Ráno muselo zase proběhnout velké balení přestože jsme spali v Larnace jen jediný den a tak jsme stejně vyrazili ven až po deváté. Nejdřív jsme se prošli po pláži směrem k místnímu hradu a čvachtali si u toho nohy. Snažili jsme si vrýt do hlavy ještě ten pocit volna, tepla a pohody na pláži. U hradu jsme si dali na pláži ještě pořádnou honěnou a pak jsme si našli lavičku, kde jsme dojídali zbytky našeho nakoupeného jídla. Konzerva tuňáka na lavičce před hradem přilákala nejeden zvědavý pohled – hold prostě paštikáři tělem, duší i občankou :-D.
Po sváče jsme nahlédli do hradu a prošli se trochu po okolí. Obešli jsme 2 mešity a krásný byzantský pravoslavný kostel svatého Lazara z 19. stol, který se opět neobešel bez nějakých mumifikovaných ostatků. Následovala volná procházka okolní Larnakou, v rámci které jsme navštívili i místní tržiště. Pak už zpátky na pláž s smutné loučení s mořem, pískem a sluncem.
Ve 12 jsme museli opustit ubytko a tak jsme rychle šli ještě pro věci a dobalit poslední zbytky věcí a odhlásit se. Zvládli jsme ještě s pětiminutovou rezervou. Všechno jsme to přenesli na nedaleké parkoviště do auta – je výhoda, že už toho zase moc nemáme.
Letadlo nám letí až ve 4, a tak jsme ještě vyrazili k solnému jezeru u letiště, kde je na mapě vyznačená pozorovatelna ptáků. Našel jsem nám parkoviště za parkem, ale park moc hezký nebyl, a tak byla 600m dlouhá procházka od parkoviště k jezeru spíš nepříjemná obstrukce, která nám brala čas. Navíc už se začal projevovat hlad a nedostatek času – nepřítomnost plameňáků, které přezdíváme, nevím proč, pelikány, taky nepomohla. Prostě jsme přišli k jezeru, 5 minut pokoukali a šli zpátky k autu. Jezero je každopádně zajímavé. Je slané a rozlohou obrovské. Zdá se, ale že je všude velmi mělké – od pár centimetrů odhadem do 30 cm. Nemám to ale jak ověřit.
Na parkovišti jsme ještě vyfotili auto, naposledy se pokusili rozleštit pár škrábanců a trochu se děsili, že rozpraskaný nárazník budeme muset zaplatit. „Párkrát“ jsme si jím za těch 14 dní škrtli a je to na něm „trochu“ vidět. Vzhledem k tomu, už ani neřešíme chybějící plato na zadním okně, chybějící vaničku v kufru, nefungující tlačítko k otevírání kufru apod… Věci, které jsme už zdědili a které v předávacím protokolu už neřešíme, protože to nemá smysl. Nějak to snad dopadne.
Vzhledem k tomu, že telefon na člověka z půjčovny mám v rozbitém telefonu, musím volat na ofiko číslo půjčovny, ale nějak mě nasměrovali a tak se za 15 minut na letišti potkáváme s Andreasem, který nám auto předával. Zkušeným okem auto obhlédl, evidentně zrakem zůstal o trochu déle na předním nárazníku ale nic neříkal. Zeptal se jen jestli nebyly nějaké problémy. Zamumlal jsem něco ve smyslu, že snad ne 😊. Říkal, že dobrý a chtěl kreditku, aby mi mohl vrátit 600 euro zálohu. Leč moje kreditka odpočívá v aplikaci Revolutu na telefonu s nefunkčním displayem. Poprosil jsem ho, jestli by mohl vrátit peníze na stejný účet odkud přišli. Udělal to tak, jen musel číslo účtu namačkat na mobilním terminálu růčo. Snad se k těm penězům ještě někdy dostanu :-D.
Rozloučili jsme se, poděkovali a při odchodu jsme si všimli, že právě přijela i naše známá rodinka se 4ma dětma svým „mikrobusem“ a řeší to stejné – vracení auta.
