Cestopisník

Původně jsme ráno chtěli vstát co nejdřív abychom něco viděli a abychom se odpoledne začali pohybovat do Tromsa – potřebovali jsme se tam dostat ještě ten den a bylo to asi 600km, tak jsme chtěli začít stopovat už kolem poledne. Pán nám ale včera řek o jednom Fjordu, kterej by jsme určitě měli vidět a kde jezdí loď okolo – která jela ale až ve 3hodiny a cesta trvala 1 hodinu. No řekli jsme si teda že pojedem až od těch 4 hodin  a že vstávat tím pádem můžem později. Vstali jsme asi v 9, sbalili se a vydali na cestu. Pán nám včera slíbil ještě nějaký ryby na cestu, bohužel na to asi zapomněl a už jsme ho neviděli. To byla škoda, protože jsme tím pádem neměli žádnej dárek pro dalšího hostitele – mimochodem to měla bejt Češka v Tromsu.

Jezero v horách

No alespoň nám poradil místa kam jít a my tam taky šli. Krom toho fjordu nám poradil ještě jedno místo v horách, kde je horský jezero. Vydali jsme se teda tam a zjistili že je to vlastně v těch místech kde měla původně bejt ta horská chata kde jsme předchozí den s ubytováním neuspěli. Šli jsme teda tam a ještě dál. Naskyt se nám pohled na nádherný vodopády, pohled na pobřeží ze shora a na opuštěný jezero uprostřed hor. Prostě úplně fantastický. Viz. Fotky. Podle pána to bylo místo odkud se čerpá pitná voda. Voda byla opravdu čistá a byli tam vidět i hadice kterýma se přiváděla voda dolů … tím že bylo jezero nahoře, tak vlastně nebylo potřeba ani žádný čerpadlo a voda tekla vodopádama tak jako tak do moře, takže vlastně žádnej úbytek vody nemoh bejt ani zaznamenanej. Na horách v okolí byl pořád ještě sníh. V okolí nebylo nic, než jen pár prázdnech horskejch chatiček – kabin a asi dvě lodičky. Do jedný chatičky jsme přes okno nakoukli a mylo to tam fakt moc hezký a luxusní – úplně sem litoval, že jsme tam nemohli přespat. Ale v A to taky bylo super. Počási bylo hezký, slunce pražilo a voda byla čistá …. Co jiného nás mohlo napadnout, než si zaplavat :). Taky že jsme to udělali – voda teda byla těžce studená, ale zážitek byl super. To bylo podruhý co jsem se koupal za polárním kruhu bez sauny a poprvé v jezeře v horách. Bylo asi trochu blbý se koupat v pitný vodě, ale v takovým kvantu vody to nemůže bejt ani poznat, navíc ráno sem se koupal, tak sem by čistej a nic sem neznečistil. :).

Slunění se v krásný severský přírodě

Ještě chvilku jsme tam seděli a užívali si horský sluníčko, pak jsme ale už museli jít. Šli jsme hledat místo s okružní plavbou okolo fjordu. Nakonec se ukázalo, že to byla ještě dálka – asi tak 6kilometrů — došli jsme tam jen tak tak, že jsme to stihli do 3 hodin. U lodě jsme potkali zase francouzkej párek, se kterýma sem se bavil už v Bodu. Prej měli stan a tak zůstali v kempu za nějakejch 10e za noc. Bohužel jsme zjistili, že to je první místo, kde neberou kreditky. Byl to fakt konec světa :D. Tudorka taky už moc hotovosti neměla – dalo to jen pro ni. Naštěstí ale pomohli frantíci a založili mě. Dal jsem jim za to peníze v eurech – 15 jediná hotovost co jsem sebou měl :D. Asi to byl trochu risk si sebou nebrat žádnou hotovost 😀 ale nebyla prostě nikde potřeba.

Projížďka Fjordem

Fjord jsme si celej projeli – bylo to moc hezký a malej člun hezky svištěl :). Vlastně to ani na konec nebyla vyhlídková loď ale zásobovací loď, která projížděla fjord kolem dokola a do vesnic, který normálně nejsou přístupný vozila zásoby. Jedna paní třeba přišla do přístavu, pán ji z lodě hodil čerstvý noviny a ona se zase vidala zpátky domů :D.   Fjordy sou moc krásný, ale když jich vídíte hodně, tak už je to v podstatě skoro pořád to samý dokola. Škoda že jsme ale neměli moc času a nemohli si tak zkusit nějakou horu tam zdolat – prej je to úžasnej zážitek. No pro nás to ale už byl konec pobytu na Lofotenech a musel jsme začít stopovat do Tromsa.

