V noci nás vzbudila slušná rána. Znělo to jako kdyby se praskla nějaká přepnutá guma nebo prut. Jen tak jsme na sebe s Terkou koukli, co se děje, ale nechápali jsme ani jeden. Vylezli jsme ještě v noci před auto a koukali, co se děje. Kontroloval jsem pneumatiky, jestli nějaká neprdla – přeci jen jsme stáli ani ne na nezpevněné cestě, ale spíš jen na kupě velkých kamenů, co má do cesty ještě daleko. Gumy ale drželi a žádnej defekt jsme za tmy neviděli. Rozhodli jsme se to nechat na ráno.
Ráno to bylo dobrodružné. Barča od otevření očí byla v opoziční náladě. Bohužel jsme to včera opravdu přetáhli a ráno nebyla ještě dospalá. Oba se dožadovali jídla, ale samozřejmě nic nebylo zprávně. Kaši, kterou normálně baští, jednoznačně odmítla spolu se všema dalšíma návrhama. Konstruktivní návrh nepřišel žádný – prostě jen „něco jinýho“. A to jsme si mysleli, že budou mít velkou radost z toho, že si tu natrháme borůvky, kterých je tu kolem kvantum a dáme si je na kaši do snídaně. Ne, byl z toho asi hodinovej, možná i delší histerickej pláč a bylo jedno, že to nemá řešení. Nebylo to nijak racionální. Obhlídli jsme auto. Já byl teda ještě ve stanu, ale už H s Terkou hlásili, že máme asi proraženou gumu, že tam je nějakej ostrej kámen. Ajajaj – to se mi to nechtělo řešit…
Vylez jsem ven a koukám, že guma je docela v pohodě. Ten ostrej kámen jí nic neudělal. Ale tak ten zvuk asi mohl být od toho, že se něco uvolnilo pod kamenem a pneumatika ho trochu vystřelila… Težko říct. Zkontroloval jsem nosníky, příčníky, stan, ale nikde nic. Tak šla Terka vařit snídani a my s H jsme se vydali na borůvky. Průběžně nám do toho tak trochu pršelo, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Nasbírali jsme tak půl hrnku borůvek, když bylo uvařeno. Kaše byla geniální. Barča si mezitím přelezla do auta a pořád brečela a vztekala se. Všechno jsme to snědli a Barča furt nic. Prý má hlad, ale nic jíst nechce (teda aspoň z toho, co máme). Nakonec si řekla o mazlení. Ale s jídlem žádná změna. Nakonec jako ústupek snědla pár kešu oříšků a to jí asi pomohlo. Snědla jich víc a pak něco dalšího a dostalo jí to do pohody. My mezi tím umyli nádobí a složili stan. Pak přišel na řadu hromadnej kakinson – už si začínám zvykat.
Vyrazili jsme s autem na silnici a Terka pozorovala kola, ale nic – všechno v pohodě. Tak se mi neskutečně ulevilo. Chvilku jsme poslouchali auto, ale žádné podivné zvuky. Chvílemi Terka říkala, že jí přijde, že auto zní nějak divně, ale já nic neslyšel.
Dnes jsme chtěli dětem dát trochu úlevu a tak jsme jim vymysleli 2 pláže. Škoda, že je 15 stupňů a pořád trochu prší… K plážím jsme si nenápadně přidal dvě vyhlídky – neobešlo se to bez bědování, ale vzhledem k tomu, že to byla zacházka jen pár metrů, nějak mi to celkem prošlo. Vyhlídky byly, jako již tradičně tady pozůstatky opevnění – nebo spíš dělostřeleckého zázemí. Z té poslední po cestě byla už vidět i krásná malá pláž, ze všech stran obklopená skalami. Honzík i Barča tady v sobě našli své parkurové a horolezecké vlohy. Dost nás mile překvapovali, co všechno zvládnou. Jsou to šikulové.
