Už večer, když jsme zalezli do stanu, tak začalo pršet a pršelo celou noc. Stan to zvládnul bez ztráty kytičky a my jsme zůstali v suchu. Jen ráno se nám teda nechtělo moc vylézat. Snídani jsme si pro jistotu dali ve stanu. Občas trochu déšť polevoval, ale pak zase zesílil a to jsem vždycky litoval, že jsem byl línej vylézt ze stanu na záchod. Díky snídani ve stanu a díky tomu, že nám nakonec počasí zase vyšlo vstříc, byli jsme zabalení, včetně stanu už někdy v 8. Mírně poprchávalo, ale žádná hrůza a tak jsme se vydali na procházku podél řeky, kterou jsme měli celou noc hned vedle stanu. Byl to komáří nálet. Ani levandulovej olej, kterej na ně normálně zabírá, tady neměl 100% účinnost. Po natření to ale bylo výrazně lepší, a tak jsme na každém místě měli jen jednoho komára a ne přisátého komára na komaru, co se přisál na nás. Během 5ti minut jsme ale vyšli z nejhlubšího „lesa“ a dostali se na louku podél řéky. Bylo to moc pěkné, ale děti vzdorovaly, že dál nechtějí. V Autě vždycky nadávají, že chtějí ven a že jsme pořád v autě, ale jakmile je vytáhneme 50m od auta, už by chtěli zpátky dovnitř ideálně na nějakou audiopohádku. No, museli to s náma nějak zvládnout a zpestřili jsme jim to alespoň místníma mikrotřešničkama. Taky tu dozrávají až teĎ.
Následoval odjezd do nedalekého Larviku. Bylo to řečí teda až nad hlavu, že po žádném městě se chodit nebude, že je to nuda atd…. Došlo až na slzičky zoufalství, ale stejně jsme šli. Alespoň si prosadili, že se nevezmou tenisky ale půjdou v krosksech, aby se nemuseli přezouvat. To ještě nevěděli, jak budou litovat chudáci… Prošli jsme kolem parádního kostela, udělali si menší horolezeckou výpravu, abychom na něj měli, co nejlepší výhled od moře, ale víc už nedali.
Prostě musí být pláž a s pískem. Vyrazili jsme tedy na pláž hned vedle přístavu. Tam jsme se dozvěděli, že nejdůležitější jsou mušle a ty, že tady nejsou, takže zase špatně. Naštěstí vzali za vděk aspoň obroušenýma sklama, které jsou od teĎ diamanty. Prošli jsme se po mole, pokoukali do prosklených balkónů místních pobřežních apartmánů a nakonec to zachránilo hřiště, kde se zlepšila nálada z bodu mrazu aspoň na 15 stupňů. V zápětí, ale přišel hlad a tak jsme se museli spakovat a vyrazit k autu. Na Vaření to nebylo a vydržet se nedalo, dostali alespoň nějakou rychlosváču a vyrazili jsme si uvařit na ostrov, kterej jsem si našel na mapách asi půl hodiny daleko.
Byl to ostrůvek u města jménem Brevik. Parádní místo jsme si našli. Sice se tam asi nesmělo parkovat, ale nějak jsme si tam zaparkovali v šedé zóně jako další auta a vynesli si vařič na unikátní místo, které jsme měli jen sami pro sebe. Byl to konec takového mola s krásným výhledem na fjord a okolní lodě. Trochu poprchávalo a foukalo, ale nebylo to nic, co bychom nezvládli. Maminka nám uvařila super jídlo (hotové maso z pytlíku – něco jako Adventure menu) a k tomu rýži. Ná letitý vařič měl, co dělat, aby ten vítr zvládl. Až v Norsku jsme zjistili, že jedna plotýnka má nějakej malej tlak a moc nefunguje a ve větru skoro vůbec, ale nějak se to povedlo. Děti si mlaskali a obě si přidaly. Nálada zase trochu stoupla.
Pak jsme všechno umyli, sbalili a vyrazili směrem k první dnešní větší zastávce – městečko Risor. Cestou jsme se ještě náhodně zastavili na jednom parádním odpočívadle. Ne protože bychom to potřebovali, ale projížděli jsme nádhernou krajinou plnou jezer a ostrůvků a něco mi říkalo, že odpočívadlo tady by nemuselo být vůbec špatná volba. Taky že nebyla. Bylo to tam parádní včetně vlastního jezírka a samosběru borůvek. I záchody jsme tu prošmejdili. Na oslavu jsme si otevřeli tabulku čokolády.
Pak už konečně vyrážíme na Risor. Měl jsem tam najděný jedno parkoviště hned vedle vyhlídky. Když už jsme ale přijížděli do městečka, bylo nám jasné, že to bude paráda a byla.
