Cestopisník

V noci se klasicky moc dobře nespalo a Honzík mě okopával co deset minut. Ráno byl vyřízenej snad víc než já a vydržel v posteli až někdy do půl osmý. Buď ho otupila moje ignorance nebo byl fakt vyřízenej. Když už vstal, hned mi hlásil, že nepřátelská armáda to ještě nevzdala a mravenci podnikli další ofenzivu. Viditelně oslabený nepřítel už ale zdaleka neměl takovou sílu jako včera a po vynesení koše jsme se s ním už poměrně rychle vypořádali. Musím říct, že ranní rituálek s pitím slivovice na hladovej žaludek mi k srdci nepřirostl a chybět mě nebude. Raději jsem to rychle zalil čajem vločkama a megakafem. Dokonce jsme to dnes uhráli i bez pohádek a děti se chvilku i zabavili. Terka na balkón propašovala čokoládovej mafin, že si uděláme tichou tajnoou nezdravou a požitkářskou snídani, ale Honzíkův radar na sladký byl totálně neoblomnej. I přes Terčinu kamufláž, když Terka mafin přinesla na balkón za výstřihem, po pár vteřinách na vzduchu muffin vyčenichal a sněd nám ho.

Následovalo rychlý balení, příprava svačiny a tradiční logistická příprava a mohli jsme vyrazit. Honzík byl asi fakt nějakej vyřízenej, protože už cestou do Burgasu nám v autě usnul. Plán na dnešek byl objevit sochy z písku z každoročního pískovýho festivalu, projít si park u pláže, historický centrum Burgasu a možná pláž. Skutěčnost jako tradičně byla hodně vzdálená.

Nejdřív jsme zaparkovali na parkovišti u pláže v parku a vydali se na cestu. Už po 10ti krocích děti začali pištět, že mají hlad a po 30ti krocích jsme zapadli do restaurace, kde jsme strávili víc než hodinu. Ona to nebyla tak úplně restaurace. Standardní hospody jsou pro nás spíš za trest a snažíme se jim vyhýbat. Pokud to nemá zahrádku s výběhem pro naše zviřátka, nějaký hřiště a zároveň to není nějakej rychlej servis, je to pro nás prakticky utrpení. To si radši už uvaříme na apartmánu. Tohle jsme vybrali, protože jsme mohli sedět úplně na kraji terasy a kousek vedle byli autíčka na mince, bylo to ve stínu, kolem byly stromy a klacky a nikoho jsme nemohli obtěžovat. Po chvíli čekání, kdy k nám nikdo nepřišel pro objednávku, jsme zjistili, že jsme v bufetu. Byl to široko daleko neplnější podnik a narvanej místníma, takže dobrá volba. Dali jsme si standardně kuřecí a rybí polívku. Ty tu mají výborný a plný masa. Přihodili jsme k tomu smažený rybičky a kuřecí steak s hranclema. Dětem překvapivě chutnali i rybičky a nejvíc chutnali rybí hlavičky hladovýmu kotěti, co nám dělalo asi zjištně, společnost. Dokonce jsme si s Terkou zvládli dát v klidu i kafe, protože děti se celkem zabavili rejpáním v hlíně a vytíráním veřejných autíček (automatů na mince). Nakonec jsme si řekli, že i to jednou autíčko za 1 Lev bychom jim na chvilku mohli pustit. Vysvětlování, že chvilkový drncání moc velkej přínos nemá nen stejný, jako vlastní zkušenost. Chvilku si to teda zkusili, za čali se nudit a znova to autíčko už ani pustit nechtěli. To ale bohužel neznamená, že příště si to budou pamatovat :(.

Konečně jsme vyrazili na první kroky dnešního výletu a už asi po 5ti minutách začal Honzík fňukat, že už nemůže a Barču jsem si musel vzít do nosíta, protože to vypadalo, že už fakt nutně musí spát. Nemusela a komandovala mě dalších pár minut, dokud jsem jí zase nevykomnul ven ať si ťape sama. Dnešní výlet jsem naplánoval na ambiciozních 7 km a zatím jsme ušli tak 500m. Štěstí ale stálo při nás. Objevili jsme turistickej vláček a vypadalo to, že zrovna bude vyjíždět. Šlápli jsme do pedálu, ale zaskočil nás Hobytín. Kde se vzal, tu se vzal, musel jsem u něj děti aspoň vyfotit a běželi jsme zase na vláček. Bohužel už vyjel ze zastávky. Nic se ale nesmí vzdávat. Mávnul jsem na něj a světe div se, zastavil mi. Nejdřív teda mával, že ne, ale řidičoj se nás asi zželelo. Zastavil a ani po nás nic nechtěl. Ještě jsem se s ním snal vykomunikovat, kam vlastně jede ale i s mapou na telefonu to bylo úplně marný, tak jsem to vzdal a doufal, že pojede tím správným směrem. Heuréka, jel přesně tam, kam jsme potřebovali – na konec parku tak, kde začíná „historické centrum“ Burgasu.

Díky vláčku jsme bezpečně projeli i kolem dětskýho lunaparku, kam teda děti strašně chtěli, ale z vláčku vystoupit nešlo. To bychom se už nedostali opravdu nikam. Jako správný ambiciózní fotr přeci musím dodržovat plán a dostat děti za kulturou a archtekturou bez ohledu na to, že je to vůbec nezajímá a budou tam jen trpět … Oni si to stejně ale vždycky nějak zařídí, talže když jsme vystoupili na zastávce vláčku přesně tam, kde jsme potřebovali a po tom, co mě řidič stáhnul o 12 Levů asi za 1 km cesty, děti zaveleli přesně na opačnou stranu a odtáhli nás na pláž, kde jsme se zasekali na další skoro hodinu. Když to spočítám – koupili jsme parkoviště na 5 hodin, minimálně hodina restaurace, hodina pláž, půl hodinky neorientovaný chůze, pak teda úspora pár stovek metrů díky vláčku, ale stejně i tak nám zbyvají asi dvě hodinky na to, abychom těch už necelých 7 – teď už spíš 5 km ušli.

Barču jsem si teda hodil do nosítka se snahou, aby si zdřímla a s tím, že takhle na Honzíkovo fňukání, že už nemůže, a že se mu nikam nechce, budeme s maminkou v přesile. Chyba lávky – Barča mu i z nosítka úspěšně sekundovala. Musel jsem nasadit „festival švihlé chůze“: Přijde mi, že jen když chodím houpavým krokem a vypadám, jak retardovanej kačer, tak Barča v nosítku nakonec usne. Povedlo se to teda až v momentě, kdy Honzík opravdu odpad a sedli si s mamkou na chvíli na lavičku do stínu. Já se spící Barčou zatím našel parčík se hřištěm a pár zmrzlináren. Vrátili jsme se pro Honzíka a poslali ho do parčíku. Bylo to tam obecně hezčí než na pěší zóně – byly tam fontány a různý prvky na lezení. Honzík dokonce ani neprotestoval, a světě div se, ani nežebral o zmrzlinu. Tu jsme teda měli stejně v plánu, ale nechávali jsme si to jako záložní plán, jako motivaci, kdyby se nám kousnul. Nakonec to rozsek Honzík, když uprostřed města vyhlásil bobkovou pohotovost. V okolí žádný veřený WC nebylo, já měl navěšenou spící Barču a mezi mrakem lidí nepřicházelo v úvahu ani hodit bobek k nějakýmu z okolních stromků nebo fontán. Musel jsem Terku s Honzíkem vyslat do nějaký cukrárny nebo kafárny s tím, že si koupí aspoň tu zmrzku.

Se zmrzkou se opravdu vrátili. Mají tu opravdu vynikající. Hned jak přišli, tak se Barča vzbudila, jako by to věděla. Celou mi sežrali, že na mě zbyly asi tak tři mikrolžíčky. Žiraviny naše vůbec nemyslej na chudáka tatínka. Musel jsem si odběhnout koupit další pro sebe. Šel jsem na to s otevřeným, ale rozhodným způsobem. Řekl jsem žiravinám, že oni si svojí zmrzku už sežrali a tahle už je moje a maminky. Terce naštěstí moc mátová s čokoládou nechutnala a tak na mě i přes můj důsledný a rozhodný způsob zbyla skoro půlka zmrzliny, kterou jsem si stih ukrást v době když žiraviny zrovna polykaly. Zmrzlina se ale ukázala jako slušný vnadidlo. Děti za ní běželi jak oslík za mrkví a vzdálenost, kterou Honzík předtím profňukával snad půl hodiny, jsme teď proběhli snad za 5 minut. Dostali jsme se konečně na náměstíčko, kam jsem se chtěl dostat. Tohle byl nejzazší bod naší cesty. Těď už jen přežít cestu k autu. Ego je spokojený, cíle odškrtnuty – jen teda upřímně to moc za to nestálo. Šli jsme v podstatě výhradně po pěší zóně a nic moc zajímavýho kolem vidět nebylo – asi jsme zhejčkaný výstavníma historickýma městama. Náměstí tedy bylo dost o ničem. No, o něčem nakonec bylo. Měli tam kolotoč a atrakce pro nejmenší a děti začaly okamžitě žebrat. No, nechali jsme se obměkčit a jednu jízdu na kolotoči jim koupili. Všimněte si, že prozření z autíčka moc dlouho nevydželo. Asi 2 minuty se povozili, aby řekli, že to nebyla žádná zábava a okamžitě začali žebrat o ostatní atrakce. Na to jsem se jim teda už vy**l. Pardon, ale každý investor musí v čas poznat špatnou investici a přestat popohánět mrtvého koně. Navíc, už moc času do uběhnutí parkování nezbývá.

