Dnes má pršet, takže bude volnější program. Dopoledne jsme slíbili pohádky, pak oběd v restauraci a v plánu máme projížďku na ponících místního hotelu, když bude přát počasí a odpolko bazén a sauna. Uvidíme, jestli plán vyjde.
Venku prší a tak nikam nespěcháme. Já u snídaně dopisuju deník. Děti už od chvíle, kdy otevřely oči, vyžadujou „pohádky s obrazem“ – takhle říkají pohádkám v televizi nebo na počítači. Snažíme se to oddálit, co se dá, ale děti si vždycky najdou způsob. Tentokrát se Honzíkovi podařilo rozbít skleničku. Sice mu spadla v různých variacích na zem už asi třikrát, ale nikdy dřív se nerozbila. Dnes se to konečně povedlo. Problém je v tom, že tady mají pod jídelním stolem koberec (netuším proč – v našem podání je to sebedestruktivní nápad). Druhej problém je, že se to stalo v 7 ráno. V tuhle dobu tu ještě nic nefunguje a vysavač neseženeme. Terka střídavě zkouší hledat po areálu někoho, kdo je už v práci a není zavřenej v kuchyni, která je zamčená. Já se snažím děti udržet mimo oblast střepů, která teda pokrývá třetinu hlavního obývacího prostoru. Bačkory samozřejmě zásadně nenosí a ani teď si neobujou 😊. Nakonec to neudržím, rezignuju a pouštím jim pohádky na tabletu na posteli. Terce se podařilo sehnat vysavač až někdy ve čtvrt na devět a rovnou jsme se vrhli na úklid. Aspoň se se střepy zbavíme i podestýlky drobečků pod jídelním stolem. V momentě, kdy Terka zapíná vysavač, celej apartmán okamžitě smrdí jako nonstop bar v 5 ráno v dobách, kdy se ještě mohlo kouřit uvnitř. Nevím, co je to za vysavač, ale používají ho asi na vysávání popelníků nebo co. Jednou stranou saje střepy, druhou vyfukuje cigára. Oboje mu jde dobře, a tak řeší náš hlavní problém. Sekundární problém řešíme půl hodinovým větráním.
Děti jsou teď v tranzu a tak máme chvilku čas. Terka jde makat k recepci, kde chytí wifi a já dávám na internet cestopisníka a všelijak se poflakuju. Dnes máme v plánu si dojít na oběd a tak není zapotřebí ani vařit. Po dvou hodinách pohádek si říkám, že by to už mohlo stačit a snad jsem si odpočinul dostatečně na to, abych ustál hurikán vzdoru a vzteku při vypnutí pohádek. Bylo to tak. Emoce lítaly všude kolem, ale ustál jsem to. Jako nejjistější řešení jsem děti okamžitě ucpal nějakým jídlem. To většinou funguje a i teď to zabralo. Narval jsem do nich sváču a za chvíli zapomněli, že jsem největší padouch na světě. Nojo, sváča ale nevydrží věčně a divá zvěř je potřeba zabavit. Po dvou hodinách pohádek se už nejsou schopni zabavit se sami a tak můj návrh na kreslení byl přijat s výsměchem. Vyhrál kompromis. Dal jsem se na čtení komiksové knížky a tak jsme další asi půl nebo hodinku četli. Když už nebylo co, děti si vymyslely, že chtějí do herničky a tak jsem je oblík a šli jsme. Cestou jsme nabrali Terku. Děti se opravdu poměrně pěkně zabavily v herničce. Terka mohla dál pracovat a plánovali jsme co dál. Koníci dnes nedopadli a tak jsme rádi, že se zabavili v herničce.
Vydržely tam dokud z nich nevyprchala sváča a pak hladový přišly k našemu stolu. Objednali jsme si jídlo a už za pár minut nám bylo jasný, proč na jídlo do restaurace nechodíme každý den. No, co mám povídat. „Tohle nechci“, „Chci něco jinýho“, „Uaaaaaáá“, „Beéééé“, spousta řevu atd. atd. A to zrovna, když jsme je obdivovali, jak už se umí dlouho sami zabavit. No, jídlo stálo zato, ale zvládli jsme to.
Po jídle jsme vyrazili do bazénu a sauny. Tam to byla paráda. Děti se parádně odstyděly vody a už jsou z nich slušný vodní živly. Mámu jsme pasovali na obludu a proháněli jí po celým bazénku. Fakt jsme si to všichni užili a Terka dokonce zvládla 3 cykly plnohodnotný sauny a já jeden. Dokonce i v sauně, kam jsme se s dětma chodili zahřát to byla paráda. Honzík vydrží už dýl než mamka. Musel jsem ho už radši krotit a vyhodit ho ze sauny ven, abych nemusel mít strach, že nedostane úpal. Přeci jen se saunou děti ještě nemají moc zkušenosti. Ale jsou rozumný. Honzík si i sám řek po dvou nebo třech hodinách, že už do bazénu nechce a tak jsme se chvilku ještě čochtali s Barčou a všichni šli na pokoj na véču. Byli jsme překvapení, že jsme se čochtali až do šesti. Původně jsme mysleli, že nebudeme mít, co dělat a děti tak brzo neusnou.
Večeři jsme přežili, ale už se projevovala únava a tak už to bylo hodně náročné… Museli jsme maximálně spolupracovat, abychom děti dostali, co nejdřív do pelechu než nás nebo sebe navzájem sežerou. Povedlo se a my měli s Terkou ještě bonus – večer pro sebe.
Nakonec byl deštivej den docela dobrej.