Cestopisník

DEN II. – 11.12.2014

Sice jsme si našli lehátka, co vypadaly příjemně a byly hezky zašitý. Už po první hodince jsme ale zjistili, že to není to pravý. Měnit pozice se v tom nedaly a po chvíli přišla ukrutná bolest za krkem. Zkusili jsme to zaspat ale nic. Ve spaní nám nepomáhala ani ukrutná zima. Nedalo se nic dělat, museli jsme se jít někam projít. Letiště je v Amsterodamu obrovský. Maličko jsme se zahřáli chůzí a zjistili, že veškerý sezení na letišti je krásně uzpůsobený tomu, aby se v něm prostě usnout nedalo. Naštěstí jsme našli jednu uzavřenou restauraci, kde byly dlouhý lavice, na který se dalo natáhnout. Já jsem usnul na nějakou chvilku, ale Terka už nezabrala. Po nějaký době to moc pohodlný zase nebylo a a začala být ještě ukrutnější zima.  Nocování na letišti v Amsterodamu je jen pro otrlé. Takhle jsme pokračovali až do rána. Chvilku spali, chvilku chodili, aby jsme se zahřáli. Terka už teda nespala vůbec, ale mě se občas poštěstilo. Kolem šestý hodiny ráno jsme klesli tak hluboko, že jsme se posadili na nějaký reklamní rotopedy abychom se zahřáli. šlapali jsme snad půl hodiny. Mělo to jednu výhodu. Byly to reklamní rotopedy na zelenou energii a se šlapáním se vyráběla elektrická energie, tak jsme si aspoň trošku dobili telefony. Následovaly další toulky po Amsterodamským letišti, další pokusy o spánek a nakonec kapitulace  v koutku s wifi a zásuvkou. Je po osmý, venku se rozednívá, my jsme ale natolik hotový a vymrzlý, že se nám do centra vymrzlýho Amsterdamu už vůbec nechce. Venku střídavě sněží a prší. Je pravej čas opustit Evropu a vydat se do teplých krajin.

Celý dopoledne přežíváme na letišti v Amsterodamu. Jsme vymrzlí a zima nám je v podstatě nepřetržitě. Už je to ale malinko lepší. Všude kolem je spousta lidí, který to letiště trochu vytopí. Navíc jsme zjistili, že je teplejc ve spojovacích uzlech letiště, kde jsou větší prostory. Chodby snad nejsou vytápěný vůbec.

Dobrá rada nad zlato:

Pokud se chystáte v zimě letět přes Amsterodam a máte tam delší transfér, vemte si pořádně teplý oblečení a to i v případě, že letíte do teplých krajin.

Let do  Mexika

Pomalu se přiblížila 12. hodina a my se vydali na letadlo. Ještě jsme poťapkali pár obchodů s běžnýma letištníma blbostma a prošli super moderní rentgenovou kontrolou. Následovala menší ošahávačka letištním personálem a už jsme čekali jen na to, až nás pustěj do letadla. Paráda, snad se konečně zahřejeme.

No v letadle byla zima jako prase. Seděli jsme tam teda pořád v bundách a těšili se až zavřou venkovní dveře, díky kterým dovnitř (jak jsme si mysleli) proudil studenej vzduch. Kapitán si vzal slovo  – nejdřív chrochtal holandsky, pak stručně anglicky vysvětlil, že čekáme na přípoj jinýho letadla, který má díky větrům v Holandsku a nad Evropou 20 minutek si teda ještě počkáme na 45 opožděných kolegů.

Nakonec to uteklo celkem rychle a už startujeme. Odlepili jsme se v pohodě. Jen ta zima nepřestávala. Hold letadlo má klimoškou a lidi si platěj dost na to, aby si ji mohli pořádně užít. První půlku letu jsme teda zůstali zabalený do bund…. Občas roznášeli nějaký jídlo a pití, tak jsme se pokusili zahřát aspoň nějakým drinkem. Na chvilku to pomohlo a mohli jsme si sundat aspoň bundu. Stejně jsme ale zůstali zabalený do dek, který jsme nafasovali. Jídlo měli KLM (Dutch roayal airlines) vynikající, ale bylo ho dost málo. Na to že jsme letěli skoro 12 hodin, tak nám za celou dobu naservírovali jen 2 celkem malý jídla.  Když jsem si poprosil o něco navíc, že mám hlad, tak mi letušák dones na výběr mezi mikrochipsama, musli tyčkou, mikro čoko tyčkou a mikro balením 3 keksíků. Vypadal docela překvapeně, když jsem sáhnul po všem. Bez keců mi to ale vydal….asi rozpoznal hladovou vymrzlou šelmu :-D. Let byl jinak fajn, hezky se o nás starali a co bylo asi nejlepší, že jsme se nějakou záhadou zase dostali do vyšší třídy letu. Jmenuje se to Business comfort. Je to běžná ekonomická třída, akorát jsme měli trochu víc místa na nohy a seděli jsme vedle sebe jen 2. To byla fakt paráda. Jak nám kapitán vysvětlil, tak výhodou je i klid  – většinou tam nebývají totiž žádný děcka (asi díky ceně). Kapitán byl takovej nadšenec a tak občas zaskakoval za letušky- to se moc často nevidí. Let jakž takž utek a to i přes to, že Terce vůbec nefungoval display, na kterým by se jinak mohla koukat na filmy.

