Na dnešek jsme se těšili, ráno jsme si přivstali aby jsme vyšli za svítání a v 8 hodin(když otvíraj řeku), aby jsme byli na místě a vyhli se tak turistům. Celou noc chcalo jak protržený. Ráno ale kupodivu nepršelo a bylo celkem hezky. Řikali jsme si, že se k nám snad obrací zpátky cestovatelský štěstí.
Trek k podzemní řece
Nasadil jsem pohorky, Terka sandále a vyrazili jsme vstříc džungli. Už když jsme došli k poslední chatrči, nastal trochu problém. Cesta tam prostě končila. Zeptali jsme se nějakýho kluka, co tam byl, ale ten na nás jen zahabáboval a věděli jsme stejně prd. Šli jsme kousek zpátky a všimli si, že v jedný chatrči mezi drůbeží a bůvolama byli nějaký lidi. Další pokus. Ukázali nám ale přesně tu trasu, kde jsme šli předtím a kde to dál nevedlo. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale jazyková bariéra byla nepřekonatelná. Nakonec se jeden sebral a šl nám to ukázat. Došli jsme na místo a on ukázal na řeku. Jako my jsme věděli, že by jsme po cestě měli přebrodit nějakou řeku, ale něco takhle velkýho jsme nečekali. Tohle se rozhodně přebrodit nedalo (měli jsme to načtený z jednoho českýho cestopisu – prej udržovaný chodníčky a tak). Trochu nás to zarazilo, ale kluk se tvářil, jako že je to normální, posadil nás do lodě a vzal nás n druhou stranu. Vůbec nebylo vidět skrz, takže jsme nechápali, jak se dostat pak zpátky. Klukoj jsme dali dvacku a vyrzili jsme po celkem dobře značený stezce. Cesta teda ani zdaleka nebyla,a chodníček a vyšlapaná taky skoro nebyla. No, ale značky byly skoro na každým druhým stromě, tak jsme se vydali cestou necestou. Džungle pořád houstla, ale pak nás to vyplivlo na celkem hezký pláži. Po chvilce chůze jsme viděli vlez zpátky do džungle – zase červený značky na stromech. Ještě jsme se šli podívat skoro na konec pláže, protože nám bylo divný, že tam opravdu není žádnej chodníček. No, ale nic jinýho jsme nenašli, tak jsme vyrazili po značkách. Džungle hosutla a hosutla až byla skoro neprostupná. Nakonec se z ničeho nic uprostřed lesa značky ztratili a dál prostě nebylo vůbec nic. Zkoušeli jsme se podívat po okolí, jestli nějakou nenajdem, ale výsledek byl jen ten, že jsem si dvakrát rozbil hubu v kluzkým strmým terénu a byl jsem celej zaprasenej. O pavučinách, který jsme vymetli se radši ani nezmiňuju. Rozhodli jsme se, že na to dlabem. Cestou zpátky byl trochu problém, že značky nebyly skoro vidět. Nějak jsme to ale trefili a vrátili se na pláž. Tam jsme zjistili, že mi chybí deštník, teče mi krev z kolene, a mám úplně zablácený ruce, poraněný od včerejška. Vydal jsem se zpátky hledat deštník a Terku nechal na pláži.
