Dnes v 6 máme sťuka s Tomem, Kristin a Denali na letišti v Anchorage a společně se pak pojedeme podívat na ledovec Portage. Pro Denali to bude první kempování vůbec, pro nás už běžná rutina bez sprchy.
Večer nás nechtěli nechat usnout sousedi od jednoho stanu, ráno nás zase budili děcka od jiného stanu. A to jsme si už chválili, jak jsou lidé na Aljašce vzorní a dodržují noční klid. Po probuzení, hodině ležení a třech budících jsme se posbírali, vylezli ze stanu a zjistili, že pořád trochu pokrápává. Žádná tragédie. Následovala klasika – vločky, čaj, všechny možné i nemožné záchody, balení stanu a výjezd. Z tohohle kempu jsme rádi vypadli. Nebyla tu ani pitná voda. Ještě že jsme zásobeni a měli jsme ještě 2 galony v kufru.
Vyrazili jsme směr Talkeetna. Vypadá to jako jezero, ale v podstatě je to soutok tří velkých řek. Zároveň je to i základní kemp pro horolezce na Denali (Mt. Mc. Kinley). Tady běžně nastupují na letadlo a nechají se tam dopravit. Městečko, nebo spíš víska vypadá trochu jako westernový skanzen a v každé budově něco prodávají. Většinou výlety letadlem na ledovec, plavbu na rychlé lodi po divoké řece nebo letecký výlet za rybařením. Rybaření je na Aljašce nejpopulárnější vůbec. Rybaří všichni a kdo tvrdí, že ne, dělá to dodnes. Rybaří se všude a ve velkém. Můžete tu tak slyšet hesla jako „Práce je pro lidi, kteří neumí rybařit“, nebo můj oblíbený hlod: „If you need to smoke, smoke salmon (Když už musíš kouřit, vyuď lososa – v angličtině zní líp… Ještě lepší je doslovný překlad: „Když potřebuješ kouřit, kuř lososa“)“.
Prošli jsme si celou Talkeetnu a vyrazili na soutok řek. Nevím, jak to jinak nazvat než „mazec“. Obrovské masy vody se valí neskutečnou rychlostí. Všude kolem tu vidíme rafty na přívěsech aut, ale ve vodě žádné. Docela to chápu, takováhle voda by mě děsila i na raftu. Voda jede tak rychle, že by pak raft mohl závodit s auty vedle na silnici. Po prohlídce se vracíme do vesničky, dáváme si luxusní špenátový chleba a už vyrážíme na cestu do Anchorage.
Cestou si dáváme tradiční český cestovatelský oběd, tedy instantní nudle s tuňákem na odpočívadle vedle dálnice. Nicméně jsme oběd včetně mytí nádobí stihli za půlhodinku a vyrážíme zase na cestu.
Pomalu nám dochází benzín. Bohužel s místními benzinkami máme špatnou zkušenost, neberou nám karty. Jednou, když jsme takhle blbli už na druhé benzince v řadě, tak se nás zželelo rodince tankující u vedlejšího stojanu a chtěli nám dát 20 dolarů, abychom mohli natankovat. (20 dolarů je asi ¾ nádrže). Zdvořile jsme odmítli, že hotovost máme. Moc nás ale potěšilo, jací jsou místní lidé. Tentokrát se nám nedařilo natankovat opět. Na první benzince nebyla ani obsluha, aby nám natankovala za hotové a karta nic. Druhá benzinka už byla lepší. Obsluze jsme zaplatili 30 dolarů za benzín a pak jsme zjistili, že nám stejně nejde natankovat. Docela vtipná situace. Chvilku jsme se přetahovali s obsluhou, která pak zjistila, že jsme při tankování nezatáhli za nějakou páku na stojanu s tankovací pistolí. No jasně že ne. Nikde není návod. Tím pádem nás napadá, že možná dřív nebyl problém v debetní kartě, ale ve způsobu tankování. Tak to je dobrej fór… Za obsluhou jsme museli znovu, protože se nám benzín za 30$ do nádrže nevešel. Přišli jsme si jak pitomci. Vzali jsme si od obsluhy přebytečných 6 dolarů, šli na záchod a pak šli k obsluze ještě jednou, abychom si koupili dva buřty v housce. No museli si o nás opravdu myslet svoje :-D. Teď už rovnou čarou do Anchorage.
