Den IX.
Ráno začalo jakž takž. Už jsme byli oblečený, že někam vyrazíme, ale mě se nějak přitížilo. Moc jsem se necítíl na to vyrazit někam za hranici postele. Dal jsem si horkou sprchu, abych se po mrazivý noci zahřál a vlez si zpátky do pelechu. Řekli jsme si, že to nebudem zbytečně hrotit, že si ještě dopolko proležím a pak se uvidí. 
Navalil jsem do sebe nějaký uhlí, Smektu a brufáč. Po tom se mi udělalo trochu líp, ale jen dočasně. Dneska jsme nakonec nikam nevyrazili. Jen Terka se šla projít na chvilku po městě a já pracoval na sebekurýrování. Asi nic moc, protože večer to bylo akorát horší. Dokonce jsem si asi dvakrát zahrál na žabku kvákalku – neudržel jsem v sobě ani čaj. Byl to děs. Na noc jsem si dal dva brufáče a to mi zase píchlo, krásně jsem prospal celou noc a kupodivu mi nebylo ani zima.
Den X.
Ráno bylo konečně líp. Vypadá to, že jsem měl asi nějakou otravu jídlem nebo cestovatelskou srajdu. Ještě to není úplně ono, ale už jsem na tom líp. Včera mě podržela Terka s náladou, dneska byla řada na mě, abych se vzchopil. Narval jsem do sebe pár toustů, zahřáli jsme se ve sprše a oblíkli se na výlet. V plánu byl výlet do domorodý vesnice San Juan Chamula. Těhle domorodých vesnic je kolem San Cristobal víc, tuhle nám ale César doporučil jako nejlepší. Vesnice je jen 11 km od města, tak to nebude ani tak velkej výlet abych to nezvlád.
San Juan Chamula
Sbalili jsme saky paky, naložili je Terce na hřbet a vyrazili na colectivo. Mělo to jet někde od místního trhu. Cestou si Terka nakoupila zapejkanou mexickou bagetu. Já na to jen kouknul a stačilo. Čekaly na mě pěkně suchárky. Na místě, odkud mělo jet colectivo, bylo prd. Resp. byly tam colectiva na úplně jiný místa. Zeptali jsme se řidiče a ten nás poslal někam úplně do kšá. Šli jsme teda, kam nás poslal. 
Cestou jsme narazili na malý náměstíčko a kostel. Bylo to fajn místo na sváču, tak jsme vytáhli bagetku a moje suchárky. Terka snědla půlku a zved se jí kufr bylo to hodně mastný. Doufal jsem, nedopadne stejně jako já. Došli jsme si na publico baňo s (veřejný záchodky) – asi nejhorší, co jsme zatím viděli. Docela trapný za to vůbec vybírat peníze – ale co, už jsme zažili mnohem horší. Na druhou stranu, v těchhle špinavejch podmínkách člověk teprve ocení kouzlo tureckýho záchodu, kde není co „posrat“… skoro..
Za chvilku jsme našli celkem snadno zákoutí, kde byli připravený dodávky colectivos, který jezděj do Saun Juan Chamula. Byli připravený řadě – první na řadě byla bohužel asi ta nejstarší a nejhorší. No co, byli jsme první a mohli jsme si vybrat místa, kde bylo dost místa na nohy. Nevěřili y jste, kolik lidí se dokáže narvat do jedný dodávky. Bejt trochu přitěle, tak se tam snad už ani nevejdu. V jedný řadě sedaček jsme seděli 4 dospělí, děti se, jak jsem pochopil, nepočítaj. Ty se lezou ať je auto plný jakkoliv. Vyrazili jsme. Asi největší nevýhoda tohohle staršího auta byl jeho technický stav. Patrně prorezlej výfuk v kombinaci s děravou podlahou (nebo co) způsobovali, že auto bylo plný smogu a kouře i v případě, že jsme výjimečně zrovna nejeli za černě kouřícím traktorem, autobusem nebo zdejším oblíbencem WW Broukem. Kabina byla prostě plná zplodin, i když jsme byli na silnici úplně sami. Řidiči to očividně nevadilo, protože se vyžíval v těsném pronásledování autobusu vířícího prach a dým. No těch 11km a půl hodiny cesty jsme nějak vydrželi.
O čem je domorodá vesnice San Juan Chamula?
Překvapení nás čekalo na místě po příjezdu. Z domorodý vesnice se totiž vyklubalo pořádný město se vším všady. Colectivo nás vyhodilo na náměstí, kde krom kostela byla ještě spousta restaurací fastfoodů a krámků s rukodělnýma výrobkama – těch byly všude plný ulice. Očividně jediný co se dalo navštívit byl zdejší kostel. Ten byl ale vyhlášenej.
Kostel v San Juan Chamula
Díky našemu cizímu zjevu jsme museli u vstupu do kostela zaplatit 20 pesos „odpustek“. Kostel a vůbec zdejší vesnice je zajímavá z religionistického hlediska. Místní jsou sice oficiálně křesťani a kostel je zasvěcenej Ježíšovi a dalším svatejm, nicméně se tu křesťanský náboženství míchá s původníma zvykama a vírou. Bohužel se vevnitř pod pohružkou fyzického násilí nesmělo fotit, zkusím to ale alespoň popsat:
První co Vás praští do očí je, že celá podlaha kostela je vystlaná nějakou sušenou trávou. Není to úplně seno, spíš to připomíná stéblama levanduli, ale bez květů. Všude kolem jsou zapáleny stovky svíček. Některý jsou u oltářů u rázných svatých, zajímavější jsou ale ty na podlaze. Bejvá jich tam do čtverce zapálených třeba a 40 těsně vedle sebe. Místní tu mají takový rituál.