Jak naschvál
Když jsem se dostal až k neprostupnýmu terénu, naše cestovatelský štěstí zapříčinilo nečekanej déšť. Co by jste čekali, když jste zrovna ztratili deštník :-D. No v dešti se mi už do džungle nechtělo, tak jsem se vrátil k Terce a dones aspoň jeden dešťník, co nám zbyl. Došli jsme po pláži až k řece a začali řešit jak jí přebrodíme. Bohužel hloubka byla dost velká a s foťákem a dalšíma věcma se blbě plave. Zkusili jsme se vrátit zpátky na místo, kde nás vyhodil kluk z lodě. Tam to bylo bez šance úplně. Nebylo vidět na druhou stranu a slyšet by pravděpodobně taky nebylo. Měli jsme takový dost Robinsonovský pocity musim říct. Vrátili jsme se zase na pláž a všimli si, že na druhý straně řeky jsou nějaký děcka. Začali jsme na ně mávat. Tak nám zamávali nazpátek. Zkusili jsme teda symbolizovat nějaký aktivity aby pochopili, že chceme převíst. Oni to spíš asi běžně přeplavávaj. No trvalo to docela dlouho, co jsem předstíral pádlujícího Chárona, než jim to doteklo a pro někoho skočili. Za chvilku pro nás přijel pán s lodí- docela úleva. Když jsme nastoupili, začal do nás valit, že ať s ním jedem rovnou na vyjížďku po mangrovníkovým lese. To se nám moc nechtělo. Aby jsme ho odbili, tak jsme řekli, že nejdřív půjdeme na podzemni řeku a pak, že se možná stavíme. Za převezení jsme mu dali pade. Ještě jsme se od něj dozvěděli, že jsme měli prej jít až na konec pláže a že tam byli nějaký schody po kterých jsme měli jít. No nevim – když vidim značku, tak se jí držim … jiný značení tam nebylo. Takže mi to nepřišlo tak snadný se tam orientovat, jak se všude píše. Zvlᚍ, když tam nikdo nechodí.
Cena vodního taxi na podzemní řeku
Taky jmse se dozvěděli, že loĎ.která vozí turisty do podzemní řeky stojí 700pesos na loď(6 osob) a ne na hlavu, jak jsme si mysleli a jak jsme se i někde dočetli – na to teda pozor. Nebylo nám ani jednomu moc dobře, tak jsme se rozhodli, že se na trek už vykašleme a pojedeme lodí.
Došli jsme na molo a tam to taky bylo dost zajímavý zařídit. Nejdřív si mě nikdo dlouho nevšímal a pak když už jsem se vetřel tak mě lámanou angličtinou poslali do nějaký budovi, kde se dala loď zaplatit. Jenom náhodou jsme to trefili. Paní tam nás poslalala „nečekaně“ zase zpátky, ale když jsme jí vysvětlili, že nás už poslali sem, tak jí to docvaklo. Potřebovali jsme další 4 lidi do lodě aby jsme jí nemuseli platit celou. Čekali jsme na ně asi půlhodinku – myslim, že jsme měli kliku, protože normálně tam chodili kupovat lodě jen celá zájezdy a ty lidi, co přišli, byli fajn. V podstatě už za nás všechno dál vyřídili a řekli nám, kdy nastoupit do lodě a tak. Když umíte Filipínsky – je to půlka práce. No nevim, jestli Tilipínsky – mluvěj tu takovou sprzněninou Filipínštiny, španělštiny a angličtiny. Na loď jsme čekali nad hodinu. Ke všemu nám naše štěstí zařídilo zájezd puberťáků před náma, který jsme museli chtě nechtě poslouchat. Nakonec odjeli, chcvíli to trvalo a přijela loď i pro nás.
Jízda lodí k podzemní řece
Byla to taková klasická filipínská loď z fotek s postraníma bambusovýma vahadlama poháněná motorem. Ze začátku byla hladina úplně rovná, ale pak to začalo celkem houpat. Byla to super jízda. No na to že jsme vstávali po pátý aby jsme v jeskyni byli mezi prvníma – dorazili jsme tam až kolem půl jedenáctý. Vyhodili nás na pláži – byl jsem jedinej ze všech turistů. Kterej neměl žabky, nebo jinej druh sandálů. Moje pohorky a zas** ná kraťasy asi všechny zaujali. Při výstupu mě málem smetla vlna, ale tak tak, zustali boty uchráněný od slaný vody. Jinak ale v džungli dostali těžce zabrat. Od pláže jsme museli kousek popojít mezi volně žijícíma varanama. Po asi 300 metrech jsme se dostali už k jeskyni, kde čekala celá banda puberťáků a spousta dalších lidí. Museli jsme teda vyčekat další frontu, než se k nám dostali smradlavý mokrá vesty a helmy. Naši spolucestující se o nás starali, takže nás i informovali, když byla řada na nás.
