Na dnešek jsme nakonec naplánovali trek, kam jsme se cestou na tohle ubytko nedostali kvůli zákazu. Jmenuje se Avakas George Nature trail. Řekli jsme si, že je to hodinu cesty od nás, a tak vyrazíme brzy, abychom šli trek ještě za relativního chladna a bez lidí. Vyrazili jsme stejně až v devět. Prostě to jindy neumíme. Zvládli jsme ale zase parádní snídani na terase a to se taky počítá.
Cestou Terka zahlédla šipku na nějaké vodopády. Už jsme jí viděli dříve, ale na mapě jsme žádné vodopády v blízkosti nenašli. Šipka se dala naším směrem a tak jsme si řekli, že bychom se tam cestou mohli podívat. Cesta sjížděla z naší trasy asi 4 km před vodopádama. No, ale cesta teda stála zato. Navigace nás protáhla těma nejužšíma cestičkama malé vesnici. Na dvě auta tam místo nebylo a jednomu borci očividně přišlo parkovat i uprostřed. Naštěstí do 2 minut přišel a auto odstavil. Pak následovali za vesničkou betonové silničky s pořádným sklonem nahoru i dolů, až jsme si říkali, jestli to naše Kia Rio vůbec utáhně. Ždímali jsme z ní, co se dalo a nakonec se rozjela skoro i v tom největším kopci. V tom úplně největším to nedali gumy, protočily se. Stačilo kousek couvnout a už dobrý.
Dojeli jsme k většímu vodopádu a nechali auto vedle silnice i když byl vedle ukazatel na parkoviště. Až dole u vodopádu jsme zjistili, že je tu okružní cesta, která vede k parkovišti 😊. Nevadí, Terka s dětma půjdou trek a já vemu auto, dojedu na parkoviště a půjdu jim naproti.
Vodopád je celkem fešák, i když v něm není moc vody. Je to zase úplně něco jiného než norský obři. Z jeho boku byla dokonce taková jeskyně, kde taky padala voda – celkově to dělalo zajímavý dojem.
Rozdělili jsme se a já vyrazil s autem. Dojel jsem až k malému – druhému vodopádu, kam vedl trek. Moc mi to jako parkoviště nepřišlo. Až pak jsem zjistil, že tam se autem nejezdí. Už s jsem tam ale byl. Stačilo jít asi 30 metrů a už jsme se potkali. Chviličku jsme ještě pokoukali u malého vodopádu, který taky nebyl k zahození. Bylo pod ním takové hezké zelené jezírko. Byla tu spousta místa k sezení – stoly a parádní výhled. Tak se ptám dětí, jestli nechtějí jídlo. Nikdo nechtěl.
Sedli jsme teda do auta a hned zjistili, proč se sem autem nejezdí. Stoupání tu bylo tak velké, že se nám opět protáčely přední gumy a vyjeli jsme to tak tak. Ještě, že je Kia lehoučký auto. Zpátky jsme se vykašlali na navigaci a vzali to podle mapy – překvapivě jsme si ušetřili dost dlouhou cestu hrozným terénem, kde nám auto škrábala okolní trnitá vegetace. Snad ty škrábance na autě ještě nějak rozleštíme. Tahle cesta byla mnohem lepší, a i ve vesnici nás to netáhlo těma nejužšíma místama. Jen teda děti 5 minut po tom, co sem se jich ptal přišli s tím, že mají hlad. Nejdřív jsem zastavil u nějakého kostelíku, ale nebylo to nic moc a svítilo tu slunce. Vyrazili jsme teda k historickým fontánám a doufali, že to tam bude lepší. Tahle vesnice na tom byla vždycky s vodou dobře díky místním pramenům a byli na to náležitě hrdí. Postavili tu zajímavé fontány. Dnes to byl už spíš takový urbex. Přišli jsme totiž do neudržovaného areálu, kde bylo po zemi spoustu listí a domeček s občerstvením vypadal, jako by ho majitelé museli opustit z minutu na minutu už před lety. Oběd jsme si tu dali. Aspoň jsme tu měli soukromí a fontány – bez vody – jen pro sebe. Děti si tu z toho tedy spíš za použití místní obří borové šišky udělali fotbalovej stadion. Dali jsme si baštu a mohli jsme pokračovat dál.
K treku jsme přijížděli před dvanáctou hodinou. Rozhodli jsme se tedy operativně, že se nejdřív pojedeme ještě vykoupat a na trek půjdeme později až nebude takové horko. „Nedaleko“ odtud je známá pláž Lara beach. Nedaleko proto, že to bylo od treku neceké 4km, ale bylo to spíš daleko, protože cesta byla očistec. Byla spíš pro terénní auta než pro naší Kiu Rio. Už docela chápu, proč v půjčovně zakazují jezdit po nezpevněných silnicích. Už cesta k treku mě posledně dala dost zabrat, ale tohle byla ještě větší jízda a naše Kia i já jsme si šáhli na hranu možností. 4 km byly zatraceně dlouhý. Bylo to snad 20 minut maximální soustředěnosti. Občas jsme drhli podvozkem a to nebylo vůbec dobré.
