Ráno opět brzké vstávání, snídaně a balení. Dnes se musíme přesunout do Paphosu do dalšího ubytka. Cekem jsme to zvládli a v 10 už vyráželi pryč. Bude se nám stýskat. Po cestě jsme udělali nejdřív dvě zastávky pro holky, kam se včera nepodívaly. Nejdřív Love bridge, kde jsme měli štěstí na chvilkovou absenci turistů a tak jsme si mohli na most dokonce vylézt a vyfotit se na něm. Následovali jsme na nejkrásnější pláž na Kypru na Nissi beach.
Dneska tu H měl B a tak se mu tu líbilo mnohem víc. Oproti tomu, já už tu byl podruhé, tak už to na mě takovej dojem neudělalo. Stejně jsem ale fotil a točil jako šílenec – až moc.
Série mých špatných rozhodnutí nám přidělala starosti. Na prochajdu na ostrov jsem si nevzal boty, natáčel jsem děcka, když šli na útes a pozoroval je jen přes displej přestože bych radši měl čumět pod nohy zvlášť, když jsou místní útesy pěkně ostrý a do třetice jsem si vyndal telefon z ochranného krytu, abych měl lepší fotku – jsem přece suterén. Pak jsem to dovršil zazmatkováním při pánu – které jsem přeci nikdy roky netrénoval…
No prostě jsem nečuměl pod nohy, točil děti, šláp na ostrej kus skály, bosou nohou si přešláp, ale na další ostrou skálu a pak ještě jednou než jsem definitivně ztratil rovnováhu. Rozplác jsem se mezi ostrý skalní výčnělky. Naštěstí se mi nic moc nestalo. Mámjen trochu povrchově pořezaný ruce a jebnutej nehet na palci. Žádná tragédie- nic, co by nezpravila náplast. Jentelefonem jsem jebnul o skálu. Na první pohled vypadal dobře – žádnej velkej pavouk. Display to ale nerozchodil. No a dotykovej telefon bez displeje se moc ovládat nedá. Vypadá,že funguje, ale nic není vidět. Večer testnu, jestli z něj budu schopnej dostat fotky. Zatím jsem alespoň přehodil hlavní SIMku k terce. Ještě že má taky dvousimkovej telefon. I když jsme si teda ani jeden nebyli jistí.
Člověku docela dojde, jak je závislej na telefonu. Ubytování – aplikace vtelefonu, Whatssup, mail, letenky, mapy a především dvoufázové ověřování….
Terka naštěstí nějaká data má. Šli jsme po prioritách. Nejdřív jsem jí přihlásil svůj účet na Mapy.cz, abychom měli snadno dostupné souřadnice ubytování – dnes se přesouváme a na WIFI ani kompa se tak jen tak nedostaneme. To se povedlo. Další krok byl kontaktovat ubytko,aby nám znovu poslali instrukce k nastěhování – číslo apartmánu, kód k bráně a trezůrku, kde nám nechali klíče.
Abych se přihlásil do Bookingu potřeboval jsem ověření z Gmailu. Heslo znám, to není problém, ale dvoufázové ověření nás poslalo překvapivě na rozbitý telefon. Mohli by mi poslat ověřující sms, jak mám v účtu nastaveno – dokonce bych jí už mohl i přijmout, ale proč by mě to měli umožnit, když mám přeci dostupnou bezpečnější možnost ověření přes můj telefon (s nefunkčním displayem) 😊. Ještě na tom budeme muset zapracovat. Naštěstí mám vytisklé rezervace ubytek a tak po staru přepisujeme číslo do telefonu a od Terky píšeme do ubytka, aby nám poslali instrukce znovu, což se později daří. Do ubytka se dostaneme a tam u kompu uvidíme víc.
Děti to s nervním fotrem neměli jednoduché. Moc trpělivosti jsem neměl, ale neustálé provokace mezi nimi mi teda moc nepomáhali, ani nekonečný křik v autě. Když totiž nemáte 2 telefony a ten jeden potřebujete na navigaci, dost těžko dětem dáte do zadu telefon s audio pohádkou. I když se to na delších úsecích dálnice podařilo, stejně to ale nebylo ke spokojenosti všem. Takže neustálým stížnostem a breku jsme se nevyhli. Terka by to vyděla a napsala jinak. Já měl ale nervy na pochodu, takže mě po incidentu s telefonem startovalo všechno nad 80 decibelů, což v autě nebylo snad ani 5 minut v kuse :-D.
Po hodince cesty jsme udělali zastávku v Larnace u solných jezer. Občas jsou tu k vidění plameňáci. Zastavili jsme na prvním parkovišti u jezera a nic. Nevadí, aspoň si zajedeme k místní, turisty ne moc dobře hodnocené, mešitě. Jak jsme otočili pozornost na druhou stranu, uviděli jsme 3 bílé tečky v dálce na druhé straně jezera. A opravdu – byli tam 3 plameňáci. Zaparkovali jsme, co nejblíž k nim a vydali se k nim cestou podél jezera až k místům, kde jsme se začali propadat do bahna. Zvládli jsme to tak na sto metrů. Na fotce asi vidět nebudou. My je ale viděli. Sice jen na chvilku, než nás vyhnal déšť, ale viděli – paráda. Děti si uzmuli oba deštníky a je to docela mordror. Přijde mi to spíš jako Mortal combat (boj na život a na smrt) než schovávání se před deštěm. Čekám jen, kdy si kdo vypíchne oči, ale jsem asi moc cíťa. Běžíme k autu a poprvé na Kypru se schováváme před deštěm.
