Ráno bylo klasické balení a úklid. Ubytko jsme opustili před desátou. V rámci úklidu dostalo trochu péče i autíčko. Vyklepali jsme písek, otřeli okopané špinavé sedačky a pokusili se rozleštit škrábance na kastli od keřů v úzkých cestách.
První zastávka byla na Dračí jeskyni. Byla ještě na pobřeží a hned vedle cesty. Byli jsme tam úplně sami. Pak přijel ještě jeden starší pár turistů, ale pak zase samotka. Dali jsme si tam sváču s výhledem na moře. Jeskyně byla obrovská a přímo na pobřeží. Byl to ale spíš takový převis – z jedné strany skála z druhé čisté moře. Sváča byla parádní s výhledem na pobřeží.
Pak už jsme vyrazili na cestu do hor – přejezd Kypru přes vnitrozemí. Až do kláštera Kykkos jsme měli jet cca 50 minut, ale bylo to spíš na 2 hodiny. Byla to jedna velká nekonečná serpentýna. Naštěstí proti nám nejelo snad ani jedno auto – až před klášterem, tak se jelo dobře – pruh nepruh. Jen teda na cestě byly všude kameny. Horská cesta byla celou cestu hned vedle drolícího se srázu. Celou dobu jsem si říkal, kdy nějaký kámen spadne na nás. Snad padají ale jenom při dešti… Žádný jsme naštěstí spadnout neviděli. Z počátku jsem si cestu serpentýnami docela užíval ale po půl hodince začaly děti odpadat. Nejdřív byly podezřele tiché, pak Barča začala usínat a pak už si začali stěžovat na bolení bříška a blinkajz. Nikdo neblinkal, ale bylo znát, že jim není dobře. Museli jsme výrazně zpomalit, takže se celá cesta se protáhla.
Nakonec jsme před klášterem Kikkos stavěli, co 5 kilometrů na kratší odpočinek. Ale děti jsou hrdinové a zvládly to. Dorazili jsme na parkoviště a první cesta samozřejmě vedla k otevřeným stánkům. Prostě jsme museli koupít lízátko a k tomu jsme přikoupili kandované sušené ovoce – takové jsem ještě nejedl.
Klášter je znám jako ten nejbohatší na Kypru a musím říct, že tomu dostál. Myslím, že bohatší církevní stavbu jsem snad neviděl – aspoň na první pohled. Všechny stropy a stěny byly krásně vymalované výjevy z bible a v samotném kostele to vypadalo spíš jako v prodejně lustrů. Bylo jich tam výrazně více než by bylo potřeba a zlato tu bylo snad i na zlatě. Vše bylo uděláno tak, aby bylo vidět, že peníze tu nejsou problém. Pozlacené by tu byly i zlaté pruty, jen aby se víc blejskaly.
Zajímavá byla expozice zlatých truhel a předmětů, ze kterých se po bližším prozkoumání ukázala pořádná sbírka ostatků různých svatých. Ve zlatých umělecky tepaných skříňkách nejrůznějších druhů se schovávali různé úlomky kostí, šlach i seschlé kůže. Dokonce tam byly k vidění i dvě čelisti. Všechno bylo bohužel v Řečtině, tak jsem se moc nedozvěděl, ale alespoň z čísel jsem vyčetl, že nejstarší exponáty byly z doby cca 1. století.
Klášter byl nádherný, ale dohnal nás hlad. Museli jsme už jít se najít. Vyrazili jsme k autu a vzhledem k akutní potřebě nebyl prostor hledat hezčí místo. Stylově jsme se najedli přímo před restaurací. Bylo to trochu divné, protože s nedostatkem turistů byly parkoviště i restaurace až na personál prázdné, jen mi se tam ládovali na parkovišti před prázdnou restaurací z krabiček za přihlížení dvou hladových koček a znuděného personálu – naštěstí z dostatečně velké dálky.
Po jídle jsme se vydali ještě prozkoumat hrobku arcibiskupa Makariose s jeho obří sochou a přilehlý kostelík s výhledem do kraje. Byl to první kyperský prezident – několikrát zvolený a zároveň arcibiskup. Tohle místo si nechal postavit jako místo svého posledního odpočinku ještě za svého života. Jeho hrobku dokonce stále stráží voják se samopalem. Celé je to opět postaveno v brutálně pompézním stylu s rospočtem menší rozvojové země. Peníze tu jsou vidět na každém centimetru. No, hezký místo si pan prezident nechal postavit. Trochu mi to tu připomínalo čínské velikášské stavby v kombinaci s Velkou čínskou zdí.