Stopování v Norsku

Míše(naše hostitelka v Tromsu) jsem napsal, že by jsme to měli stihnout do půlnoci – to byl hodně optimistickém odhad. To mi došlo hned, když nám Frantíci, řekli, že tu zkoušeli stopovat, ale že jim nikdo nezastavil – zkrátka, že to tam nefunguje. No my jsme si řekli, že druhým směrem z ostrovů, že by to ale mělo bejt lepší a že snad zase budem mít štěstí, jako jsme doteď dycky měli.  Vydali jsme se teda na cestu.. pajdali jsme podél silnice a cestou stopovali. Bohužel nám ale fakt nikdo nechtěl zastavit. Asi po hodině jsme už byli fakt zoufalí. Dokonce jsme potkali nějaký Italky – Tudorka se s nima bavila, řekla jim, kam a jak se potřebujem dostat a oni, že bydlej na naší cestě, ale teď, že jedou do vesnice, kde my jsme předtím spali.  No šli jsme dál a stopovali. Docela mě dožralo, když pak Italky na zpáteční cestě projeli a nezastavili. Byly z Říma – to vysvětluje prej vše – že už sou takový—- ani prej nebyly moc milý a slušný.  Nakonec nám k našemu štěstí jedno auto zastavilo. Byla tam slečna tak kolem 30ti. Zeptala se nás odkud jsme a když sem řek, že sem z Čech, tak mě úplně odrovnala svoji slovenštinou:). Zastavila nám Slovenka žijící momentálně na Lofotenech. Vzhelem k Fidorce jsme se ale bavili anglicky. Řekla nám, že máme vážně štěstí, že normálně stopaře nebere .. ale že tohle není její auto, tak že si to dovolila – navíc že taky vyjímečně jede celkem daleko. Takže nás vzala asi 50 km do prvního města. Tam nás nasměrovala na autobus a nebo na cestu dál. Další den měl bejt velkej norskej svátek, tak nás varovala, že možná budeme mít problém s dopravou … tohle je fakt velkej svátek a nikdo při něm nepracuje – prostě se všechno zastaví. No šli jsme se podívat na autobus a zjistili, že jede jen jednou denně  že další jede až druhej den ráno v 8 a to ještě nejede ani do Tromsa ale jen do dalšího města. Vzhledem k svátku jsme se rozhodli doplnit potraviny a stopovat dál. Koupili jsme zase nějakej chleba, sejra a dokonce kaviár. Byl vyráběném přímo na lofotenech, tak jsem ho chtěl zkusit. No byli jsme sice takový houmlesáci, ale už jsme byli na suši a teď jsme si koupili kaviár :).

Po sámošce jsme se vydali na výpadovku z města a začali stopovat. Ani moc dlouho to netrvalo a stopli jsme paní s dítětem. Řekla, že nás může vzít asi jen 10 km, ale i tak jsme byli rádi a nasedli. Cestou jsme se bavili a ona, že jede se synkem do muzea – že prej je tam moc zajímavý muzeum vikingů. My jsme ale řekli, že jsme trochu ve spěchu a že radši budem pokračovat v cestě. Vysadila nás u silnice a my šli další kiláček. Na silnici nebyli už skoro žádný auta … sice bylo furt světlo, ale bylo tak 8 hodin a projely dycky tak 3 auta za 10 min. Měli jsme ale zase štěstí a celkem brzo chytili další auto.

Stopli jsme lodního kapitána

Byl to velkej Chevrolet jeep jak kráva a uvnitř chlap, tak 35 se svým synem a v zádu v kufru(spíš to byla obrovská klec než kufr) velkej pes. Pejsek prej vážil 60kg ale že je to furt štěně a že táta má 80 :-O … no pane jo – jak dospělej chlap.  Jeli prý na zejtřejší svátek strávit den s rodinou. Pán se živil jako kapitán lodě a zrovna studoval na kapitánský zkoušky největších lodí a tankerů bez omezení. Jeho celá rodina pracuje na lodích jako důstojníci .. oba bráchové, táta, i děda .. vážně rodinném byznys. Dřív prej dělal rybáře na vlastní lodi, ale že je to tvrdá práce a malý peníze. Pro zajímavost nám třeba řek, že když je taková velká loď rozjetá a potřebuje zabrzdit, tak je brzdná dráha po vypnutí motorů ještě asi dalších 10km … prostě je to k nezastavení. Jak mě předtím dostalo 500m u náklaďáku, tak 10km u lodě mě překvapilo ještě víc. Syn byl neposeda neuměl ještě anglicky, tak pořád vyváděl a hledal pozornost.