Na letiště jsme přijeli s 2 hodinovým předstihem. Okoukli jsme, kde je místo srazu a zajeli si ještě na nedalekou vyhlídku, odkud je vidět celé město Anchorage přes záliv. Za městem jsou pak vidět hory – bohužel dnes v mracích. Jedna vyhlídka na nás byla málo, takže jsme si ještě zajeli na pláž, kde jsme se na chvilku prošli a pozorovali startující letadla (2 letadla). Už byl čas, takže vzhůru na letiště, kde jsme zjistili, že let nemá zpoždění půl hodiny ale už tři čtvrtě. Když už letadlo dorazilo a všichni pasažéři si vyzvedávali zavazadla, Tomáš pořád nikde. Terka začala už chytat stresy. Poznala na letišti nějakou holčinu z lososího kempu a zeptala se jí na bráchu. Prý na letišti byl, ale nemyslí si, že by nastoupil do letadla. Už ho neviděla. Stresy narůstají ještě dalších deset minut čekání. Pak se naštěstí už Terka vynořuje z letištní haly s Tomášem a Denali. Kristin mají někde za sebou na záchodech. Tomáš teď musí zařídit půjčení jejich auta, takže na parkovacím místě určeném jen pro vyzvednutí pasažérů blokujeme místo další minimálně půl hodinu. Teď už jsme konečně všichni a můžeme vyrazit. Nejdřív vyrážíme do Natural plantry, což je obrovský obchoďák, kde mají vše BIO. Bylo to tram trochu dražší než ve Fredoj Meyeroj (další velkej obchoďák), ale pořád tak za poloviční ceny než v Dillinghamu. Nabrali jsme tedy speciální vody, speciální tuňáky a další bio potraviny na další cestu. Pak už jsme konečně mohli vyrazit do Subway pro bagety a po Seward hwy na ledovec Portage.
Cesta nám pěkně utíkala, protože bylo pořád na co se dívat. Na jednom odpočívadle s vyhlídkou jsme zastavili, abychom se konečně trochu i najedli. Kromě objevování místního pobřeží a lezení a útes se nám podařilo i zpozorovat velryby. Kolem plavalo hejno běluh, což je celá bíla velryba. Paráda, máme štěstí. Můžeme si odškrtnout další bod z možných věcí, které jsou možné vidět na Aljašce.
Když jsme zabrouzdali pohledem do míst, kam jsme se chystali, bylo jasně vidět, že tam pořádně prší.
Vlastně tam přes hustý déšť nebylo vidět skoro nic. Kristin už na letišti říkala, že předpověď tvrdí, že tam má pršet, jestli se nám tam skutečně chce jet kempovat. S touhle předpovědní službou jsem ale už měl zkušenosti a tak jsem měl navrchu připravený opalovací krém. Tentokrát se ale předpověď nemýlila.
Chcalo tam jak konve. Naštěstí se aspoň trochu na chvíli umoudřilo, když jsme našli kemp a chystali se stavět stany. Pořád ale pršelo a nevypadalo to, že by mělo být lépe. Aby nám nenapršelo do stanů, rozhodli jsme se je stavět postupně. Nejdřív jsme všichni stavěli jeden stan, zatím co Kristin držela Denali, pak druhý. Stejně ale bylo vevnitř řádně vlhko. Než jsem stan vypnul kolíky, aby nám do něj nenapršelo, napršelo na mě a mokrý jsem byl já. Stan ale i přes štěrkový podklad držel jakž takž až na menší pozdější defekt a opravu předsíňky v dešti… Po postavení jsme se šli ještě projít po okolí. Zjistili jsme, že kemp je hned vedle rozvodněného potoka. K zaplavení kempu chybělo asi tak metr vody. Proud byl pořádnej, takže mě trochy vyděsilo, když Tomáš zmínil bližší detail předpovědi. Nejenže mělo pršet, ale mělo pršet nejvíce za poslední dlouhou dobu. Tady stačí, aby zapršelo trochu a voda z okolních kopců se všechna sleje do potoku v údolí. No, na klidné spaní to nevypadalo. Aspoň, že jsme měli stany v závětří.
V noci pršelo pořádně. Nám naštěstí do stanu moc nenapršelo, měli jsme tam jen pár kapek a vlhký spacáky. Tomáš s Kristin ale naspali skoro vůbec. Prý jim ani tolik nevadilo, že leželi v kaluži vody, horší prý byly obstarožní karimatky, které jim nedali možnost pohodlné pozice tolik potřebné pro kvalitní spánek. Já nespal spíš kvůli hrůze z vysoké vody. Ráno se ale ukázalo, že voda nestoupla ani o kousek a řeka byla rozvodněná úplně stejně jako včera.