Trochu jsme si říkali, že je divné, že na dnešek předpověď uváděla polojasno až slunečno celý den a přitom pořad poprchává, prší a fouká. Koukáme na předpověď a podle samotných Norů je zrovna teď polojasno, tak nevím, komu hrabalo víc… Nakonec jsme přišli na to, že chyba byla v pravopisu. Hledali jsme počasí v Kristiansund, ale nacházeli jsme se v Kristiansand. Malá, zanedbatelná chybička -v reálu ale znamená 500 km a odlišné počasí. Nové hledání nás moc nepotěšilo, protože dneska bude hold celý den hnusně. Ta předpověď předtím byla lepší a bylo mi od ní asi i trošku tepleji. Jinak tu chodím pořád v sandálech a kraťasích. Doma bych v 15 tu stupních na sebe bral už skoro zimní bundu. Asi to je tím, že Norové to s oblečením taky moc nepřehánějí. Nikdo se nijak zvlášť před deštěm neschovává, ani plášťenku sem tady snad ještě neviděl. Asi jsou od přírody voděvzdrorní, či co. Je to jejich léto a tak to tak asi berou. Už kolikrát jsme viděli, že i v těch 15ti stupních přijede rodina k vodě, vyskáčou z auta na pláž a hrnou se do vody.
No pláž -teda spíš okolní skály jsme si užili do mrtě a i sváča na místě bodla. Pak jsme se vydali na další – vedlejší pláž (co jiného v tomhle počasí). Jak jinak bychom mohli jít, než po skále. Cesta je pro zbabělce. A tak jsem s dětma musel horolezit a musím přiznat, že jsem se o ně chvílema i pěkně bál. Vždycky ale zbytečně. Honzík všechno s přehledem zvládnul a Barču jsem měl radši za ruku (naštěstí to oceňovala).
Další pláž je vlastně ani moc nezajímala. Šli jsme se ale podívat ne vedlejší skokanské můstky. Jsou tu venkovní 3 výškové stupňě. Hádám 3, 5 a 10m. Všechny volně přístupné a tak jsme vyšplhali i na ten nejvyšším odkud byl parádní výhled na okolní přístav, skaliska a ostrovy. Dokonce jsme později viděli nějakého Nora skákat – a potěšilo mě, že taky nevypadal, že by mu bylo nějaké extra velké teplo.
Pak jsme se vydali ještě na vedlejší ostrůvek spojený mostkem a hezky si ho celý prošli a vyšplhali na všechny jeho skály. Na celém ostrově se nachází jen volejbalové hřiště, tenis na tyči (super vynález) a jediný domeček – záchod. Už byly skoro 2 hodiny a tak jsme se postupně vydali k autu. Už jsme hladoví. Bez protestů se to neobešlo, ale zvládli jsme to.
Přejížděli jsme na další pláž, tentokrát do centra Kristiansandu. Nojom plán jsme dělali včera, když jsme mysleli, že jsme v Kristiansundu a že bude hezky. Dorazili jsme do centra na parkoviště za deště.
Při parkování se ozývaly z auta podivné zvuky. Při otáčení volantem vždycky v řízení nebo teda spíš v předním kole hrozně luplo. Opakovalo se to při každém velkém kroucení a tak jsme znejistěli. Vypadá to, že budeme muset řešit opravu :(.
Voláme na asistenční službu, kde máme sjednané pojištění. Bohužel zjišťujeme, že pokud jsme pojízdní, tak pro nás nemohou nic udělat, jen nám koukli, kde je nejbližší Škoda servis. Opravy bohužel v ceně nejsou. Odtažení a další srandy ano, ale oprava ne. No trochhu mě to zaskočilo, ale dává to smysl. S naším 15 let starým drobečkem – nevím, kdo by nás pojistil.
Hledáme ještě servisy v okolí, protože se trochu bojím po české zkušenosti, že v autorizáku to bude hrozná řacha. Něco jsme našli, ale víme prd, co je to za servisy. Voláme do ČR do servisu, jestli by nám poradili alespoň podle příznaků, jestli si s tím můžeme vůbec dovolit jet (ne že bychom s tím už nejeli). Bohužel můj servis má dovolenou. Volám tedy do jiného, v kterém mi nedávno pomohli. Tam mi po telefonu diagnostikují špatné ložisko nebo prasklou pružinu. Koukám nad kolo a vidím skutečně prasklou pružinu. Tak to byl asi tedy ten zvuk v noci, co nás vzbudil.
Říká, že se s tím asi dá jezdit, ale máme být opatrní na výmolech a terénních nerovnostech. To je zrovna tady v Norsku 1500 km od domova v zemi, která zbožňuje nenápadné až maskované retardéry k uskákání dost těžké. Rozhodujeme se pro opravu. Po kratší diskusi jedeme do autorizáku Škoda. Je jen 10 min odsud. Zavírají za hodinu -jako i ostatní servisy.
