Dnes jsme tu měli poslední den. Rozhodli jsme se, že ho věnujeme dětem. Jsou už slušně unavený, a tak dnes budeme jen na pláži a poprvé i u bazénu. To jsme rozhodli už včera.
Ráno začalo klasicky. Probral mě Honzík, pak ještě asi sedmkrát a pak jsem mu pustil audiopohádky, aby nevyšiloval a nešel rovnou vzbudit i holky. Byl jsem úplně v kómatu a na víc jsem se nezmoh. Moc dobře jsem na dnešek nespal a mohl za to i Honzík, který se v noci dost budil a díky tomu jsem i Cestopisníka psal na několikrát – s uspáváním asi dvě hodiny. Když už vstali i holky, já byl furt ještě mimo. Probral jsem se až tak po půl hodině. Terka dětem udělala snídaní a pak jsme jich Honzíkovi museli udělat asi dalších 7, protože tvrdil, že má hlad. Docela si nás poslední dobou vodí. Jídlo vždycky ochutná, pak řekne, že ho nechce a za půl hodiny chce zase jíst a něco jinýho. Baští tímhle způsobem celej den a nám přijde, že neděláme nic jinýho než jídlo. Možná je to jen zdáni. Většinou ho doma odbydeme tím, že mu řeknem, že asi teda nemá hlad, když nechce to nebo ono, ale tady si nechceme kazit den. Je to s ním pak na hlavu, když nemluví o ničem jiným než o jídle a hrozně prudí.
Taky jsme jim pustili 2 pohádky. Opět se vracíme k osvědčenýmu modelu. Když jim nepustíme nic, je peklo, a když jim pustíme pohádek víc, je taky peklo, když je vypneme. Se dvěma sedmiminutovýma pohádkama denně jsme se celkem naučili žít. Dnes jsme to načasovali tak, abychom si mohli dát klidnou snídani na balkóně až budou vypnutý u obrazovky. Bylo to super. Hned po kafi se mi zlepšil svět a začal jsem být mnohem pozitivnější. Ano – už jsem taky feťák. Když si ráno nedám kafe, tak jsem akorát protivnej a děti v jednom kuse sekýruju. Vypozoroval jsem ale, že když si ráno udělám alespoň jeden hezkej zážitek – třeba klidný kafe a švédskej stůl ze všech snídaní, co Honzík dostal a nedojed, tak jsem hned uvolněnější a dokážu se lépe povznést na prů***y běžného dne….
Takže ráno dnes docela dobrý. Po ranním švédským stolu jsme vyrazili na pláž. Máme to z apartmánu 500 metrů a konečně to využíváme. Je to fakt prýma. Vzali jsme si sebou i místní apártmánovej slunečník, kterej byl, jak jsme později zjistili, značně „uměleckého ražení“. Děti byly na pláži hrozně spokojený. Hráli si s pískem, Barča půlku pláže snědla a bylo pak i docela vtipný, když chodila s knírkem od písku na Adolfa. Řádili jsme ve vodě a Honzík si dokonce jednou namočil i kotníky. No paráda. S Barčou jsme lítali ve vlnách pořád. Až jsme z toho byly všichni trochu v obličeji připálený, a to i přes poměrně zataženou oblohu. Dnes byla super viditelnost a tak jsme si užívali i výhledy na hory i na horu, kterou jsme lezli včera.
Po poledni jsme vyrazili na apartmán se najíst a dát si dvacet. Teda alespoň Barča. Honzík tradičně nechce a my, co bychom chtěli, to bohužel tak rychle nedáváme.
Po obědě si užíváme prostě jen to, že jsme spolu. Děti jsou hodné a já trávím přežírací oběd. Trvalo mi to snad hodinu, než jsem dokázal vstát z postele. Konečně jsme vyrazili k bazénu. Byli jsme trochu připálený a tak jsme tam doufali ve stín. Opravdu tam byl. Děti si to hrozně užívali, jen s odchodem sluníčka prostě zavládla kosa. My s Terkou jsme chodili v mikinách a děti se statečně rochtali v ledovým bazénku. Nějaká babička na jednom z balkónů si plácala na čelo, když nás tam takhle viděla. Co ale naděláte. V bazénu nejsou vlny a byli jsme tam poprvé. Prostě si to museli zkusit a zažít. Kromě jednoho rychlýho bobína (naštěstí ne do vody) a krátkýho focení manželky u bazénu se vlastně nic moc zajímavýho nedělo. Celý náměstíčko si ale stejně asi oddychlo, když jsme po hodině nebo dvou odešli. Sice jsme byli u bazénu sami, ale naše děti nejsou zrovna z těch nejtišších. Spíš naopak a to jsem ještě dost mírnej. Sirény by záviděli.
Pak už klasická honička na večeři na balkóně při západu slunce, několik bitek mezi dětma, zuby a spát. Teda takhle by to bylo optimální, kdybychom u uspávání nezjistili, že si děti někde zahrabali Honzíkova medvídka na spaní. Mýma byl nezvěstnej. Prohledali jsme každej kousek apartmánu včetně všech šuplat a trouby. Nikde ni. Zítra se budeme stěhovat do dalšího ubytování, tak ho snad najdeme. Byl z toho chudák fakt špatnej, ale nakonec to ustál statečně a dokázal jít spát i bez Medvídka. Za dnešek jsme toho moc nezažili, ale zato jsme si zvládli užívat sebe jako rodiny a to je taky fajn. Děti spěj a mi si jdeme dát konečně dospělou čtvrthodinku, než taky odpadneme. Balení necháváme na zítra. Dobrou noc.