Už večer jsme se dohodli s Terkou, že když vstáváme takhle brzo a slunce vychází až před osmou, mohli bychom vyrazit na východ slunce. Vybral jsem vrcholek, kde to bude stát za to – vyhlídku na Bica da Cana. Podle navigace je to 17 minut jízdy a východ je v 7:53. Takže plán je vypadnout z nomu v 7 ready na celej den s tím, že to na pláži zapíchneme brzo a dáme si pozdní oběd nebo brzkou veřeři.
Děti nás vzbudili podle plánu v 5 – nevím, ani jak to věděli… Připravili jsme kupu jídla nakrmili všechny zúčastněné a opět přemluvili Barču, že výlety nejsou největší zlo na světě. Do auta jsme nasedli v 7:15, což vypadalo, že pořád stíháme.
Cesta ale ukázala, že navigace byla přehnaně optimistická. Provoz sice nebyl, ale náš nákupní vozík prudký kopec střídající se super prudkým kopcem dával s vypětím všech sil. Nebyla výjimka, že jsme museli jet několik km v kuse na jedničku, protože dvojka to už nezvládala. Nakonec ale tvář neztratil a vyjel úplně všechno i když ne na maximální povolenou rychlost. Chvílema jsem ztrácel nervy, když nás předcházeli i místní důchodci o holi, ale pak zase země trochu narovnala a my vystřelili kupředu jako, jako, no jako nákupní vozík. Nutno podotknout, že jsme během té necelé půlhodinky vystoupali 1500 výškových metrů, takže žádná potupa pro naše super auto.
Vystoupili jsme přímo do mraku a skrze promočený, mechem zarostlý stanový kemp, jsme vyrazili na blátivou cestu vzhůru k vrcholku Bica de Cana.
Vyšli jsme asi 50 výškových metrů a byli jsme na místě. Jen nebylo vůbec nic vidět – bílá tma. To se ale naštěstí za chvilku změnilo.
Přišli jsme přesně v čas a právě na východ slunce vítr rozfoukal mraky a nám se vyskytl parádní výhled na mraky a vrcholky okolních hor. Pohled trochu jako z letadla a do toho ten východ slunce – paráda.
Neváhal jsem ani chvilku. Vrazil jsem Barušce do ruky video-nahrávající telefon, poklekl na koleno a požádal naší maminku o nohu. Teda vlastně o ruku… Znovu … , znovu po deseti letech. Mám ji totiž rád a chci si ji nechat i na další funkční období. Naštěstí se vyjádřila v podobném duchu a řekla ANO. Jen doufám, že ty slzičky se nezrodili ze smutku z hrůzného výhledu. Dali jsme si pusu a pak jsme teprve začali vnímat, jak jsme odvařili okolní turisty. Nebylo jich moc, ale byli tak na měko, že nám nabídli, že nás vyfotí všechny spolu. Asi si říkali, že se dvěma dětma jsem měl už na čase a já jim raději nevysvětloval, že si dělám reparát.
Ve chvíli klidu jsem Terce vypověděl celou story, jak vznikl její zlatej prstýnek. Sám jsem ho navrhnul s pomocí umělé inteligence. Se svojí sestrou jsem ho pak poptal jako zakázkovou výrobu v perfektním zlatnictví v HK (webovky tak nevypadají, ale jsou úžasní – jukněte na super hodnocení na Google) nechal udělat.
Po chvilce koukání na tu parádu kolem přišel mrak a bylo vidět prd. I přes stížnosti dětí na zimu a nudu jsme ještě pár minut zůstali. Mraky se ale už neroztrhali a tak jsme raději šli. Měli jsme fakt kliku, že zrovna na východ slunce se mraky na chvíli roztrhali. Těch pár stovek metrů dolů k autu jsme zmákli hodně rychle a už se těšili do auta na topení. Bohužel náš nákupák moc netopí – teda aspoň oproti naší staré Fábii, kde by se daly po pěti minutách na větráku smažit vejce. On se teda asi ani moc nezahřál motor, protože těch patnáct set výškových metrů dolů, jsme většinou brzdili motorem nebo jeli na neutrál. Průměrná spotřeba tak vyklesala ze 17 ti litrů na sto směrem nahoru, na nějakých 8 v průměru. Taky teplota oproti horním 8°C vystoupala na 15 stupňů dole u pláže.
Na pláž do Calheta jsme dorazili někdy o půl desátý. Tady svítilo slunce a my lačně absorbovali všechny teplé sluneční paprska – teda asi 10 minut, protože pak se taky zatáhlo a zůstalo zataženo celé dopoledne. Tady na Madeiře umí být i v zimě pěkné horko, ale vyžaduje to svítící slunce. Bez něj to taková sláva není. I tak jsme si ale dali v kavárně s Terkou kafčo, zatímco si děti hrály v písku. Docela nás zaskočil pásovej minibagr, kterej sklízel plážová lehátka a slunečníky, a kterej najel doprostřed kavárny. Projel kavárnou (venkovní zahrádkou) a byl pryč.
Pak už jsem na neutuchající prosby vyklouzl z teplé mikiny a šli jsme si s dětma zablbnout do vody a já si ještě trochu zaplaval. Pak ještě trochu hraní a rozdělili jsme se. Maminka šla dokoupit do obchodu nějaké resty (zítra bude svatá Barbora) a my s dětma pobalili věci, došli na parkoviště k autu a vyzvedli maminku u obchodu.
Teď už se všichni těšili na grilování. Hned po příjezdu jsem šel rozpejkat uhlíky na grill, ale bylo to trochu utrpení i s pepem. S dřevěným uhlím to moc neumím. Jako vždy se ten gril krásně rozpek nakonec úplně sám, ale až v momentě, kdy už jsme měli vše snězeno. Aspoň se mezi tím rozjelo i sluníčko, a tak jsem byl upečenej víc než naše maso. Možná i díky vínu, které jsme dostali jako pozornost podniku a „přece ho tady nenechám“… Když už gril frčel, opekli jsme teda ještě chleby a zbytek masa na zítra. Celou dobu nám u toho asistovala místní kočka, na kterou se Barča už od rána těšila.
Dneska máme opět volnější den, a tak po jídle vyhrál požadavek na pohádky. Aspoň jsme si tak s Terkou mohli dát kafe na terase v klidu, tichu a teple. Po kafíčku jsme vyrazili ještě na kratičkou prochajdu po okolní vesnici. Jsou tu parádní výhledy. Cíl cesty byly nakonec veřejné záchodky, protože kostel byl zavřenej.
Po návratu už proběhl jen neúspěšný pokus o večeři (nikdo neměl hlad) a uspávání s Heráčem. Překvapivě děti v 6ti a 7mi letech knihu Harryho Potera jen hltají, i když je míněný pro dvanáctileté děti. Spaní, Cestopisník, rande bez dětí a spát. Zítra tady má trochu pršet, tak přejedeme do hor na severozápad, kde by mělo svítit slunce – jen tam bude jen 10 – 12 stupňů. Těšíme se.