Ráno jsme si trochu pospali. Dnes netřeba úplně spěchat. Máme den, kdy se přesouváme na další ubytování do Ponta do Pargo. Nemáme žádný přesný plán. Jen se cestou stavíme ve dvou hezkých vesničkách a v té druhé si dáme jídlo ve vyhlášené rybí restauraci. Jmenuje se Fish Factory – neboli Rybí továrna.
Ráno ještě dopisuju deník, vyřizuju maily a Terka si myje vlasy. Objevili jsme invazi mravenců, takže je asi pravej čas na to, zvednout kotvy do dalšího ubytování, kde budeme spát 6 nocí.
Všechno jsme jakž takž pobalili a naložili do nákupního vozíku. Pohodlně se tam vlezeme i když už se nám náš majetek na ostrově rozrostl o spoustu nakoupených věcí – hlavně jídlo a věcí, co už se nikdy do našich příručáků asi znova nevejdou 😊.
První úsek cesty trvá asi 15 minut a jsme na centrálním parkovišti Jardim do Mar. Ihned se vrháme na místní hřiště a procházíme se po náměstí. Náměstí je tedy opravdu luxusní záležitost. Všechno na Madeiře stojí v kopcích a budovy často stojí v příkrém svahu a mají menší půdorys než naše garáž. Procházíme se kolem kostela, který je podobný všem ostatním, co jsme tu zatím viděli a podobně je i zavřený.
Následně se vydáváme úzkými uličkami dolů k moři a zjišťujeme, že tam jsou obrovské vlny. Koukáme na ně poměrně dlouho a užíváme si cestu podél pobřeží až na kamenitou pláž na konci promenády, odkud je vidět na sousední městečko Paul do Mar, kam se taky chystáme. Pláž je opět kamenitá a pro nás nevhodná ke koupání. Vracíme se tedy oklikou nahoru k autu opět úzkými uličkami. Některé domy jsou tu opravdu nádherné s výhledem ještě hezčím.
Nasedáme do auta a přes vyhlídku nebo dvě dojíždíme do Paul do Mar. Máme už slušnej hlad a tak míříme dovnou do restaurace Fish factory na pobřeží. Před ní vidíme dav lidí – jak by napadlo asi každého Čecha – asi fronta. Fronta to ale nebyl. Byla to kupa lidí pozorujících surfaře. Věděli jsme, že se sem někam na Madeiru jezdí surfovat a asi je to právě sem. Pozorovali jsme, jak tam 10 až 20 surfařů předvádí opravdu dobré výkony na vlnách vysokých snad 4 metry.
Byla to opravdu paráda, ale byli jsme už hladoví a tak jsme zamířili do restaurace, která má krásnou obrovskou terasu v prvním patře s výhledem na oceán a surfaře. Bohužel nám ale řekli, že nás pustí až ve 12 a těch 15 minut si prostě musíme počkat. OK, šli jsme ještě pozorovat vlny a surfaře, ale v 57 jsme stáli už na značkách, abychom vychytali ty nejlepší místa s výhledem na terase. Ty byly samozřejmě rezervované, ale stejně jsme chtěli do stínu a tak měli fajn kompromis.
Dětem jsme objednali stejk a burger, protože jasně dali najevo, že rybu ani náhodou a by si objednali celého mořského vlka. Názvy ryb jsme si teda museli nechat přeložit umělou inteligencí a nechali jsme si i doporučit. Byla to dobrá volba. Všichni byly spokojený. Dokonce až tak, že na rodiče toho moc nezbylo. To ale už tak bývá. Když objednáme 4 jídla a dětem nejede, tak to už pak nemáme kam rvát. Takže většinou objednáváme 3 jídla, dojíme po dětech a bývá to tak akorát. Tentokrát jim ale chutnalo nadstandardně. I nám. Ryba s hranclema byla super. Taky jsme tam ale za tři jídla s kafem, zákuskem a tuzérem nechali 50e. To je ale normální cena i na dobrou restauraci u nás doma. Tady jsme to měli ještě s luxusním výhledem.
Následně jsme šli ještě koukat na surfaře z pobřeží a prošli si městečko. Chvilku jsme si hráli na kamenné pláži. Je neuvěřitelné, jaké blahodárné psychické vlivy mají pláže na naše děti. Vždycky se krásně vyklidní a zabaví.
Z pláže jsme museli běžet ulovit záchody a pak vyrazili na začátek nedaleké levady. Na trek to dnes není, ale chtěl jsem vidět alespoň vodopád. Byl nádherný a překvapilo mě, že u něj nikdo nebyl – jen spousta kachen, jejich bobků a rozkládajících se zbytků ryb a mrtvých ptáků. Úklid tu má rezervy. Většina (viděli jsme jen málo) turistů jdou rovnou na trasu levady. My jsme ale díky hledání záchodu zavítali do areálu přístavu, odkud s dalo jít po železných schůdcích až dolů pod vodopád. Kdyby bylo víc čas, asi bych se tam i mezi těma kachnama a bobkama vykoupal.
Už ale bylo na čase se vrátit k autu, zamířit na nákup a na ubytování, aby se děti zvládli na zítřek nějak vyspat. Nedalo mi to a nahoru na vodopád jsem si prostě vyšlápnout musel. Honzík se ke mně přidal na pánskou cestu a holky jsme vyslali napřed k autu. Honzík dobře udělal a byli jsme za to oba rádi. Po schodech jsme vystoupali tak 30 výškových metrů, možná víc a viděli vodopád seshora a další vodopád nad ním. Pak už jsme pádili dolů a skrze úzké uličky vesničky kolem zavřeného kostela k autu.
Popojeli jsme asi 30 metrů k obchodu, pustili dětem audio pohádky a nakoupili v malé sámošce.
Pak už jsme frčeli rovnou na ubytování. Máme krásný aprtmán s výhledem na oceán a na západy sumce nad oceánem z oken i terasy. Uvnitř je asi nový a příjemný. Načančaný je tu dokonce i toaleťák. Jen je tu vevnitř prostě všude kosa. To bylo ale i na minulém ubytku. Tady mají alespoň malý přímotopek, který okamžitě zapínáme a už ho asi nevypneme.
V rychlosti jsme si dali jídlo, prošli večerníma procedurama, napsali deník a odpadli. Dnes mám dost a budeme muset jít brzo spát.
Dobrou.