Den 4.
Tentokrát jsme vstali celkem rychle a pobalili se ještě rychlejc. Ranní procedury nám vzaly jen hodinku a už v 8 jsme byly na cestě. Dneska nás čekala dlouhá cesta autem. Ze severu ostrova jsme se potřebovali vrátit zpátky k Aucklandu a jižnějc. Náš třasořiť Bertík si cestu celkem rychle ukrajoval až jsme dorazili k první zastávce. Ta byla jen pár kilometrů od kempu. Šlo o stoletý hajzlíky navržený slavným architektem Hudertwassertem (Stovodou). Tuhle turistickou atrakci jsme si skutečně užili. Krásné mozaikové stěny se snoubili s dřevěnými prkýnky a prostornými kabinkami. Atrakci jsme prozkoumali ze všech možných úhlů a využili všemi možnými způsoby.
Vodopád
Další atrakce po cestě byla asi 10ti metrovej vodopád hned vedle parkoviště. Dneska žádný velký chození. Všude tady mají krásný anglický trávníčky – člověk, když to vidí, tak by sebou nejradši plácnul na trávu a dal si piknik. Vodopád jsme si prohlídli ze všech stran a po npár minutách jsme vyrazili zpátky na cestu. Místní cesty jsou specifický výhledy plný pahorkatin, kopečků, pasoucích se krav a přejetých zvířátek. Těch je tady opravdu spousta – od bobrů až pp veverky.
Prasklo čelní sklo – nemáme pojištění
Mířili jsme cestou k Auckelndu – chybělo nám už jen asi 50 km a najednou se ozvala obrovská rána. Ohlíd jsem se do karavanu, protože mi přišlo, že tam někdo bouchnul šampaňský a špuntem trefil přední sklo. To se bohužel nepotvrdilo. Po troše zkoumání jsme zjistili, že ránu způsobil šutr nárazem o čelní sklo Bertíka. Musel to bejt pořádnej šutr, protože kabina byla plná střepů. Naštěstí nešel skrz a Petra za volantem moc nerozhodil. Ďoura do skla byla tak 2cm v průměru s 20cm pavoukem. Bylo jasný, že čelní sklo musíme vyměnit. Hned jsme volali do půjčovny a domluvili se, že tam dojedem a sklo nám vyměni. Naštěstí jsme to měli po cestě. Přečetli jsme si podmínky ve složeni s tím, co nám paní říkala při půjčování jsme zjitili, že čelní sklo nemáme pojištěný. Kdo by čekal, že se to stane zrovna na Novém Zélandu… Zamířili jsme teda do půjčovny. Paní nás přivítala a řekla, že opravář přijede za tři čtvrtě hodiny. Dojeli jsme si teda aspoň na nějakej fast food. S fušem jsme ostatní nechali v obchoďácích s úkolem koupit místní simku, trafo na nabíječky do auta a potraviny a zamířili na opravu. Ta měla trvat minimálně 3 hodiny, ale zjistili jsme, že nepotřebujeme žádnej silikon a nemusíme tak čekat na zaschnutí. Vyměnili jsme tam ještě vodu v karavanu a vrátili se pro ostatní. Dneska je nějakej divnej den. Už se nám asi 3krát podařilo jet protisměrem a 2x nedat přednost v jízdě na kruháči. Za sebe musím říct, že jízda karavanem v hlavním městěm s navigátorama zaměstnanýma zapojením trafa pro nabíjení telefonu z autozásuvky stojí zato… Nakonec jsme se ale vymotali a povedlo se nám dostat na výpadovku. Pak už jsem se dostal do protisměru jen jednou.
Kemp
Další cesta probíhala celkem v pohodě. Přejetým lasičkám se už přestáváme divit a cesta rychle utíká. Když člověk nesedí zrovna v zadu v karavanu, tak to není ani nijak nepříjemný. Už nám zase docházel benzín a tak jsme museli natankovat dalších 60l nafty. Ještě že je tu levnější než u nuás. Bertík je pěknej Otesánek. Na benzině jsme se rozhodli to vzít rovnou do kempu. Naštěstí neplacenej kemp byl zrovna jen kousek o d nás. Bylo to vlastně jen takový parkoviště vedle cesty. Elektřinu ale už máme, vodu taky, tak nic víc nepotřebujeme. Po příjezdu jsme se šli projít po okolí. Západ slunce nad mořem jsme jen taktak nestihli. Šli jsme se teda aspoň projít po městě. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jíá šel s Petrem (s klíčema od karavanu) a ostatní šli jinudy. Místní městečko Thames je vyhlášeno dřevenýma budovama. Vypadá to tu opravdu jak ve westenovým městečku, nad ketrým se tyčí socha jako v Riu de Janneiru – tady to teda není Kristus, ale obři pomník varem připomínající pe**s. S petrem jsme se šli podívat až k němu. Od pinďoura byl parádní výhled na celý noční městečko, moře i poslední červánky. Po návratu jsme se báli, že dostanem sprďáka, jak nám to trvalo dlouho, ale nic takovýho se nekonalo. Karavan z dálky vůbec nesvítil. Až z blízka jsme zjistili, že se uvnitř svítí a všichni jsou už uvnitř. Nezapomněli jsme sice zamknout, ale prý se Monča protáhla okýnkem dobvniř a ostatním otevřela. Karavan už byl cítit po rumu. Dneska konečně oslavíme příjezd. Teď už si tu pijeme české zásoby, ujídáme jídlo a poprvé se koupeme v drovný koupelnice. Zítra nás čeká termálně vyhřívaná pláž. Dobrou.
Internet v SIM na Novém Zélandu
Ještě tu mám dodatek ke dni hrůz. Zapomněl jsem úplně napsat, že se nám stala dneska nemilá věc s místní simkou. Matěj si koupil předplacenou simku, aby jsme se dostali na internet. Bohužel se nám vyplácala během 2hodin,což jsme vlbec nepohcopili. Kancelář Vodafonu jsme ale nikde nenašli a tak si Matěj koupil další simku tentokrát od jinýho operátora. TeĎ jsme se snažili připojit, abych mos poslat deník na web, ale šlo to jen Monče a my jsme se nepřipojili. Nakonec jsme to s počítačem vzdali a mě se na telefonu zobrazilo, že i na druhý simce je tarif vyčerpán. 60 dolarů je v prdeli, aniž by jsme se vlbec dostali na net nebo někomu volali. Matěj teď volal na zákaznickou linku, kde mu konečně vysvětlili past na zákazníka. Když si člověk koupí simku s předplaceným kreditem, musí si zavolat operátorovi, aniž by to bylo kdekoliv zmíněno, a říct mu, že chce nastavit určitej tarif. Jinak se počítá nějaká uákladní taxa, která vyčerpá 30 dolarů během párhovorů nebo minut na internetu. Je to fakt pech. Sou to šmej*i. Na třetí simku se na net snad už konečně dostanem a tohle si po týdnu už někdo přečte. Chybama se člověl učí….
