Ráno jsme se probudili poměrně brzo a po snídani a všech ranních rituálu jsme vyrazili směrem na ledovec. Na místním placeném parkovišti jsme byly už kolem desáté. Trasa, kterou jsme zvolili, je nejkratší možná k ledovci. Bohužel tím pádem i nejvíc turistická ☹. Začíná to už parkovištěm, kde platíme 500 Kč jen za parkování a to tu nemají ani záchod nebo odpadkový koš. Podle toho taky vypadá okolí trasy… Trasa má pouhých 2,5 km k ledovci, ale rozhodně to nebude žádná brnkačka. https://mapy.cz/s/daloruhomu (60.0411893N, 6.4392888E)
Než vyrazíme od auta, musíme si dobalit věci, napatlat repelentem, opalovacím krémém, samozřejmě další jídlo a kdo ví, co ještě. Jsem už snad netrpělivější než H, kterej už kňourá, abychom konečně vyrazili (A to jsme si už všechno zabalili ráno po snídani). Vyrážíme a po 5ti minutách první zastávka na záchod a za 7 min už slyšíme – „Já mám hlad“. Za 20 min to psychicky neustojíme a o půl jedenáctý zastavujeme skutečně na oběd. Dáváme si ho na první vyhlídce (vyhlídka na parkoviště 😊).
Jídlo děti asi docela nabylo, protože pak celkem pěkně ťapali. Prošli jsme hlínou, kamenama, bahnem, vodou, po lanových i jiných mostech a nakonec jsme museli šplhat po lanech a řetězech. Ty jsou na skalách umístěny, aby se po nich snadněji lezlo. Není to totiž nic jednoduchého ani pro dospělé. Naše děcka jsou tu suverénně nejmladší turisté, co ťapou po svých. Klobouk dolů nad jejich výkonem. Po další hodině a půl jim došla šťáva a museli jsme zastavit na další oběd. Ano, opravdu druhý oběd…
Trochu mě mrzí, že jsme museli jít zrovna tak moc profláklou trasu. Asi protože je nejkratší, tak je to tu občas jak na Václaváku. Jsme pomalí a pořád se musíme někomu uhýbat. Z kraje to šlo -vyrazili jsme brzo, ale jednu chvíli mi přišlo, že jdeme nahoru ve frontě. Pak přešel hlavní nápor turistů a bylo to o malinko lepší, než se začali vracet první turisté zeshora. Cesta je uzoučká a tak se pořád jen vyhýbáme. Aspoň na druhý oběd jsme si odlezli trochu stranou od hlavní trasy a udělali jsme si vlastní soukromou vyhlídku. Tam byl klid a mohli jsme se na chviličku uvolnit.
Pak už jsme to nějak dorazili až nahoru celkem v pohodě – i přes Barčinu tradiční předvrcholovou krizi, kdy to chtěla pár desítek metrů pod vrcholem vzdát.
Výhledna Ledovec jsme měli od začátku a pomalu se přibližoval. Došli jsme skoro až pod něj. Tam přišlo velké zklamání, když jsme zjistili, že si na sníh nesáhneme. Na posledním mostem byl zákaz vstupu – tedy samozřejmě bez placeného průvodce. Na jednu stranu to dává smysl, ale na druhou stranu mě to štve. Ledovec má rozlohu 200 km2 a na konci většiny tras asi těžko bude nějakej zákaz. Je běžné si dojít až k ledovci. Nejsme blázni, abychom se vydali na ledovec bez vybavení a potřebných znalostí, ale na sníh jsme si sáhnout chtěli. H z toho byl pěkně otrávenej a smutnej a já ještě víc ☹.
Tahle trasa je asi jedna z mála opravdu komerčních tady ☹ Delší bychom ale bohužel nedali a tak se s tím musíme smířit. I těch 2,5 km nahoru a to stejné dolů je pro nás opravdu veliký výkon. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že nejde o běžnou chůzi, ale o z velké části šplhání po skalách.
