V noci pěkně pršelo až jsem mě napadaly šílené myšlenky typu,jestli nás ta voda nespláchne dolů ze skály nebo jestli nevezme sebou nějakou lavinu kamení. Naštěstí to byly jen noční bludy a všechno bylo ok. Den nás přivítal slušným deštěm a krásnýma třinácti stupněma (měřeno, když už jsme odjížděli autem). Najedli jsme se ve stanu a přišlo mi, že dnes to byl mordor už od rána. Nějak nám ta únava pomalu stoupá. Přestalo pršet a tak jsme si vylezli ze stanu a všechno poklidili a připravili na cestu. Až teda na stan. Ten jsme už nestihli a zase začalo pršet. Čekali jsme snad půlhodinku, jestli nepřestane a pak jsme to vzdali a složili ho i v dešti. Hold nebude jednou vyklepanej a bude total mokrej. I my byly během toho mokrý, ale už jsem ztratil trpělivost a chtěl vypadnout.
Sjeli jsme dolů do údolí, kde bylo najednou tepleji a hlavně dole okamžitě přestalo pršet. Nahoře jsme byli asi v mraku. Trochu jsem ze sebe cítil nejen únavu, a tak jsem si řekl, že bych se rád takhle po ránu vykoupal. Cestou sem jsme viděli pěknou pláž a tak jsme přesně věděli, kde zastavit. Bylo to nádherný místo s menší pláží a zákazem kempování. Zastavit jsme tu ale mohli. Sice jsme odrazili od místa spaní sotva před 5ti minutama, ale řekli jsme si, že je to hezké místo na branch a tak si tu rovnou i uvaříme.
Nejdřív jsme si ale šli pohrát na pláž a já si užil i koupání ve fjordu, kde se míchá ledovcová voda se Severním mořem. Bohužel se mnou nikdo na koupačku nechtěl a tak jsme museli na plán dnešního dne přidat lovení sprchy. Vzhledem k tomu, že bylo 13 stupňů, voda nepřišla nijak studená. Ne že by to bylo teda na hodinové koupání, ale na minutové hékání to stačilo 😊.
Pak jsme hned vedle auta vytáhli vařič a udělali si míchaná vajíčka s rýží. Spoléhali jsme na to, že zákaz kempování se vztahuje hlavně na zákaz přespávání, ale uvařit si tu snad můžeme… Byla to zase bašta s parádním výhledem. Koukali jsme před sebe na pláž, okolní vysoké stěny fjordu a mraky válící se po vrcholcích okolních hor. Prostě paráda. Jen se do nás díky větru už docela dostala zima a tak jsme byli úplně šťastní, když jsme si pak mohli v autě zatopit.
První zastávka po cestě byla u mostu, který jsme míjeli včera. Vyběhl jsem si tam v dešti i na vyhlídku, ale moc pršelo a tak jsme to vzdali. Dnes jsme dali výhledu na most Hardangerbrua druhou šanci. Nic jsme od toho nečekali. Přeci jen jsem už na první vyhlídce hned u parkoviště včera byl. Bylo to nakonec ale moc příjemné překvapení. Hlavně díky lepšímu počasí a sluníčku.
Z první vyhlídky u parkoviště, která dostačuje většině lidí, co jedou kolem, to skutečně není úplně ono. My si ale došli až úplně k mostu, kde se schovává menší vodopád, ale kde je hlavně parádní výhled na celý most přes fjord. Tenhle most je dlouhý celý kilometr a půl a je to opravdu monumentální stavba. Určitě není z největších ani z nejkrásnějších, ale parádní vyhlídka a hezké počasí udělaly svoje. Mohl jsem se dokonce postavit (za zábradlí) přímo nad výjezd z tunelu, odkud vyjíždí auta přímé na most. Tenhle tunel je taky kapitola sama o sobě. Na obou stranách mostu je dlouhý tunel – na jedné dokonce přes 7 km. A hlavně ten tunel obsahuje i podzemní kruhové objezdy. Prostě normální křižovatka, jen hezky podsvícena modrým světlem a hluboko pod zemí.
Přímo z vyhlídky překvapivě pokračovala cesta dál (zjistili jsme, že je to cyklostezka) do tunelu,kde se potkala s velkým tunelem pro auta těsně u výjezdu. Cyklistická část byla podsvícena duhově – každých asi 50m byla na stěnách promítána duha – hodně zajímavý efekt. No a pěší pochůzka po kilometr a půl dlouhém mostě přes fjord za hezkého počasí je taky kapitola sama o sobě. Moc jsem si to užil. Děti ne – ty byly samozřejmě zpruzelé :-D. Zjistil jsem, že je nejvíc asi baví cesta, ale když dojdeme na místo určení, tak se podívají a chtějí zpátky. My bychom si s Terkou rádi to místo vychutnali, ale často je to na úkor obecné pohody. Takže prostoru na užívání ve výsledku moc není. Snažíme se dělatnějaké kompromisy, které děti úplně neoceňují, ale my si alespoň urveme něco pro sebe.
Cesta z mostu byla už náročnější. Sice jen pár stovek metrů, ale do kopce a místy, které děti už viděly, takže trochu utrpení pro všechny. Líbila se mi ale špička mostu -když si člověk šikovně popošel tak, aby viděl slunce přesně mezi 2marůžkama mostu, vypadalo to skoro jako Sauronovo oko.
U parkoviště byla informační cedule o místní oblasti, která mluvila o zajímavosti v okolí. Kromě 2 bodů, které máme teď skoro po cestě, jsme snad všechno viděli. Paráda. Čeká nás po cestě ještě jeden vodopád a ještě tu byla upoutávka na městečko Ulvik, které neleží na hlavní silnici. V podstatě šlo jen o hezká panorámata. A tak jsme se rozhodli, že nepojedeme přes hory novým tunelem, ale přejedeme je po staré „vyhlídkové“ cestě přes Ulvik – pojedeme dál, zato horší cestou.
Pořád jsme měli v hlavě potřebu sprchy, a tak když jsme vjížděli do Ulviku a viděli kemp, rovnou jsem tam zajel. Zkusíme se zeptat na sprchu. Recepce bude otevřená až za hodinu, ale umývárky jsou otevřené a vidím kohout s vodou. Rovnou jdu dočerpat kanystr a domluvili jsme se, že se Terka s dětma osprchují a já počkám. Když jsem viděl 2 holky, co vypadali jako personál, oslovil jsem je, jestli si tam můžeme dát sprchu. Ony že beze všeho. Vysvětlil jsem jim, že nejsme hosté kempu. Ony na to, že nevědí, že se jich na to nikdo ještě neptal. Kdybychom se vykoupali, nikdo by to neřešil. Holčina se začala ptát té druhé na možnost sprchy a ejhle – ona se ptá česky a druhá odpovídá slovensky 😊. Holky zavolali šéfovi a nechali nás vykoupat grátis a nic za to nechtěli. Oproti 50 NOK (130 Kč) za sprchu na benzince to bylo o moc příjemnější. Zatím co se děcka rodina koupala (já už nemusel),jsem parazitoval na místní wifi. Behěm toho přijel jeden karavan a lidi se ptali,jestli je tu volno (ano) a zda tu půjčují mořské kajaky. To první mě tolik nezajímalo, ale rád jsem si vyposlechl, že 2 minuty odsud je půjčovna kajaků.
Hned jsem to začal Googlit. Měli otevřeno do 17ti, teď bylo 14:20. Hodina kajaku 160 NOK, dvě hodiny 210 NOK (cca 500Kč). Další plán byl na světě. Trochu jsem všechny začal hodit, abychom stihli ještě 2 hodinky na kajaku na fjordu. Terka s mokrou hlavou mě v tu chvíli moc ráda neměla, ale já hold takový šílený rychlonápady mívám a občas to bývá nakonec i fajn. A tak jsme vyrazili. Domluvil jsem nám i to, že když děcka nevydrží na kajaku 2 hodiny a vrátíme se dřív, zaplatíme jen hodinku. Ptal jsem se, kam je fajn tady jet a doporučili mi ostrov, kam bychom asi jeli tak jako tak. Behěm domlouvání jsme opět zjistili,že paní na recepci je Češka. Do Norska jezdí pracovat v létě a v zimě vybírá jižní země jakoje Španělsko – zajímavý životní styl. Takhle žije na cestách prý už roky. Když jsme jí ale řekli,co všechno jsme v Norsku už projeli, tak říkala, že jsme viděli už víc než ona.
Vyfasovali jsme pádla a kajaky a mohli konečně vyrazit – tedy až po podepsání reverzu, že vše je na vlastní odpovědnost, jsme zkušení vodáci a v případě nehody nevysoudíme ani kačku.
Já jsem jel na kajaku s Honzíkem a Terka s Barčou. Mysleli jsme si, že to bude kajak pro, ale byl to otevřený singl a tak jsme měli každý děti před sebou nebo na klíně. Voda byla klidná a měl jsem z toho opravdu radost. Snažil jsem se udělat pár fotek, ale H, jak má rád spíš ty cesty než to užívání, tak mě nepřestával komandovat ať pádluju a neflákám se.
Dojeli jsme na ostrov Snauholmen, kam to bylo asi 700m. Tam jsme se vylodili a šli ho prozkoumat jako praví Robinsoni. Našli jsme tam nějaké tábořiště a pozůstatky stavby. Pak jsme ostrov objeli a zamířili zpět. H už chtěl zpátky, protože se mu nelíbilo šplouchání a taky jsme měli mokré zadky, jak to cáká od pádel. Přeci jen je to jiná loď než to, na čem běžně jezdíme v ČR po řekách. Paní nám říkala, že máme počítat s tím,že budeme mokří. Zvlášť na zpáteční cestě,kdy začalo foukat a na fjordu se objevili menší vlnky, tak to víc stříkalo. Nějak jsme to ale dojeli i proti větru. Stačila nám na to hodinka a myslím,že to bylo akorát a nikdo nelitoval.
Pak všichni naklusali do auta se rychle převléknout z mokrého. Sice byli všichni v čistém po sprše, ale po těch lehce plesnivých vestách, se převlečení šiklo. I když – mě přijde, že je mi už všechno jedno. Po skoro třech týdnech ve stanu už moje nároky na hygienické standardy značně poklesly. Měl jsem se ale taky převléknout. Myslel jsem, že mokré gatě na mě uschnou v autě, ale pěkně to studilo a neschlo.
O půl páté jsme byli v autě připraveni zvednout kotvy. Já mezi tím kouknul na možnosti ubytování. Dneska bychom výjimečně mohli jít spát brzy. Díky tomu,že jsme zvolili starou cestu přes hory místo tunelu, máme před sebou spoustu možností, kde zastavit na spaní. Můžeme si tak vybírat. První místo bylo hned vedle vodopádu pod mostem. Bylo ale hned vedle silnice. Tak jsme raději zvolili místo na konci slepé silničky, odkud startuje pěší trek. Je to daleko od silnice s výhledem na hory, vodopád máme taky 10m za stanem i když na něj nevidíme přímo. Tady jsou ale vodopády všude. Už ani nevím, kdy jsme naposledy usínali bez šumění vodopádu. Vždycky je v okolí nějaký malý nebo v dálce nějaký velký, který je slyšet. Dnes je to hodně blízko a navíc máme úplné soukromí a klid. Jen se teda slušně ochladilo. Dole u vody bylo 22, ale jak jsme se vyškrábali do hor, máme sympatických 16 stupňů a zataženo.
Rychle jsme uvařili lehkou večeři a spát. Úplně mokrý stan dostal ještě během večeře další déšť. Naštěstí jen celkem krátký. Pak jsme hned naskákali do stanu a venku začalo svítit sluníčko – ideální na uspávání 😊. Ve stanu jako již tradičně nekontrolovatelné únavové řádění, ale nakonec se povedlo zklidnit a těsně před tím,než tohle dopisuji, i H už konečně usíná. Je půl 8 a u nás se už spí za zvuků vodopádu. Dobrou.