První krůčky v Mexiku

úplně jsme se těšili, jak vylezem z letadla a praští nás facka teplýho podnebí. No, byli jsme docela překvapený venkovníma 16ti stupněma, který přes noc klesly ještě na 8.

Letiště v Mexico City

Ještě v letadlu jsme museli vyplnit standardní imigrační formulář a zaručit se svým podpisem, že nepřivážíme do Mexika žádné drogy, zbraně, výbušniny, ani velké peníze. To vše jsme ještě osobně museli stvrdit stisknutím červeného tlačítka. Moc nechápem, co to mělo znamenat, ale ještě před imigrační kontrolou a před povinnou ošahváčkou nám jedna policajtka naznačila, že máme zmáčknout červené tlačítko. Nebylo tam nic moc  napsáno, v angličtině vůbec, jen na malým stolku byla krabička s červeným tlačítkem. Jeden po druhých jsme ho teda zmáčkly  vydali se vstříc rentgenům zavazadel a šacováním. Ta samá policajtka na nás ale mávla, že nemusíme do rentgenu a že máme rovnou vypadnout. Byli jsme docela rádi, protože celní kontrolu v na letišti v Mexiku docela hodně hrotěj. My jsme ale asi vypadali s našima 2ma metrama a osmikilovýma krosnama tak výstředném že si spočítala, že pašeráci asi nebudeme.  Byli jsme fakt rádi, protože jsme viděli kontrolu zavazadel a všeho u ostatních cestujících  a nebylo to nic příjemnýho. Hlavně nevím, jak bych třeba vysvětloval sklenička na léky naládovanou hlívou ústřičnou zasypanou práškovou kyselinou askorbovou – tedy vitaminem C. Vypadal bych s tím jak totální feťák :-D. Netuším, jestli by mi věřili Acidum ascorbicum a hlívu ústřičnou nedokážu přeložit do angličtiny natož pak do španělštiny :-D.

Taxi z letiště v Mexico City a ubytování

Teď už nám zbývalo se jen dopravit do zarezervovanýho ubytování (s fantazií pojmenováno „Mexico city hostel„). Všude jsme dřív četli o kriminalitě v Mexico city a jak se nedoporučuje cizincům brát si taxíka především v noci. Tahle situace je známá už dlouho a tak se to místní snaží řešit. Dopředu jsme si na internetu našli bezpečnou taxi službu.  Bezpečná taxi služba v Mexico city se jmenuje Sitio 300. Problém ale byl, že jsme to na letišti nikde neviděli. Zeptali jsme se teda na informacích a tam nám poradili jeden stánek – stejnej jako ostatní. Seděl tam nějakej rozespalej boreček, kterej nám řek, že prodává lupeny i pro tuhle taxislužbu. Do centra na Zócalo to stojí 240 pesos. 1 peso nebol mexický dolar je asi 1,5 Kč. Cena tedy adekvátní za 3/4 hodiny jízdy. Vyfasovali jsme 3 kupóny a bylo nám řečeno, ať hledáme Yellow cab.  Nápis Sitio totiž nikde není vidět a v Mexico city se těmhle taxíkům říká prostě yellow cab (Asi něco jako u nás se teď rozjížděj žlutý taxíky od Studenta).

3 kupóny na taxi

Pomocí těchhle 3 kupónů se snaží snížit kriminalitu v taxících. Zaplatí se nejdřív-taxikář přímo do ruky nedostane ani peso. Jeden kupón pak dostane řidič taxíku, druhej provozovatel (nahaněč/dispečer) a třeti si nechá cestující. Snad se jim tím podaří zamezit chování taxikářů, kteří zavezou cestující někam do slamu, kde je s kumpánama oberou o všechno, případně si je nechají i přes noc aby po vyplýtvání denního limitu na kartě po půlnoci mohli vybrat ještě jednou. My jsme každopádně přepadeni nebyli. Nevěděli jsme teda, kam nás řidič veze – ani na navigaci není jednoduchý se zorientovat ve 20ti milionovém městě. Podle značek i navigace jel ale jakž takž dobře až nás nakonec vyhodil přede dveřma našeho hostelu.

Ubytování v Mexico city

Přes Booking.com jsme si dopředu zarezervovali celkem dobře hodnocenej hostel „Mexico city hostel„. Ceny vyšla na nějakých 1200 pesos na 2 noci Pro 2 lidi s vlastní koupelnou. To je asi 450Kč na noc na český. Ubytování je to ale úplně v centru a je tu docela čisto. Nemáme okno a ze světlíku jde smrad. Až se tu ale trochu zabydlíme, tak ho náš smrad brzo zažene. Totálně hotový jsme si dali sprchu a padli na postel. Překvapivě tu nemají žádné topení a tak po 16ti hodinách na letišti a 12 hodinách v letadle jsme si měli ještě proklepat celou noc. Je to klasika. I když je venku v noci 8 stupňu, tak se topení nenosí a v posteli člověk spí jen mezi 2ma prostěradlama a přikrytý 2ma slaboučkými dekama. No leželi jsme ve svetrech a já byl jednu chvíli i přikrytej i bundou. Snad to moc zdravotně neodneseme. Takhle jako za poslední 2 dny jsem už dlouho nevymrznul.