Nahoře jsme se tedy jen porozhlédli, udělali pár fotek a vyrazili zase zpátky. Ráno byl ledovec krásně nasvícený, ale když jsme vylezli nahoru, už bylo zataženo -taky škoda, ale co se dá dělat. I tak byl pohled na vodopád veliký zážitek. Hlavně pohled na vodopád, který tryskal přímo z pod ledovce a vodu padající hezkých pár desítek metrů dolů.
Cesta dolů, byla taky docela náročná. Ale musím uznat, že prĎolové už šplhají jak profíci. V tohle případě šlo často skoro o slaňování. Pomáhal jsem kde se dalo, ale často zbytečně a H mě většinou spíš odháněl pro přílišnou starostlivost. Problém nastal cestou dolů při vyhlášení dvojitého hnědého poplachu. Sice byl prozatím odložen na restauraci u parkoviště (snad aspoň tam nějaký WC mají), ale odklad vydržel jen asi půl hodinky a pak jsme si už dali tandemovou střelbu ostrými. Hold jsme to nedonesli a vlastně stejně nebylo kam. Donesli jsme to aspoň dolů do nížiny, kde už nebyly jen holé skály a samé srázy kolem. To se nám to pak hezky běželo k autu. No, poháněl nás teda hlavně déšť, který právě začal. Naštěstí nás chytil až na poslední 2 stovky metrů. Upřímně jsem litoval lidi, kteří byli ještě nahoře a čekal je sestup po uhlazených a obroušených skalách. Ty když namoknou, musí to být obzvlášť vydatné dobrodružství.
Doběhli jsme k autu a zalezli si dovnitř. Jen jsme rychle ze sebe shodili oblečení, doplnili vypité lahve z kanystru a vyrazili na cestu. Měl jsem najité ubytko asi 90 km severně a bylo 5. Nebylo na co čekat. Navigace ukazovala hodinu a tři čtvrtě. Bylo nám jasné, že budeme muset něco najít dřív. Vzhledem k tomu, že jsme dlouho jeli serpentýnama, pak za zemědělským strojem a pak i hlavní silnice, kde je povolených 80, je úzká a jde na ní jet tak 50, tak jsem moc daleko nedojeli. Po té hodině a něco, jsme začali aktivně vyhledávat vedlejší silničky, ale ani na potřetí jsme nebyli úspěšní. Přišla na řadu aplikace, která nás hnala ještě o 10 km dál na malé parkovišťátko (spíš pro vyhýbání aut) u silnice. Když jsme tam odbočili, už cestou jsme viděli parkující dodávky. Celou cestu dotěď totiž byly zákazové značky. Až tady chybí – Asi 30 km od superturistického a komerčního města Odda. Když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že už tam stojí auto s autostanem. Plus mají před autem vyhozené sezení a další krámy. Sami zabírali místo snad pro 3 auta. To je pech. Jedem ještě dál, ale bezúspěšně. Cestou zpět nám to nedalo a poprosili jsme je, jestli by se nemohli zcuknout, že už potřebujeme uspat děti. To taky už byla pravda. Vyšli nám naštěstí vstříct a tak jsme se sem po krkolomném parkování přifařili. Výhled tu je parádní. Jsme na druhé straně fjordu než jsme byli včera a máme parádní výhled. Koukáme dolů na vodní hladinu zabarvenou ledovcovou vodou.
V rychlosti jsme provedli večerní rituály včetně vaření pro děti a jídlo v prášku pro mě. Co jedla Terka netuším. Asi už musí žít z prány, protože jsem jí nic jíst neviděl i když tvrdila, že měla trochu nudlové polívky s dětma. Zvládli jsme to rychle i přes to, že se tu zrovna rojí létací mravenci a děti s nimi trochu bojovaly. Asi jich budeme mít plnej stan a auto. To je teď ale fuk. Už je potřeba jít spát.