V noci jsem se klasicky moc nevyspal. Vůbec se mi tu s Honzíkem nespí dobře – přijde mi, že se budíme (spíš já pod nárazy kolen a loktů) snad každých deset minut. Ráno vždycky vypadám jak mumie. Honzík dnes taky nevypadá svěže jako vždycky po ránu a zdá se, že má asi i trochu teplotu. Ordinujeme tedy klidový den. Ráno máme pozvolnější nájezd a až po kafi jsme schopni (spíš já) s Terkou domluvit plán. Udržet děti celej den v malým apartmánu by byla sebevražedná mise, rozhodujeme se teda najít nějakej stín v parku a šetřit se. Prozatím dětem pouštíme audiopohádky a to je zabavuje dna další hodinu a možná i víc. Honzík vypadá, že u toho každou chvíli usne, no a já vlastně taky. Nakonec se ale donutíme. Maminka nám zabalila všechno, co bude potřeba a vyrážíme.
Venku před hotelem s každným dnem ubývá parkovacích míst a tak hádáme, jestli ještě vůbec tady zaparkujeme. Přijde mi, že sem lidi postavěj auto a dál už ho snad nevyužívají. To jen my jsme asi takový blázni, že přiletíme letadlem a pučíme si tady auto. Nakonec to stejně vypadá, že projedem sotva jednu nádrž. Každopádně 9 parkovacích míst na hotelovej areál s cca 85 ti apartmány (napočítal jsem odhadem podle jednoho patra jednoho křídla domu) je zatraceně málo.
Vyrazili jsme do parku v Nessebaru. Zjistili jsme, že je tu skoro stejně fajn jako v Burgasu, jen řádově menší. Nám to ale stačí. Utábořili jsme se ve stínu u jednoho hříště a vyndali svačinu. Dnes překvapivě první Otesánek nebyli děti, ale maminka. Honzíkovi jsme naordinovali, aby se nehonil, neběhal a šetřil se. Bylo to asi tak, zbytečný, jako kázat Babišovi o morálce. No, nenaděláte nic. Alespoň jsme ho udrželi ve stínu. Moc to ale nepřeháněl – nebyl to žádnej extrém.
Jako překvapení jsem Terce sebou vzal nealkoholickej vychlazenej cider s příchutí lesního ovoce. Moc to neocenila – bála se, že pak bude očůrávat stromy v okolí jako nějakej pejsek. Já to bagatelzoval s tím, že třetina litru ještě dělená na půl jí úplně močák neprotrhne. Trochu si srkla, ale stejně většina zbyla na mě, což mi až tak nevadilo. Vadilo to ale Honzíkovi, kterej od tý chvíle začal kňourat, že má nezvladatelnou chuť na limonádu. Bojoval jsem s tím, podělit se o cider, ale už dřív jsme vysvětlili dětem, že je to s alkoholem a to nesmí. Dost těžko bych mu vysvětloval, že tohle najednou může a hlavně se mi nechtělo pít z jedný lahve, když je nachvípanej – jako by to nebylo jedno, když stejně jíme z jednoho talíře :-D.
Chvilku jsme koukali na děti, jak běhaj kolem a pak jsme se domluvili, že se Terka půjde projít a nadýchat čerstvého vzduchu. Nemá cenu, abychom tu na děti koukali oba. Terka ještě oznámila dětem, že dnes je den dětí. Neznámená to, že pro ně máme dárek, ale vytáhli jsme eso v podobě karamelovýho popkornu. Když byly děti v rauši, oznámila jim, že jde na procházku a v pohodě mohla odejít. V tu chvíli by jim bylo jedno i kdyby jim řekla, že jsou adoptovaný. Chvilku jsme dlabali popkorn, chvilku jsem je pozoroval na hřišti a za další chváli jsem měl v hlavě už jen myšlenku na toho pejska, co očůrává stromy. Ten cider byl opravdu blbej nápad. Tady ten park není velkej a lidi často seděj na lavičkách v těch nejhorších místech, kde bych čekal, že bude relativně svobodná čůrací zóna. Nakonec jsem musel skoro počůrat nějakej pomník, protože jinde nebylo soukromí, leč zvítězil jsem.
Po úspěšným výkonu jsme šel hledat děti. Sice jsem jim řek, ať počkaj na místě, že jdu čůrat a že si je tam vyzvednu, ale věřte si jim. Pro jistotu jsem si to ještě pojistil tím, že jsem jim řek, že až se vrátím, dojíme ten popcorn. No a heuréka. Tahle strategie se osvědčila a děti byly přesně tam, kde jsem je nechal a předváděly Pavlovův reflex v praxi.
Chvilku jsme se ještě „šetřili“ na skluzajdě a pak už přišla mamka z prochajdy. Byla nadšená a procházka jí úplně otočila náladu. Byla jak sluníčko. Musím jí vysílat na samotku častěji :-P… Oznámili jsme odchod na odpočívání na uybtování, počkali standardní půlhodinku, než to dětem doteklo, že už opravdu jdeme a vyrazili jsme k autu.