Známá je Lara beach asi proto, že sem cestovky vozí turisty. Jinak na ní není nic moc extra. Je to oblázková pláž s křišťálově čistou vodou. To hlavní plus pro cestovky je asi hlavně to, že je to daleko od civilizace, můžou vás sem dovézt na lodi nebo čtyřkolkách a je tu restaurace s výhledem na pláž. Co jiného přeci chce turista od parádní pláže než vychlazené pivko? …
Za ty 4 km pekla to asi nestálo, ale aspoň jsme to zjistili. Dole pod skálou pod restaurací jsme si našli místečko, kde na nás nebylo z restaurace vidět, abychom si nepřišli jak v akvárku a vrhli se na vodu. Při mém prvním pokusu o vlezení do vody jsem si všimnul, že vedle nás parkuje ještě jedna rodinka. Docela mě překvapilo, když pán kvitoval moje pištění na téma nízké teploty s tím, že je voda opravdu studená :-D. Když mě viděli, tak do vody museli samo taky a možná by šli i tak.
Chvilku jsme se čachtali a pak mi to nedalo a šel jsem je pozdravit. Zjistili jsme, že taky přijeli ze směru z Polis, ale jeli menší a kratší silničkou – o hodně kratší. Já jí riskovat nechtěl pominulé zkušenosti s cestou k treku. TeĎ bychom si ušetřili jednou tyhle 4 km, který budeme muset ještě zpátky k treku. Taky jsme zjistili, že do Čech se vracíme stejný den a stejným letadlem a že jsou taky z Hradce – jen teda z toho Jindřichova. Byla to celkem fajn rodinka o 6 ti členech. Ano, opravdu tam bylo 6 dětí s minimálním věkovým rozestupem od roku do šesti. Klobouk nad nimi dolů. Dali nám ochutnat květy kaktusů, co tu všude kolem rostou. Já bych si netrouf, ale je fakt, že jsme je viděli prodávat i v obchodech.
Ještě trocha čvachtačky a lezení po skalách. Děti tu na boso prolézaly místní skály jak indiáni. Ono to tu teda taky trochu tak vypadá jako na stříbrném jezeře a Honzík neustále s klackem v ruce by klidně mohl hrát Young Šetrhenda.
Po čachtání a lezení byl čas na druhé 4km k treku. Akorát jsme zjistili, že jsem zapomněl vzít druhou lahev vody a jsme už skoro na suchu. Tady se restaurace hodila. 2 pulitrvé vody po euru a půl byly lepší než nic. K teku jsme zmožený dojeli ve tři a zjistili, že je tam pramen pitné vody.
Tentokrát jsme už mazácky minuli ceduli o zákazu vstupu a vydali se vstříc parádní procházce. Je to takový skalní kaňon, kterým protéká potok. Skály se místy k sobě přibližují natolik, že jdete vlastně tunelem. Pak se zase rozšiřuje třeba na 20 metrů. Po jeho dně vede jedna až několik cestiček, které neustále křižují potok. Pořád se přelézají kameny, kmeny stromů a další překážky. Je to tu prostě famózní. Opravdu nádherný kus přírody. Ještě že jsme to hecli a jeli se sem nakonec podívat. Bylo to opravdu parádní. Většina lidí se po chvíli zastaví a vrací se zpět, ale je to škoda. My došli až někam za půlku a museli se vrátit spíš kvůli času, abychom se nevraceli po tmě. A byla to taky škoda. Za mě asi zatím nejlepší výlet na Kypru. Samozřejmě, že jsem chtěl dojít, co nejdál a pak na zpáteční cestě honil děti, aby si mákly. Nechtěl jsem tam zůstat po setmění. Taky nás ještě čekalo hodinové řízení do ubytka. Děti si tenhle výlet taky užily. Posílaly po potoce lodičky z listí a hrozně je to bavilo – celkově celé to šplhání po kamenech v kaňonu kolem vody.
Na parkovišti jsme doplnili vodu z pramene, nasedli do auta a vyrazili hororovou prašnou cestou zpátky. Po cestě k moři jsme si užívali krásný západ slunce a doufali, že stihnem na něj dojet na nějaké hezké místo. Asi jsme nebyli sami, protože i turisti, co šli po stejné cestě pěšky se rozbíhali a běželi k pláži. Moc jsme si vybírat nemohli. Tak tak jsme dojeli k pláži. Děti na to hodily bobek a odmítli vystoupit. Tak jsme si aspoň s Terkou vyběhli z auta a skoro půl sumce jsme zacházet stihli. Bylo bez mráčku, tak bylo skoro slyšet, jak ve vodě syčí.
Teď už jen dojet na ubytko. Část cesty jsme jeli už za úplné tmy. I když bylo dost pozdě, děti se hrdinně držely a neusnuly. Doma rychlá véča a uspávání, během kterého píšu. Teď už nám ze zbytků dělá Terka véču – pro nás pro „velké“. Najíme se na terase výběru z kyperských oliv a půjdem taky do pelechu. Dnes tu spíme naposledy a zítra nás čeká veliký přejezd do Larnaky, kde budeme spát poslední noc před návratem do ČR.