Ve škodováckém autorizáku se na mě paní podívala, změřila si mě a když zjistila, co máme za postarší auto, tak nám vysvětlila, jsou plně rezervovaní a že by díl museli objednat a to, že by trvalo několik dní. Ale,že jsou stejně plně rezervovaní, tak pápá. Zkusil jsem jí aspoň stáhnout o tip, na koho se obrátit. Ukázala na budovu o ulici vedle a tak jsme tam rovnou jeli. Tam už to vypadalo trochu víc na pohodu -už jsem nejednal s kravaťačkou, ale s pánem, co věděl a z pozavrat byly slyšet zvuky servisu -ne kroky po leštěné podlaze.
Pán nám oznámil, že má taky plno, ptali jsme se ho na radu, načež začal zběsile telefonovat norsky. Jinej servisák se šel podívat na naší prasklou pružinu, jestli je skutečně prasklá. Byla. Potvrdil to hlavnímu servisákoj a ten se pak vyptával na typ auta, VIN kód apod. Dal jsem mu malej techničák, ale Nor, aby se v něm vyznal. V Aj není zrovna přehlednej. Pak nám dlouho nic neříkal a jen telefonoval a bavil se sdruhým servisákem norsky. Nakonec nám oznámil, že nám domluvil opravu v servise asi 500m odtud (taková zóna autoservisů), napsalnám adresu do navigace a upozornil ať si mákneme, že budou muset objednat náhradní díly, ale že za 10 min zavíraj. Tak jsme zase sedli do korábu a jeli do dalšího servisu. Tak se jen borec utvrdil ve VIN kodu auta, houknul na jinéhoservisáka, kterej čekal jen na nás -zrovna měl v plánu servisní jízdu s nějakým autem – aby ho projel a tak ho vzal do obchodu s náhradními díly. Prý to stihne. A prý sice končí ve 4, ale mají hotovo a po pracovní době nám pomůžou a ještě dnes budeme mít opraveno. Wow !!!
Tak to jsme nečekali ani v těch nejlepších snech. Díly přivez servisák asi po 10ti minutách. Vzal si od nás klíče a odvez naše auto plné bordelu na zvedák k opravě. Čekali jsme v recepci, i když nám nabídli zdarma náhradní auto na ty 2 hodiny. Aby se tam prý děcka nenudily,že si můžeme sjet do nedalekého obchoďáku. Když jsme si ale představili, že ty zaprasené a zadrobečkované sedačky přenášíme do nového elektrického Golfu, tak jsme řekli, že se raději projedeme pěšky. Chvilku jsme ještě seděli auž se začali chystat, když se vrátil servisák s tím, že borec z minulého servisu jim nadiktoval špatné díly a ty nesedí na naše auto. … ajajaj Náhradní díly už mají zavřeno. Prý nám ale chtějí pomoct a tak nabízí, že se můžeme stavit zítra po pracovní době a že nám to opraví – to už budou mít správné díly. S autem prý můžeme jezdit. Při kroucení volantu to dělá divný hlasitý zvuk, ale to je prý tak všechno. Průšvih nehrozí. Uff. Protáhneme si tedy pobyt v Kristiansandu ještě o den. Asi máme štěstí, že se nám to stalo zrovna tady. Je to jedno z větších měst v okolí. Loučíme se tedy s tím, že přijedeme zítra a jedeme se ubytovat na jedno nedaleké parkoviště. Děcka jsme včera přetáhli a musíme je dnes dát spát, co nejdřív. Klidně už v 6. Teď je půl páté. Na parkovišti jsme byli za 5 min. Postavili jsme stan a vzhledem k neutuchajícímu dešti, jsem ke stanu přidělal ještě krycí plachtu, abychom si rozšířili suchou zónu na vaření. Terka vykouzlila výbornej Segedín s vrtulema. Děti to samo nechtěly, ale když jsme je krmili, daly se přesvědčit. Veškeré večerní procedury včetně tahání jednoho klíštěte nám nakonec daly skoro 3 hodiny, takže se spát zase brzo nepůjde. No, zajímavej den (výročí svatby) to dnes byl. Velkou část dne jsme si ale užili a zbytek byl trochu náročněj, na druhou stranu jsme měli štěstí v neštěstí. Fajn lidi a v deštivém počasí nás ani tolik nemrzela ztráta času. Teď už si ležíme v pohodě ve stanu, kolem padají trakaře a my jsme v suchu. Zítra bude snad lepší počasí. Předpověď to slibuje. Teď už ale víme, že to nic neznamená 😊.