Světe div se, před hotelem bylo poslední auto. Předposlední nám nějaký auto vyfrnklo před kapotou, ale i tak to bylo super. Jen teda auto vedle nás zaparkovalo jako prase i přes čtvrtinu našeho pruhu. Náš pruh byl zrovna vedle průjezdu na šířku jednoho auta, takže jsme si nemohli dovolit stát ani cm za čárou, protože by vedle nás už žádný auto neprojelo. Zaparkovali jsme teda „na zrcátka“. Překvapivě auto vedle, co takhle bylbě parkovalo bylo s českou SPZ.
Dali jsme rychlou sváču a rovnou šli uspávat, během čehož jsme hodili na sporák špágy. Honzík neusnul, Barča jo a já skoro taky. Terka nám dodělala prýma baštu a řešili jsme co dál. Honzík vypadal relativně ok po celým dopoledni a neprojevoval žádný známky nemoci. Rozhodli jsme se teda vyrazit k moři a v rámci zachování klidu na lůžku si pronajmout slunečník na pláži. Vyrazili jsme na pláž v novým Nessebaru, která Terce včera při procházce učarovala. Jen jsem našel jiný parkoviště, který jí bylo blíž, abychom nemuseli ujít ani krok navíc, než bylo nutný. Děti byly trochu nas**ný, že jsme je nevzali k bazénu místo pláže, ale po chvíli se celkem zabydleli, a když jsme zjistili, že dokážeme dokonce i pod suchým pískem pod slunečníkem vyhrabat mokrej písek a postavit hrad, bylo všechno zachráněno. Dokonce jsme zvládli i poslat mamku, ať si jde zaplavat a chvíli tam spolu plácali věže a tunelovali hrady.
Pak jsme je trochu vyčochtali a dokonce i Honzíka jsme vyprali na 40 přestože jsme mu původně řekli, že do vody nepude. Hold důslednost se nám prostě daří… Byla to sranda a přišlo mi, že si to prconi fakt užívaj. Dokonce i Honzík se s vodou skamarádil a už zvládnul být až po krk ve vodě bez histeráku. Vypadá to, že je fakt možná letost zvládneme naučit plavat nebo se aspoň neutopit. Pak jsem si šel zaplavat já a po krátkým plavání jsem se šel ještě proběhnout po pláži. Zaběh jsem si až k nedalekýmu útesu, kde jsem našel nudistickou pláž a spoustu trolů pod útesem (těch kamených). Po návratu jsme ještě chvíli stavěli, čochtali a obecně se věnovali plážování dokud neodbyla šestá. To už jsme začali balit a směřovat domů. Cestou jsme se „modlili“ za volný místo na parkování a nakonec to vyšlo. Dokonce byly volný místa dvě a tak jsme se nemuseli ani mačkat vedle českýho auta s prasáckýma sklonama k parkování.
Pak už zase klasika – jídlo, bobek, zuby, pohajda spát. Celkem jsme to zvládli dobře jen s menším 15ti minutovým Barčiným histerákem, když Terka oznámila, že by si ráda prohodila postele, aby si taky vyzkoušela ten úžasnej gauč, na kterým jsme celou dobu spali s Honzíkem. Tak trochu jsem si o tom řek, protože mi přijde, že co jsme tady, tak jsem pořádně nespal. Barča to bohužel nezvládla tak pozitivně jako já a Honzík, který začal demonstrativně opěvovat veškeré přednosti „akvárka“. Náš apartmán je v podstatě jedna místnost s mikro kuchyňským koutem přepažená sádrokartonovou příčkou, ve který jsou velký prosklený šoupačky (akvárko). V jedný části s kuchyní je gauč a do druhý se vejde akorát postel, skříň a nikdy nezapnutá televize. Barča měla asi pocit, že jí bereme hnízdečko, anebi byla prostě jen už unavená a řvala by stejně kvůli jakýkoli jiný zámince – to se běžně taky děje.
Usnuli celkem rychle a já se vrhnul na Cestopisníka, dokud za mnou nepřišla Terka, že už Barča taky spí. Dnes se to povedlo docela rychle a tak jsme si mohli dát romantickou večeři (dojídání zbytků) na balkóně za řešení ne/smyslu života a dalších více či méně extaktních tématech. Po decce vína jsem měl výřečnou, a tak jsem Terce samozřejmě všechno vysvětlil … Ještě jí vystavím certifikát, že se zúčastnila mýho kurzu a může jít učit na Harward. Každopádně to bylo fajn, jen se na nás vrhli komáři. Zdá se, že najíždějí s turistama. První dny tu vůbec nebyli a jak najížděj se začátkem sezóny kupy lidí, množí se i další hmyz. Brabence teda ale zdá se zabavil momentálně někdo jinej a máme snad klid. Možná za to ale může spíš úklidová služba, která nám uklidila přede dveřma i kupičku kuliček pepře. Prý to pepř na brabence zabírá. My sehnali jen kuličkovej a rozhodně tu teorii podpořit nemůžu.
Teď už je čas jít do hajan, dobrou.