Šli jsme na letiště dojíst a dopít zásoby, které nemůžou přes kontrolu a postupně jsme začali procházet všemi letištními procedurami až jsme nakonec konečně seděli v letadle. Bylo menší zdržení, protože řešili nějaký problém na letadle, ale vyřešili rychle a dobře – stále jsme tady.
Cesta proběhla ok – děcka koukali přes hodinku na telefonu na pohádky, až je z toho bolelo za krkem, že se na mě H ani nemohl podívat. Pak už jsme raději pokračovali společně kreslením a povídáním si. Oznámení, že přistáváme přišlo překvapivě brzo a my dosedli krátce po západu slunce v Praze.
Opět jsme museli projít všechny kontroly. Pasová kontrola se překvapivě táhla na to, že jsme domácí. Čeští úředníci jsou asi nějací důslední.
Po přechodu „hranic“ jsme rovnou hladoví zamířili do Billy na letišti, kde jsme si po menším dohadováním koupily grilované kuřecí stehna s pečenými brambory. Večeře tedy proběhla během rychlíku během 10 ti minut před Billou na letištních lavičkách. Jídlo super, úžasně rychlé a nesrovnatelně levnější než 4 porce ve vedlejší restošce a snad i zdravější a chutnější než sousední KFC. Trochu pocit sockizmu, ale nic si z toho nedělám a děti se za mě ještě nestydí. Naštěstí jsme v Česku, a tak jsme tu takhle nehodovali sami 😊.
Díky super rychlé večeři nám to akorát vyšlo, že jsme dorazili na místo setkání, kde už na nás čekal pán, který nás zavezl na parkoviště, kde jsme nechali svoje autíčko. Trochu mě zaskočil s poplatkem 100 Kč. Nechápal jsem jaký poplatek „trochu jazyková bariéra“. Vyšlo najevo, že jsem zaplatil parkoviště jen do 7.3., ale vrátili jsme se až o den později. Chybička se vloudila. Pán, ale říkal, že se jim to děje celkem běžně. Jen jsem doplatil ten den navíc a mohli jsme vyrazit. Zkušenost s parkovištěm u letiště PRGparking.cz teda super.
Jen co jsme vyrazili, děti za chviličku usnuly, a tak to byla klidní a tichá cesta. Měl jsem co dělat, abych neusnul taky.
Po příjezdu nás přivítal pach 14 dní nevětraného domu – opět přichází na řadu téma špatně položené podlahy, která i 4 roky po položení pořád smrdí a úvahy, jestli za některé zdravotní problémy nemůžou uvolňující se chemikálie z lepidel. Na to ale teď není čas – rychle jsme aspoň vyprášili deky a přesunuli děti do postelí – sebe jen pár minut po nich. Ještě že je zítra neděle a budeme mít jeden den na aklimatizaci, než začnou další povinnosti.
Teď už tu sedím na vlastním gauči a děti s maminkou sázejí na zahradě hrášek. Už se nemohli dočkat. Málem jí ani nenechali nasnídat. Bylo hezké pozorovat, jak se těšili na svoje věci a hned ráno se vrhli na tvoření a hraní si. Návrat tedy proběhl příjemně.
Tak přežili jsme další let a užili si další parádní dovču, na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat.
Kypr je za mě parádní destinace a 14 dní tam bylo zatraceně málo. Jet mimo sezónu bylo pro nás optimální. Měli jsme trochu smůlu v úvodu na neobvykle studené počasí, ale to se srovnalo a druhý týden si děti stěžovaly spíš na moc velké horko. Na slunci to někdy fakt peklo. Mimosezóna měla hlavně výhodu v tom, že jsme byli skoro všude sami a na památkách a zajímavých místech byl klid – žádné davy. V moři se dá i tak vykoupat, jen to není na dlouho. Děti jsou už parádní parťáci a je znát, jak už se zapojují, jak jsou samostatnější a jak už občas i tatínek s maminkou mají chvilku pro sebe. Všechno zvládli obdivuhodně – možná snadněji a s větším přehledem než my 😊.
Tady jsou místa, které jsme zvládli navštívit: https://mapy.cz/s/fufazakela