Už cesta k parkovišti byla hodně dobrodružná a pořádně strmá. Kolem parkoviště podle map mělo být nějaké opevnění. Než jsme vyrazili na vyhlídku, šli jsme prohlídnout alespoň to nejbližší, než mamka dobalí batoh. Většinou tu ale mývá na plážích zabetonovaný vstup, tak jsme si nic neslibovali. Tady to ale byl úplný opak. Všechno otevřeno a mohli jsme prošmejdit i dlouhé podzemní chodby. Takže vyhlídka musela počkat. Navíc i tady mezi opevněníma byly naprosto parádní výhledy a tak jsme to střídali. V bunkrech to teda nebyl žádnej med – bláto, suť a smrad, ale v Čechách by to asi vypadalo hůř, vzhledem k tomu, že to tu je veřejně přístupné. Po chvíli jsme došli k velkému bunkru, který byl teda zapečetěný, ale pod ním rostla tuna zralých malin, které tu nikdo nesbírá. Snad jsme neudělali hloupost, ale natrhali jsme si pořádně plný pusy. Honzík nás zaskočil svým dnešním nejpozitivnějším komentářem, když řekl, že tady by chtěl žít do konce života – myslel tím ten keř malin…
Mezi bunkry jsme taky objevili i parádní hřiště a další nádhernou vyhlídku. Děti si mohly pohrát a geronti pokoukat. Děti si ale samy hrát nechtěli a geronti se v klidu koukat nemohli… Tak jsme tam aspoň vybalili sváču. A náhle se to stalo… H ohlásil hnědý poplach. Zrovna na dost nevhodném místě, ale nedalo se s tím nic dělat. Museli jsme najít nějaké odlehle místo. Lopatku jsme sebou neměli, ale měli jsme teda aspoň bezpečnostní hajzlák a tak jsme to nějak zvládli. Teda až na mě. Já jsem při zpětném úklidu přehlédl zaneřáděnou větvičku a pomazal jsem si ruku a rukáv něčím, co tu H nechal na památku. Takže další úklid, ale tohle tak snadné nebude. Naštěstí jsme tu kromě opevnění, výhledů a hřiště, našli taky jezero. Nechápu jak se tu ve výšce asi 100 nad mořem udrží, ale bylo tu -mezi skálama. A tak jsme vyrazili k němu, já si tam vypral rukáv a vzhledem k tomu, že tu byla na mapě vyznačená ofiko pláž, tak jsem se i smočil a zablbnul na místním skokanském můstku. Byl jsem štěstím bez sebe. Pak už návrat k autu. Vlastně jsme zapomněli na tu vyhlídku, kvůli které jsme sem jeli a tak jsem se tam tedy ještě vydali. Plavky jsme nechali schnout na střeše na složeném stanu (nesmíme je tam zapomenout – už jednou jsem nám takhle na benzince nechal odlétnout jedny dospělé a dvoje děcké spoďáry – ještě že jsme předtím neměli sebou plavky).
Vyhlídka bylanaprosto fenomenální. Já se jí nemoh nabažit. H okamžitě ohlásil,že je to nuda, zalezl do křoví a začal si hrát s klackem. Terka s Barčou se vrhli na horolezení po sebevražendně strmé bílé skále a já měl chvilku se pokoukat. Byla to nádhera. Dětem jsem oznámil, že se musíme dolů do toho městečka určitě podívat. Zvedla se vlna odporu, která nešla jen tak potlačit. Vyřešil jsem to kompromisem. Vydáme se na ostrůvek u města, který má vlastní plážičku – to už panoval všeobecný souhlas. Sjeli jsme tam a našli parádní písečnou mikropláž s krásným okolím. Kolem byla mola s loděmi, ale také dlouhý mis,nebo co to bylo, na které stála historická děla od těch obrovských až po ta dětská. Obyčejný maják pak už nikomu ani nepřišel zajímavý. Taky jsme tam viděli medúzy, což vyvolalo taky velké nadšení. Na pláži jsme si zastavěli a zadováděli si. Já byl okolím tak nadšený, že jsem do té vody musel vlézt i když už mi byla zima od předchozího koupání. Foukal vítr, bylo tak 20 stupňů a voda tak 17 hádám. Ale byla to paráda – i když jen na smočení.
Pak už jsme to museli směřovat ke spaní. Přestože tohle měla být dnešní první zastávka, nějak jsme se tu zdrželi a nikdo nelitoval. Oproti Larviku to bylo o tisíc procent lepší zážitek.
V mapách jsem si našel parkování s výhledem na fjord. Když jsme tam dojeli, už tam stály 2 obytňáky. Na další místo už moc prostor nebyl. Nechtělo se mi ale už pryč, protože jsem si tohle místo tak trochu vysnil už když jsme jeli kolem cestou do Risoru. Vešli bychom se tu, ale bez výhledu a to jsem nechtěl dopustit. Oprskle jsem se zeptal pana Belgičana,jestli by mu nevadilo, kdybych zaparkoval těsně před něj… a nevadilo. Jen jejich pes na nás štěkal. To byl další ne-nepřekonatelný problém. H totiž štěkání psů moc nedává. Seznámili jsme se teda s pejskem, udělali mu s B malá a dokonce jsme mu mohli dát pamlsek. Pak už jsme byli kámoši. Teda aspoň na nás neštěkal. Ještě je tu potíž jaksi se záchodem, jelikož tu žádný není a nejsme tu tak úplně sami. Člověk nemůže jen tak vystrčit zadek u stanu. Není to ideální, ale za ten výhled ze stanu to stojí. Ráno hold vyrazíme brzo a vařit snídaně se bude jinde. Děti jsme nějak uspali, Terku jsem zaparkoval ve stanu a s kompem a cestopisníkem si tu teď užívám západ slunce nad fjordem. Je to paráda. Už se těším, co bude zítra.
