalili bágly na cestu. Zašli jsme si do samosky, kde jsem opět nesehnal kaviár z lofoten. Ale koupil jsem tam kaviárovou pastu – byla výborná, ale později jsem zjistil, e se hodně ryvhle přejí. Když jsme vyjížděli z parkoviště – koukáme na nějaký sociály, který se Lidunou stejně jako my u auta na silnici. Mávají na nás – koukáme proč – no a oni jsou to taky Češi, který viděli naši SPZ.

pokračování by Lucka:

Na Čechy narazíte všude

Češi jsou z Jindřichova Hradce a já jsem je samozřejmě hnedka poznala podle českého chleba a když jsme přijeli blíž, tak i podle piva, prý jich vezli třicet a po pár dnech jich mají jen osm :-D. Právě se vrátili z treku, co máme v plánu a jejich kolegové si ještě vyběhli víc do kopců. Jeden z těch chlapů ale tvrdil: „Nechoďte tam, já se ode dneška udržuji jen při moři .“ Tři česká auta vedle sebe to by bylo skoro na fotku.

Parádní trek nad vesnicí Moskenes – Lofoty

Okolo 15.00 jsme vyrazili okolo prvního jezírka, kde už Pája byl, dále, kde jsme potkali tu druhou skupinu Čechů, která nás informovala , že jsme celkem na začátku a že ještě půjdeme dost do kopce. Následovala cesta po dvojich řetězech – trochu prča a s batohem celkem i náročná, následuje rovinka a jsme u jezírka, kde chce Pája hodit klídeček a sváču před výstupem, který se před námi tyčí. Holistr nesouhlasí, ale pak musí jít postavit trola, tak tu přestávku přece jen necháme. Pak lezeme nahoru až k překrásnému výhledu, kde bylo vidět na všechny tři strany. Nejvíc se mi líbil Reinefjord s mostem. Proběhlo tu plastelínování se spoustou fotek. Pak už jen cesta k chatce Munkebu, nebyla dlouhá. Potkali jsme tam nějaké Geršáky, jsou tu letadlem, taky na tři týdny a za pět dní letí zpět. Vrátili se z vrcholu, kam máme namířeno, říkali, že je to tak 4 hodiny cesty a půjčili nám mapu a poradili nám luxusní místo na stan.

Ubytování

Rychle jsme stan postavili k tomu jsme si s Holistrem neodpustili spoustu průpovídek o píchání kolíků, zalezli jsme do něj s plánem odpočinout si a v 21.00 vyrazit na midnight sun, ale začalo pršet. Pája si otevřel pivo a po jeho vypití byl značně veselý:-). Přestalo pršet asi kolem 20.30, bylo nám jasné, že to bude pěkně mokré a kluzké, ale Pája byl v ráži, já taky vysmátá ač se Holistrovi vůbec nechtělo, rozhodli jsme – jdeme. Vyrazili jsme však bohužel špatnou cestou, kde jsme se dostali k dosti strmé zkratce, která nás značně demotivovala.

Nebezpečná cesta

Pak jsme narazili na správnou cestu, kterou jsme ovšem opět zase na chvíli ztratili a šplhali jsme blátivou a strmou cestou nahoru. Holistr na rozdíl od nás myslel i na cestu zpět a řekl, že chce jít radši zpátky. Ještě jsme kus vylezli, potkali sníh a krásný výhled na jezero a k tomu kopu hor za sebou. O kousek dál jsme tedy dali sváču a Pája šel postavit trola. Nechal nám foťák s mými slovy: „Srát se s tím při sraní je vážně na hovno.“ Cesta zpět proběhla již správně, zjistili jsme, že jsme měli jít cestou pod chatou a ne tou hned u kamenů, ale co si budeme povídat trek to byl fajnovej. U jezírka před naším stanem jsme potkali divné ptáky, vypadali jako malé šedivé slípky i s malými mláďaty. Pája se šel umýt do tůňky, já si vzala vlhčený kapesník. Ve stanu proběhla malá oslavička s 0,5 litrem Holistrova muškátu a Pájovými sýrovými tyčinkami Bohemia a potom samozřejmě zasloužený spánek.

 





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít