Ráno překvapivě zase relativně dobrý. Jen teda poslední dobou zním jak tuberák nejvyšší úrovně. Ale tak aspoň si v tom s Terkou rozumíme. Hlavně když mi ale není zle… Dáváme si snídani – děti tradičně opovrhují vším počínaje bio jogurtem s lesním ovocem ambrózií konče. Zachránilo to klasicky pečivo s máslem jako poslední možnost.
Ještě v sámošce pod apartmánem dokupuju džus a pečivo. Zajímavostí je, že tu všechno nabízí „za prasárny“. To se mi tu bude líbit. Později zjišťuju, že polské „Zapraszamy“ má úplně jiný význam.
Rozhlížím se po netu, co bychom tu dnes mohli dělat a překvapivě zjišťuju, že Wagrowiec moc mezinárodním turistickým ruchem neoplývá. Je tu jedna hrobka, jeden soutok, jezera a lázně. Oproti předpokladům mě nasednout do auta a někam hodinku popojet ani nenapadlo. Vyhrála to procházka na promenádu místního jezera s tím, že když budeme mít ještě sílu, zajedem autem ještě ke hrobce (a možná tam zůstanem).
Prochajda překvapivě dobrá, a ikdyž jsme nakonec nešli podle naplánovaný trasy, ale spíš intuitivně, trefili jsme parádní konstrukci v řece, náměstí a i to jezero. Promenádou jsme už skoro došli až k hotelu s vlastní hlídanou pláží a přístavem, když kolem nás projelo policejní auto s majákem a po řece 2 hasičský lodě. Na místě se už na pláž nesmělo a hasiči pročesávali dno sonarem (naše dohady). Asi jsme měli kliku na utopence. Pláž jsme teda obratem změnili na nedaleké hřiště, které původně nebylo vůbec v plánu, ale ukázalo se jako dnešní nejlepší objev. Děti se tam totiž samy zabavily a poprvé za posledních asi 48 hodni nás nechaly vydechnout snad na hodinu nebo dvě. Tak dlouhou dobu jsem si se svojí ženou už dlouho nepopovídal…
Přišel hlad a tak jsme se začali poohlížet na netu po restauracích, abychom se nemuseli podle plánu vracet na apartmán. Vybrali jsme 4* hotel s výhledem na jezero a doufejme ne už na utopence. Tam jsme se setkali nejdřív se svatbou a po chvilce hledání s restaurací, kde prý bylo skutečně možné se najíst i pro neubytované. Jen tedy neplatilo menu z internetu a bufet byl 4x dražší. Tohle všechno jsme zjistili česko-polsky, protože s angličtinou se tady chytáme skoro jako ve Francii.
Hotel jsme opustili a vyrazili urychleně na zpáteční cestu tam, kde jsme si pamatovali restaurace. Cestou, při loučení s jezerem, nás minulo pohřební auto, takže jsme měli pravdu a skutečně si na hotelu někdo objednal utopence.
Na druhý pokus jsme zaparkovali v kebabárně, kde jsme zažehnali nejhorší. Děti překvapivě opovrhovali i hranolkama s kečupem v čerstvým křupavým pita chlebu (American style). Nakonec něco snědly a obě využily místní záchod na maximum. Taky vám děti často potřebují kadit synchronně a ideálně u jídla?
Pak následovala ještě zmrzka, kterou jsme si šli sníst neprozřetelně na lavičku do rohu náměstí místních pobudů. Pánům s plechovkama jsme alespoň prozářili den „zmrzlinovým karnevalem“. Barča byla od zmrzliny tak, že vypadala jako Dartaňan a Honzík spíš jako Anonymous…
Následoval návrat k apartmánu a procházka kolem říčky, kudy jsem chtěl jít dnes původně. Je to takový krásný mokřadový park. Už jsem byl teda jen tak utahanej, že jsem si to moc neužíval a byl jsem rád, když jsme to po chvíli otočili na apartmán, kde jsem na hodinku odpad do postele.
Teď už jen totálně přetažené děti nakrmit, odvšivit, vyčistit a uspat. Bylo to o nervy, ale povedlo se. Šli spát brzo a tak jsem se mohl vrhnout na cestopisníka, plánování, Terka na práci a pak….. nekecám, nějakej společnej čas. Jen teda děti už se zase buděj, tak z toho možná moc nebude… To zas bude noc …
Nakonec se to opravdu povedlo. Vylezli jsme si s Terkou na terasu a přinesli si tam s sebou teplej čajík a 2 zákusky. Docela jsme si to užili. Konečně dovolená… Zákusečky byly samožřejmě na tajňačku. Přece nebudeme děti krmit takovým svinstvem a beztak by nám všechno snědli … 😊 No, posléze jsme se rozhodli, že ani my se nebudeme krmit takovým svinstvem a zbytek zákusků nenápadně umístili do koše, aby je děti neodhalili. To, co vypadalo jako caramel, přestalo po dvou lžíčkách chutnat jako caramel a marmeláda pod tím tomu moc nepomáhala…
Nakonec jsme to zapíchli docela brzo. Posledních pár nocí jsem nemoh moc spát a to uzdravujícímu procesu jistě moc nepřispívá. No, budu muset věřit, že v tom nějaká modrost těla je, protože i když jsem na dnešní noc nechal děti Terce a vzal si špunty, i přes ticho se nějak tělu do spaní a uzdravování nechtělo. Asi má rádo výzvy – já bych v tomhle případě ale teda takovej hrdina nebyl…