Ráno vstáváme v krásných cca 6 hodin, v 6:30 pouštíme audio pohádky a kolem té sedmé, osmé se v mrákotách vydáváme z postele vstříc dalšímu dnu. Děti jsou překvapivě najeté a okamžitě vyžadují jídlo a pozornost. Jídlo umíme, s pozorností je to horší. Snad se to časem zlepší. Zatím jim naštěstí stačí kus žvance. Uděláme snídani i sobě a po chvíli začínáme vnímat a rozeznávat obrysy okolního světa.
Koukám na předpověď a vidím, že se do včerejška změnila. Dnes už nemá pršet. V podstatě v 10 nebo 11 přestane a pak už to bude dobré. Mám radost – na Nory je spoleh. Terky aplikace hlásí pořád déšť přes celý den s pravděpodobností 70%. Berem to jako, že nevědí a snaží se zbavit odpovědnosti 😊. Prostě bude hezky … zamračeno, ale hezky…
Já si sedám k počítači a píšu deník za včerejšek. Terka mezi tím připravuje krmení pro hrochy a tunu příkrmů, kdyby to nestačilo jako včera. Je nám jasné, že od snídaně musíme mít po ruce každých deset minut nějaké eso (rozuměj žvanec) v rukávě. Postupně, jak se dlouho plácáme doma, se začíná situace vyostřovat, zvedá se obecná hladina adrenalinu a kortizolu v krvi. Už musíme vyrazit. Takže si všichni dáváme povinné kolečko na záchodě – čůrání, kakání a Terka vypadá i na blinkání. Včera večer jsme měli na půl po večerce jednoho rádlera a tak má dnes trochu kocovinu. Neměla by to s tím chlastem tak přehánět 😊. No vlastně to tak vtipné není, že z půlky jednoho polovičatého piva jí druhý den už není dobře… Možná jsme jen včera málo pili.
Ještě další tři čůrání a už konečně vyrážíme kolem desáté k autu. Je to takový náš tradiční čas už. Až přijedem na místo, můžeme rovnou servírovat oběd… Dnes jedeme zase do Furth im Wald. Tentokráte do muzea/zabavního parku Flederwisch. Je toho tady v okolí opravdu hodně a přijde nám, že jsme zatím objevili jen malou část okolí a většinu času jsme se zdržovali jen tímhle směrem. Asi se zase do tohohle kouta planety 20 km za našimi hranicemi budeme muset ještě někdy vypravit, abychom dotáhli resty.
Dnes máme každopádně na programu Flederwisch. Podle popisu je to technické muzeum s nádechem „steam punku“. Steam punk je asi nejvíce vystihující fráze tohohle místa. Opravdu je to celé punk a zaměřeno na starou techniku z doby i před první republikou. Všude se tam válejí (rozuměj dekorují) železné kusy techniky, kterých byla stodola po prababičce plná. Je to taková smetištní sbírka, ze které udělal nějaký umělec úžasné dílo, které jak kdyby vypadlo z románu Jula Verna říznutého dračím fantasy zasazené v na dvorku geniálního zahradníka – kováře. Jedním slovem opravdu zážitek, ale nepředbíhejme.
Náš příběh začíná u pokladny. Než totiž vejdete do samotného muzea, musíte projít přes pokladnu suvenýr šopem. Na a už jen tady jsme strávili snad hodinu. Děti museli vzít do ruky snad úplně všechno a bylo toho tady mraky. Nemůžeme jim to ale mít za zlé, protože i Terka a já jsme na tom nebyli o moc líp. Tady by člověk byl schopen nechat majlant a nakoupit spoustu dekorativních krásných pí***inek, kterými by si úplně zasekal dům. Naštěstí jsou děti poměrně zvyklé a tak jsme z toho vyšli ještě docela lacino. Jedinej, kdo se neudržel byla Terka. Jo a ještě jsme tam koupili dárek pro Honzíka, ale o tom ještě neví. Miluje draky a tak příležitostně bude tužkou s drakem určitě nadšenej.
