plán vrátit se ke kaňonu, kam jsme se kvůli zákazu nedostali, jsme zavrhli kvůli velkému převýšení – náročnosti. Ráno jsme původně tedy místo toho chtěli vyrazit po pláži, daleko daleko. Bydlíme ve městečku Latchi na 4 noci a zjistili jsme, že tu vlastně není moc co dělat kromě plážování. No a ráno pěkně foukal vítr a tak jsme přehodnotili plány a nikam nespěchali. Dali jsme si luxusní snídani v závětří na terase a pak na Honzíkovu žádost trochu toho karbanu.
Ať ráno spěcháme nebo ne, vždycky stejně vycházíme cca v 9. Dnes to bylo stejné. Vyrazili jsme na pláž a vítr byl teda festovní a díky tomu i pořádné vlny – teda na středomoří. Párkrát nás i slušně ošplouchly. Prošli jsme přístavem kolem plachetnic a všude liduprázdno – ani výletní lodě dnes kvůli vlnám a větru nejezdí. Pokračovali jsme po pláži dál a dál. Občas jsme se zastavili na hřišti, občas jsme stáli u břehu a pozorovali, jak vlny naráží na bariéru z kamenů. Vlny šplouchaly až na cestu, po které jsme šli. Občas to bylo docela o nervy. Adrenalin si užíval hlavně Honzík a byl taky pak nejvíc mokrej. Takhle jsme pokračovali dál – hřiště, pláž, vlny, hřiště. Bylo to beze spěchu, bez ambicí a docela pohoda. Myslím, že jsme si to všichni docela užili i když to nebyl ten nejzajímavější výlet na světě.
Před dvanáctou už jsme byli zpátky doma natěšený na oběd. Upekli jsme pizzu s babičkou na krabici a balení mini pizziček. K tomu jsme na později upekli maso a rýži. Pizza, i když z babičky, nebyla z těch nejlepších, ale nějak jsme to zvládli. Následovalo pokračování zákusků ze včerejška s kafíčkem, zatímco děti odpočívaly u audio pohádky. To byl klídek… Dalo by se takhle žít … 😊
Po odpočinku jsme vyrazili na nedaleké molo, abychom zjistili, že je zase zavřené a tak z toho byla zase krátká prochajda po pláži a házení kamenů do moře a stavění trolíků.
Pak jsme přejeli do nedalekého městečka Polis, kde jsme navštívili historické centrum. Dost zajímavé bylo hlavní náměstí – bylo plné zahrádek restaurací – kapacita obrovská, ale seděl tam jen znuděný personál. Turisti tu zkrátka ještě nejsou. Trochu nám přijde, že nás jakožto jediné turisty ve městě už všichni začínají poznávat podle obličeje. Jsou na nás milí, jen toho z nás moc nevytřískají. I do bylinkové zahrady jedné restaurace jsme se byli jen podívat, ale útratu jsme neprovedli. Potkali jsme tu spoustu nádherných budov obklopených mandarinkovníky, citronovníky, limetkovníky a dalšími tropickými ovocníky. Zajímavé bylo i vidět místní olivovník, který je starší než 700 let. Výlet jsme zakončili u místního kostela, kde zrovna probíhala pohoslužba. Vnitřek jsem přes skleněné dveře, ale tenhle kostel se zdál opravdu nádherný.
Pak už jsme se znavení vydali na ubytko. Dnes jsme západ slunce na terase nestihli. V rychlosti jsme ještě dali rozhoukaným dětem nějaký krmení a vzhůru do hajan. Zatímco Terka uspává, já píšu deník. Jídlo si dáme pak společně v klidu až opadne úroveň okolního hluku minimálně o 90 db. Určitě se nám bude lépe trávit.
Taky musíme vymyslet, co budeme dělat zítra. Měli jsme si tu původně ještě užít koupání, ale přestože teplota je tu super – cca 22 ve stínu, bohužel pěkně fouká vítr. V něm moc teplo člověku nepřijde a ani do těch vln by to asi úplně pro nás moc bezpečné nebylo. Navíc tu jsou oproti Protorasu spíš smíšené až kamenné pláže.