Odpozorovaný rituál
Přijde paňmáma nebo pantáta a nejdřív si na podlaze vykydá čtverec asi 2×2 metry od trávy. lekne si a vedle sebe plácne nějakou mrtvou slepici nebo kachnu (něco místního). Pokud drůbež ještě žije tak ji asi oddělá namístě. Oběti jsou tu normální. Pak s tím mrtvým ptákem po boku začne vytahovat svíčky. Zapálí jednu a od ní ostatní. Vždycky nejdřív nahřeje spodek svíce a tu pak přilepí na podlahu před sebe (suchá tráva už tu není). Takhle před sebe vysází asi 40 svící. Když všechny hořej, nasype mezi ně nějaký okvětní lístky a modlí se. Pořád něco žbrblaj. Někdo nahlas, někdo potichu. Tady se nemluví španělsky ale májsky. V Chiapas mají vlastní jazyk (celkově jich je ve španelsku asi 40 tuším). Chvíli se modlí a pak vytáhne flašku spritu nebo něco jinýho a začne to rozlejvat mezi ty svíčky na podlahu. Pak se zase modlí. Přišlo mi, že dokud svíčky nedohoří. To ale nevím – u nikoho jsme nebyli celou dobu. Je to posbíraný od různejch lidí. Až svíčky dohoří, vezme špachtlli a ze země seškrábe všechen bordel, co tam nadělal, nahází do tašky a na svoje místo zase nahází tu trávu. Co se děje s tím mrtvým ptákem nevím. Trochu jsme polemizovali o tom, jestli ho pak sežere kněz, jestli si ho berou zpátky domů, nebo jestli se to pak nějak hromadně vyhazuje. Různý lidi to dělali trošku jinak, ale snad jsem to aspoň trochu vystih. Do toho všeho po kostele chodí spousta turistů a dokonce skupinky s průvodcem. Žádný ticho „jako v kostele“ tam není. Všichni mluvěj normálně a dělníci pod střechou na sebe dokonce křičej a pískaj. Je to hodně zvlášní pojetí křesťanství. Různý kmeny ty mají různé pojetí. Co nám říkal César, tak jedna vesnice to má tak, že přijdou do kostela, kde je místo svěcený vody Coca Cola, věřící se napije a musí si odkrknout, což symbolizuje zbavení se všeho špatného.
Po kostele jsme se ještě byli projít po městě, ale celkem nic zajímavýho tam nebylo. Prošli jsme si krámky a nakonec si sedli u jednoho stánku a dali si kolu. Zajímavý je, že se tu prodávaj skleněný koly s půllitrovým objemem. Pepsi tu má třeba tří litrový flašky … prostě úplně jiný objemy.
Terka si taky musela koupit nějaký ovoce, aby zajedla tu mastnou bagetu. Pak už jí bylo trochu líp. Druhou nepoužitou půlku jsme dali jednomu malýmu žebravýmu klukovi. Žebráků je tady a v San Cristobal mraky. Nejsou bohužel ani moc odbytný. Často jsou to navíc děti. Tady v Mexiku je vůbec dětská práce na denním pořádku. Na ulici běžně vidíte cvrčka od pěti let nahoru, že buď prodává nějaký ručně dělaný náramky, jiný pasti na turisty nebo čistí boty. Když ne to, tak doprovází svoje rodiče, který to dělaj. Na každým kroku Vás oslovujou, jestli nechcete něco koupit nebo dát aspoň almužnu. V naprostý většině teda něco prodávaj. Malý děti ale i žebraj – třeba, když nic nechcete koupit. Po několika dnech, kdy vás takhle oslovujou na každých deseti metrech, je to už docela vyčerpávající se na ně usmívat a s díky odmítat.
Rozhodli jsme se, že se Vrátíme ze San Juann Chambula do San Cristobal. Zase jsme vzali colectivo a tentokrát se nás tam narvalo snad ještě víc. Nepočítal jsem to, ale s děckama nás bylo určitě přes 20 plus řidič-prostě mazec. Na druhou stranu to je zase levná doprava – stálo nás to asi 30 pesos za oba.
Po návratu jsme zašli nakoupit vodu a na véču. Já jsem teď už na banánech, ale stejně jsem šel s Terkou do restošky. Dala si pizzu – spíš z povinnosti, protože to dobrácky včera slíbila nějakýmu naháněči. Ten tam každopádně dneska nebyl a místo něj tam byl nepříjemnej servír, Italská pizza v Mexiku – malá šance na úspěch. Bylo to drahý a nic extra – já teda ochutnal jen kůrku, ale nevypadalo to úplně přívětivě.
Po véče už hurá domů si konečně odpočinout. Honem do teplý sprchy (už se začalo ochlazovat), na zahřátí panáka smekty a šup do peřin. Chce to odpočívat. Zítra vyrážíme na dlouhou cestu. Aby jsme ušetřili čas, koupili jsme zájezd u cestovky. Pojedeme na Agua Azul a na vykopávky v Palenque. Zájezd se pak vrací do San Cristobal, ale my už zůstaneme v Palenque. Stojí nás to takhle asi 400 pesos na hlavu oproti 200 za lepší bus do Palenque. Takhle se ale nemusíme starat o to jak se dostat na Agua Azul a další věci. Navíc nebudeme muset jezdit sem a tam jak praštěný. Ušetří nám to čas.
Přišli jsme domů a je teprve brzo večer. Venku už je chladno a já potřebuju odpočívat. Zalejzáme teda do místních 3ech vrstev dek a v posteli probíráme intelektuální záležitosti. Tímhle povznášejícím způsobem přežíváme večer. Já ještě píšu cestopis a kolem osmý jdeme spát. Brzo ráno musíme balit. Už v pět ráno si nás tu bude vyzvedávat zájezdová dodávka. Tak dobrou.