Popojeli jsme o 300 metrů k místní mešitě na břehu jezera. Na první pohled je vidět, že místní komunita je výrazně tmavší než místní většinová společnost. Možná předsudky, ale nepřišel jsem si tu úplně vítaně – asi jako když procházím ghetem a všichni na nás pokukují.
Obešli jsme si oplocenou zahradu mešity a přišla na nás potřeba. Bohužel značené záchody nikde. Nedalo se nic dělat a museli jsme to skupinově poslat do keře. Záchod jsme objevili při návratu k autu asi 100 m od místa činu. Dobrej paradox. Jak jsme se necítili úplně dobře, tak jsme do areálu mešity vlastně ani neprošli. Moc jsme sem nezapadali a museli bychom projít přes uličku plnou kecajících a pokukujících chlapů. Možná předsudky, ale o podobných situacích mě dycky na sebeobraně učili, že člověk má dát na intuici. Pokud se necítí bezpečně, možná to opravdu bezpečné není a nemá cenu riskovat. Asi to byl nesmysl, ale kvůli čemu by stálo zato si to ověřit na vlastní kůži? Navíc tu nejsem sám, takže se jde k autu.
Tam si konečně začal vysypávat písek z bot a ponožek. Po jedné noze mi došlo, jestli tu náhodou nedělám nějaké znesvěcení, a tak jsem toho raději nechal a jeli jsme.
Možní proto na nás tak pokukovali —- prostě jsme byli klasický divný světlý turisti, co jim to tam přijeli jen po****t. No zážitek nemusí být pozitivní, stačí že je silný 😊.
Pak následovala další dlouhá štreka než jsme dojeli k vykopávkám v Kourionu. Tam jsme přijeli a nikdo nikde. Vystoupil jsem u pokladny a ze vnitř na mě rovnou začal povykovat chlápek, ať si pospíším. Za hodinu je zavíračka a jestli s to chci prohlédnout, musím pospíchat. Já se chtěl ale v klidu rozhodnout. Studoval jsem vstupný – uvedeno 4,5eur na osobu. Děti prý zdarma. Když viděl, jak zvažuju, tak na mě halekal, ať makám, že mi to dá za polovic – 2 lístky za jedno vstupný :-D. Byl to šprýmař, musel jsem se smát. Vzali jsme to ale, otevřel nám závoru a mohli jsme jet na parkoviště.
Tam jsme si užili záchody, prošli zbytky starých lázní a zasekli se v amfiteatru s výhledem na pobřeží a moře. Bylo to nádherné místo a ještě v zlaté hodince. Honzík se ještě chtěl podívat dál. Měli jsme ale už jen půl hodinky. Tak jsme šli. Než jsme ale došli na konec, spíš někde v půlce, tak už nás dost nevybíravě začali nahánět zaměstnanci a vyhánět nás z areálu. Už chápu proč mě prodavač lupenů tak honil. Chlapi očividně nechtěli být v práci ani minutu přesčas. Máme se u nás ještě hodně co učit 😊.
Záchody nám pro jistotu už zavřeli, abychom nezdržovali. Stejně jsme ale byli poslední auto turistů v areálu a odjížděli jsme přesně 16:59. U brány na nás ještě zahalekal prodejce vstupenek a dělal si srandu, že nikomu neřekne, že nám to dal za polovic. By mě zajímalo, jestli tohle dělá s lidma celý den…
Další cesta byla už až do Paphosu na ubytko. Už bylo pozdě a B nám usínala v autě. Bylo vidět, že přijíždíme do velkého města – užili jsme si konečně pořádný provoz a trochu i zácpu. Ubytko jsme našli, ale na parkoviště jsme museli trochu kroužit, protože jsem tu neočekával tolik jednosměrek. Nakonec se povedlo a dokonce jsme našli po pár minutách i správný vchod do obřího bytového komplexu. Kód ke bráně fungoval i ke klíčům jsme se dostali. Byt je nádernýs krásnou terasou a výhledem do vnitrobloku.
Všichni jsem byl už hladoví, unavený a podrážděný, tak se vystřídat u jídla a připravit na spaní nebylo úplně bez ztráty kytičky a zvýšení hlasu. Povedlo se a přispěly k tomu i nudlové polévky, které jsme tu našli.
Děti konečně spali a já šel zjišťovat škody na telefonu. Otevřel jsem počítač a zjistil, že do mailu se dostanu a vše důležité vykopíroval. Telefon funguje, ale display je KO. Přes počítač se na něj nedostanu, protože mi s rozbitým telefonem nejde odemknout. Fotky za poslední den, které ještě nebyly zálohované, budou až doma. Žádné velké ztráty. Telefon už stejně potřeboval náhradu a data z něj snad nějak časem dostanu.
Napsal jsem ještě půlku Cestopisníka a zbytek nechal na ráno. Jdu to nějak zaspat. Dnes to bylo pro mě náročný.
Dobrou.