Podzemní řeka Sabang – Puerto Princesa
Podvodní řeka má asi 8 kiláků, z toho ve 4,3 je navigace a my jsme jeli jen 1,5. Náš veslař a průvdce v jedný osobě mluvil směsí několika jazyků. Jen občas jsme chytli něco anglicky a srozumitelně. Jeskyně byla plná netopýrů a ptáků, který kolem nás poletovali. Celkově to bylo docela zajímavý, ale neviděl bych to na 7. div světa, na který se tohle místo dostalo do uzšího výběru. Ze začátku ani žádný krápníky, pak dlouho nic a pak dycky nějakej obrovskej. Řeka byla plná lodí, takže o atmosféře jeskyně se asi nedalo mluvit. Za 45 min jsme to měli za sebou a pustili jsme další. Spolucestující nám ukázali žlutočernýho hada v koruně stromů-když jsem ho ale chtěl vyfotit, už jsem ho nezahlíd. Následovalo zase nalodění na pláži. Ve vlnách s tím mělo spoustu lidí docela problém a my jsme viděli, jak se celý zmáčeli – vypadalo to celkem komicky. Když ale přišla řada na nás, tak to taková sranda nebyla. Zvládli jsme to ale bravurně – Terka v suchu a já s jednou mokrou nohavicí. Aspoň se spláchla trocha bláta :-D.
Jídlo v Sabangu
Po návratu jsme si došli na oběd.Objevili jsme to, že je pokaždý nutný se zeptat na cenu jídla dopředu nebo vám vymyslej nějakou pálku – možná ji vymyslej i tak…. Terka ze zeptala na rybu, který byla asi za 35 a já v domění, že je to levná restoška, jsem si vybral z vystavěných hrnců nějaký maso s cibulý. Byla to teda spíš cibule s trochou hovězího. Mrcha mi zpětně napálila 65 pesos. Na místních je vždycky vidět, když se zeptáte na cenu, jak jim vyjedou oči v sloup a jak teprve vymejšlej cenu. No, pomalu si zvykáme, že jako bílí jsme tu lovná zvěř. Naprosto všichni tady na nás neustále zíraj, jak kdyby jsme byli jejich nejoblíbenější celebrita a oni se styděli říct o podpis.
Zarezervování mikrobusu do El-Nido
Ještě jsme si zařídili odvoz do El-Nida předraženým mikrobusem. Z původních 1000 pesos jsme to usmlouvali na 800. I tak je to ale podle mě předražený. Nicméně takhle máme ale aspoň jistotu, že se tam tak nějak rozumě bez dlouhýho čekání dostanem(snad). Po obědě jsme si šli schrupnout aby jsme načerpali síli.
Když se necítíte …
Nebylo nám ani jednomu moc dobře, tak jsme to asi potřebovali. Zrovna byl hroznej pařák, takže bez elektriky, který by poháněla větrák, to bylo fakt o přehřátí se. Dneska jsme zjistili, že elektrika tu jde jen od 6ti od večera do deseti do noci. Já jsem pak tak nějak pospával a Terka si četla průvodce. Paradox, že zrovna když neprší, tak my jsme odrovnaný a nikam nejdem. Když jsme pak vyrazili na véču, samozřejmě začalo pršet. Naštěstí teda ale bleskově přestalo. Zase jsme si dali nějakou rybu. Opět nedorozumění s cenou. Když jsme se zeptali, cena byla 40 za rybu, když jsme platili, už to bylo 55. Ale nenechali jsme se.
Po véče zase zpátky na chatrč, sprška, záchůdek a spát. Zítra zase vyrážíme brzo ráno. Mikrobus odjíždí v 7.30. Snad bude El Nido trochu pozitivnější město a my budem mít lepší náladu a bude nám líp.
Ohledně atmosféry Sabangu. Majoritní náboženeství na Filipínách je křesťanství, takže v některých věcech je to našemu světu podobnější. Jinak je tu ale velká chudoba – lidi žijou v rostrhaných chatrčích. Až se divim proč, když z nás tady tahaj tolik peněz. Oproti jiným zemím je tady ale zajímavý to, že tu nikdo nežebrá. Ani dospělí, ani jako obvykle dětská mafie. V Manile je to prej dost drsný, ale tady na Palawanu jsme se s tím zatím nesetkali.