Když už jsme prošli přes to nejhorší a dostali se dovnitř, začali jsme prozkoumávat místní svět. Jak tu teď pořád prší a je vlhko, plus tady je všechno něčím porostlé, tak si tu připadáme jak někde v Asii. Až na tu ukrutnou zimu. Tu jsme trochu podcenili. Děti pořád běhají, ale my mrzneme…
Zastavili jsme se hned na první zastávce snad na půl hodinu. Objevili jsme tu kuše a střelnice. Nic by asi na Honzíkově tvářičce nevyčarovalo větší úsměv. Střílel jak šílenej. I Barču to bavilo. Ta se teda ale oproti Honzíkovi nechala přesvědčit do toho, aby aspoň zkoušela mířit. Honzík ten ne. Střílel od boku, jako profík. No, úspěšnost zásahu měli vlastně stejnou, tak asi o nic nešlo. Nutno podotknout, že jsme si s Terkou později udělali interní soutěž, a ještě že jen interní. Děti by nás i bez míření dehonestovaly 😊.
Dál jsme tu objevili důl a všudypřítomné obří krystaly asi diamantů. Vyzkoušeli jsme si rýžování zlata a drahých kamenů. Prolezli jsme si expedice nejrůznější techniky od zemědělských strojů přes obří parní stroje, ponorku až po věci z první a druhé světové. Všude tu jsou kosti, lebky a podobizny draků, železné konstrukce jak za Eiffelovky a nejrůznější úžasná zákoutí. No co dodat. Zkejsli jsme tu snad pět hodin. Když jsme na konci dětem navrhli, jestli chtějí ještě zůstat tady, plavat nebo na hřiště, chtěli zůstat. A to mluví za vše. No, Barča stejně později řvala, že chce ještě plavat. Sama ale dobrovolně musela uznat, že se tak rozhodla ze své vůle a plavat už dnes nestihneme.
Nejvíc oblíbený byl asi parní válec, na kterém jsme po sobě házeli borovicové šišky (lesní školka se nezapře), Drak s rytířem, co na sebe plivali vodu a dětská super ponorka jak vystřižená z románu 20 tisíc mil pod mořem. Bylo toho tam prostě mraky a my byli nadšení. Zajímavé bylo sledovat ostatní návštěvníky, kteří to tu většinou zvládli za 20 minut a už byli na cestě pryč. No, asi jsme trochu pomalejší…
Za to, že se tu dětem líbilo mluví i to, že si vůbec nevzpomněli na jídlo. Když už jsme s Terkou nemohli vydržet zimu a zatáhli děti do místní luxusní kavárny, tak začal brajgl. Objednali jsme si polévky (jiné teplé jídlo nebylo a my měli stejně oběd sebou. Tady jsme byli spíš kvůli teplu od místních kamen) a děti začaly šílet. Ještě že jsme tam byli v podstatě sami. No na nás s Terkou, jako již tradičně, mnoho nezbylo, zato připomínek na naší rychlost a složitost celého procesu krmení, bylo moc a moc. Nakonec jsme to zvládli a zanechajíc za sebou dračí podestýlku jsme s ruměncem ve tváři utekli zpátky do světa fantazie.
Nejvíc času jsme strávili asi u ponorky. Asi těžko popsat, ale někdo tu sestrojil skoro opravodovou ponorku podobající se micro Nautilu na zahradním jezírku. Děti si do ní mohly vlézt a hýbat s jejíma rukama, ocasem a opravdovým periskopem. My si tu zas mohli vytáhnout buřty a dojíst hladová břicha. Prostě paráda. No, už dost superlativ…
Nakonec byl už čas jít do auta. Okamžitě, jak jsme vyhlásili konec, přišel požadavek k jídlu. Nejdřív jsem byl „tvrdej“ a řekl, že bude až večeře doma za 20 min. Nakonec to ale dopadlo jako obvykle a upřednostnili jsme svoje nervy. Dostali baštu už v autě a doma jsme jim pak stejně ještě museli udělat špagety. Byl to super den. Děti jsme rychle provedli každovečerním procesem a já šel uspávat. Dnes si dopřává saunu Terka. Potkáme se tu až pak v 8 a třeba si spolu zase nakapeme do strojku jednoho rádlera, jestli už Terku přešla kocovina…