Cestou si pán zastavil na cigárko u jezera aby nekouřil před klukem. Zase se nám naskyt krásnej výhled … stejně tak jako po celou dobu, ale to není ono, když z auta nemůžete fotit :). Dokonce i na pejska se dostalo a šel se vyvenčit. 60ti kilový štěňátko s námořním kapitánem pěkně házelo. Jeho žena už prý není schopná s ním ani jít na procházku, protože by ji táh zasebou :D. Nasedli jsme zase do auta a jeli dál. Cestou ještě jednou pán zastavil a že prej tady na tý odbočce 3 km daleko je hodně známý město … pro turisty hodně oblíbený … Prej Lofotenský Benátky a jestli se tam nechcem podívat. My na to jen, že jen jedině, kdyby tam jel taky – že ho nechcem nijak omezovat, no a on, že nemá žádnej pevnej rozvrh a že se tam taky se synem klidně rádi podívaj. Dojeli jsme tam, udělali jen pár fotek a zase jeli zpátky. Opravdu to tam bylo hezký – měli jsme další štěstí, jinak by jsme se tam nikdy nepodívali, ani jsme nevěděli, že tam něco takovýho je :D. Pak už jsme s tímhle autem jeli jen pár kiláků. Pán totiž končil v dalším městě. No co se dalo dělat. Museli jsme na další stop.

Další příběhy ze stopování

Měli jsme ale zase štěstí a chytli jsme hned první auto. Byly to dvě mladý slečny tak kolem 18 – 20. Jedna z nich(řidička) byla opravdu hezká …  na tenhle pohled do zpětnýho zrcátka dlouho nezapomenu…krásný kaštanový oči.  Moc se s náma teda nebavili(bavily se mezi sebou norsky), ale za to nás odvezli celkem daleko – nějakých 70 km.  Tohle byla asi nejlepší část cesty co se krajiny týče … jezera kolem byly úplně nádherný a díky  tomu, že byli v bezvětří, uplně nádherně zdrdcadlily hory kolem.  Pak přišla křižovatka – dál už jsme neměli společnou cestu a tak jsme museli vystoupit. Holky nás ještě varovaly, teď už nebude jezdit moc aut a že nás klidně vezmou po svý cestě do prvního ubytování. My ale byli nachucený ze stopování jak nám to teď šlo rychle a tak jsme řekli, že pospícháme a že zkusíme štěstí po cestě. Tam je výhoda, že je světlo i v noci a tak vám ani nepříde že je půlnoc. Holky teda odjeli a by zůstali sami uprostřed ničeho – kromě silnice tam fakt široko daleko nebylo vůbec nic. Hlavně jsme byli v horách a byla trochu kosa. No přešli jsme křižovatku a začali stopovat. Opět se nám povedlo chytit hned první auto. Byl to pořádnej sporťák. Uvnitř kluk, tak 28 – nejel moc daleko, ale my byli rádi, že nás dostane z tý pustiny. Sice to tam bylo krásný, ale bylo to prostě hrozně daleko od všeho. Vyloženě si užíval jízdu sportovního auta – jel rychle a hezky řezal zatáčky. Jel ale jen do dalšího přístavu, kde se chystal nalodit a jet na pevninu … pro nás by to ale byla zajížďka, protože to bylo spíš směrem na jih a my potřebovali na sever. Vysadil nás teda na křižovatce, kde pokračovala cesta naším směrem a odjel.

Už žádný auto nezastavuje – celonoční pochod

Začali jsme zase stopovat, ale tady už jsme takový štěstí neměli. Užívali jsme si teda aspoň krajinu kolem a nadlábli se. Pak jsem pokračovali v cestě, pajdali dál a mávali na každý auto jak zběsilý. Bohužel nám ale nikdo nezastavil. Poslední auto nás vyhodilo asi v 10 a ve 12 už jsme ušli pěkných pár kiláků a furt nic. Před náma jsme zahlídli soby, ty nám ale taky nezastavili a nesvezli nás. Jen plaše přeběhli silnici a jeden si rozbil hubu :D. Bohužel jsem teda byl pomalej a nestih to vyfotit. Pajdali jsme teda zase dál … teď už projely asi jen tak 3 auta za hodinu. Všichni nás viděli, že jsme byli daleko od civilizace uprostřed noci a utahaný, ale nikdo nám nezastavil až do 3 do rána. Za posledních 5 hodin jsme měli v nohách už tak 20 kilometrů a když to sečtu s celým dnem tak snad 40. Byli jsme fakt unavený a šťastný, že nám auto zastavilo.