Vlastně už to ani stihnout nemůžeme. Proto hledáme na mapě nejblížší hřiště, kde bych odložil Terku s dětma, doběh pro auto a pak je vyzvednul. Jedno jsme našli asi 200 metrů odsud. Honzík si jednu chvíli už sednul na křižovatce, že už teda fakt nemůže a Barča taky vzdorovala. Museli jsme je kousek i poponýst. Na místě, kde mělo být hřiště bylo ale úplný prd, jen tentokrát Barča vyhlásila bobkovou pohotovost. Na bobek byl planej poplach, ale během prozkoumávání místních keříků jsme s Barčou objevili malé hřiště, které na mapě ani nebylo. Došli jsme teda ještě pro mamku s Honzíkem a dovedli je tam. V tu chvíli, kdy jsme dorazili na hřiště, se únava v mžiku vypařila a děti začali lítat jak fretky. No a já letěl pro auto. Musel jsem opravdu běžet, abych to stihnul. Na tomhle parkovišti to totiž vypadalo, že čas parkovnýho opravdu hrotěj a já se ještě potřeboval podívat asi o 500 m vedle. To byl vlastně hlavní cíl naší dnešní cesty – festival soch z písku. Nedohledali jsme žádný bližší informace jen místo a tak jsme se s Terkou dohodli, že to tam okouknu, jestli má ještě smysl se ta vracet. Nemá – bohužel to bylo zrovna v údržbě před sezónou a sochy nepostavený.

Doběh jsem teda k autu a vyrazil pro rodinku. Dětěm se samozřejmě z hřiště vůbec nechtělo. Energie měly teď na rozdávání. Se na ně příště vyprdnu, až budou chtít nosit. Pošlu je na hřiště ať si dobijou baterky. Tak jsme měli s Terkou aspoň chvilku na to sednout si v klidu na lavičku a koukat, jak nás ty naši uzurpátoři vyjíměčně vůbec nepotřebujou. Po pár dalších minutách jsme je utáhli na sváču, ze který snědli teda jen ovocnou kapsičku a sušenky. Tím se trochu dostali ze svýho tranzu a už jsme byli schopný je dokopat do auta. Dokázali jsme dokonce, aby nám v autě neusnuli. Honzík to teda dal tak tak a u Barči to vedlo k totálnímu histeráku, že jí nejde dát čepice za záda a banánu na zadní sedačce. Naštěstí cesta ale celkem rychle utekla i přes totálně nesmyslný rychlostní omezení skoro na celý trace. Na rychlostní silnici o dvou proudech v jednom směru, kde se v ČR běžně jezdí od 90ti do 130ti, tady bylo donekonečna obnovující se omezení na 70 km/h, který nikdo kromě nás nerespektoval.

Na ubytku jsme zavedli opět rychlej proces – umýt nohy, doplnit žaludky, vyčistit tlamičky, dolejt tekutiny, pohajdu a „OKAMŽITĚ SPINKAT !!!“. Když jsem takhle uspával Honzíka, říkal jsem si, že je škoda, že tu víc nevyužívám to moře. Koupal jsem se zatím jen jednou. Teď, když uspávám takhle extrémě brzo a venku je teplo, moh bych si po uspání jít zaplavat. Super nápad… Jen jsem usnul dřív než Honzík a vzbudila mě až Terka, která šla s Barčou kakat. Barča oproti Honzíkovi spát odmítla. Čas jsem chtěl, ale po tomhle „dePowerNapu“ se mi teda moc už nechtělo. No, hecnul jsem se a bylo to super. Doběh jsem si na pláž, skočil do vln, trochu si zaplaval a protože slunce už zapadalo, v „zlatý hodince“ vypadalo všechno krásně. Po cachtání jsem si ještě trochu zaběhal po pláži a zase si připomenul, jak je skvělý se trochu hejbat. Nějak jsem zfotrovatěl…

Doběh jsem domů a zjistil, že Barča pořád ještě nespí. Nějak se jí v poslední době začalo líbit dvouhodinové uspávání – Terce už méně. Dal jsem si sprchu a začal psát deník. Po chvíli Terka přišla – rád bych řek, že s vítězstvím na rtech. Vypadalo to ale spíš jako zoufalství z čekání na dopingovou kontrolu, během kterého jste prošvihli olympijskej závod. I tak jsme ale ještě nehodili flintu do žita, ani hlavu do polštáře a rozhodli se opět nerezignovat. Připravili jsme si nějaký zobání, geniální místní cider s hruškovou příchutí, půlku decovýho proseka z dřívějších večerů a svíčku od Moderní bohyně. Vyvalili jsme milany na balkónek a nechali večer dál plynout. Moc příležitostí zatím nebylo a tak to bylo vzácné. Kecali jsme, poslouchali racky a Terka nemohla odtrhnout oči od té svíčky. Nějak se jí nemohla nabažit. Takže díky Moderní bohyně Gábi.

Když jsme všechno dojedli a dopomlouvali racky (Všechno tu pos**ou), přišli na řadu ještě olivy muffinek. Tím byl završen náš degustační set a večer se nachýlil ke konci. Při psaní blogu už se žádná romantika totiž očekávat nedá. Poslal jsem teda Terku do hajan a vyrazil propláchnout své básnické střevo. Teď už je ale čas i pro mě a tak se loučím. Dobrou.