Dálší zastávka na cestě byla vesnička Kolopanagiotis. Je známá svojí krásou a termálním pramenem. V kláštere se žaludky naštěstí uklidnili a tak cesta dalšími serpentýnami proběhla už bez potíží. Vesnička nás ale moc nezaujala. Dojeli jsme n vyhlídku, prohlédli jsme okolí a další průzkum jsme rovnou zabalili. Na další historickou vesničku už nebylo moc času a i další plány na cestě jsme vzdali. Bylo už kolem páté a tak jsme se vydali už na cestu do Larnaky. Cestou jsme si jen vyjeli na nejvyšší horu Kypru Olymp.
Nejdřív jsme mysleli, že tam budeme moc brzo na západ slunce, ale nakonec jsme tam byly tak akorát. Jen jsme zjistili, že na vršku je jen vojenská základna a nesmí se tam fotit. Výhled byl i proto dost omezený. Tak jsme v rychlosti zase děti nahnaly do auta a v rychlosti jsme se snažili najít nějaký výhled cestou dolů. Úspěšný jsme ale nebyli. Hold se někdy nezadaří… Západ jsme už nestihli. Aspoň si děti na pár minut pohrály se zbytkama sněhu, které tu všude jsou.
Pak už nám navigace tvrdila dojezd hodinu a půl do Larnaky. Už jsme ale věděli, že to bude dost nadhodnocený odhad vzhledem k tomu, že jsme uprostřed hor. Z Olympu jsme jeli na Limassol, kudy byla naštěstí mnohem lepší cesta a tak to docela i odsýpalo. Měl jsem strach z jízdy za tmy horama, ale bylo to ok. Děti postupně začaly pochrupávat, tak byl i celkem klid.
Půl hodiny před dojezdem do Larnaky se se mi podařilo blbě zahnout nebo spíš nezahnout. Navigace ani nepípla a hnala nás dál přes úplný prdelky. Takže se nám úplně unaveným podařilo na poslední půlhodince cesty si zajet ještě o další půl hodinu jízdy navíc. Měl jsem z toho upřímnou radost…
Nakonec jsme ale dojeli kolem osmé, pobrali zavazadla, vzbudili děti a ťapali k hotelu, kde jsme spali první noc na Kypru. Byli jsme rádi, že už nemusíme nic hledat a jdeme na jistou.
Na recepci jsme dostali klíče, které na pokoji nefungovali. Už tady jsme měli tušit nějakou kulišárnu. Přestože jsem doufal, že nebudeme mít pokoj v prvním patře, protože na pokoji bylo dost živo, dostali jsme pokoj právě tam. Na recepci byla paní docela zmatená a nechápala, že nám klíč nefunguje. Podle papírů jsme měli mít pokoj 128, na klíčích ale stálo 122. Do pokoje 122 neseděly. Nakonec jsme zjistili, že klíče 122 opravdu musíme použít do pokoje 128. Logické, ne? Konečně jsme se dostali na pokoj o poznání horšího standardu než při našem prvním přespání tady. Konvice má naší zástrčku a je do zásuvky připojená přes přepálenou redukci, která nejde ani vyndat ze zásuvky a podezřele jiskří. Kuchyň je ve stavu, že se toho trochu štítíme a přesto, že je tu stoletý dvou plotýnkový přenosný vařič, není tu jediný hrnec. Přistýlka je dost úsměvná a deky jsou nepovlečené – prostě tu je navíc prostěradlo s tím, že špinavá deka se dá přes to… No, ale dá se. Je to asi nejlevnější ubytko přímo v centru na pláži v Larnace a východ slunce nad mořem při probuzení není vůbec špatnej. Tak i to kafčo na terase docela chutnalo. Jen teda spaní nic moc. V noci tu byl hluk – hosti na sebe bušili přes stěny a někdo tu hulákal – fakt pohodové ubytko. Naštěstí to částečně překřičela klimatizace, která vydávala neuvěřitelné šílené zvuky a v cyklech jednou za cca půl hodiny se vypínala, což mě vždycky probudilo. Po ránu jsme trochu zombíci, ale venku je krásně a my si náš poslední den tady užijeme! Ve 4 odpo nám to letí domů a kolem sedmé bychom měli být v Praze.
