Poslední den naší dovolené na Tenerife nám začíná skvostně. Barča vstává v 5 a Honzík pro jistotu ve 3 ráno. Všichni jsme leželi a snažili se zabrat aspoň do 7mi, ale bylo to marný. Já si vzal už v půl 6tý ze zoufalství do sluchátek audioknížku, protože to s ní bylo snesitelnější. K prvnímu vážnýmu konfliktu tak dnes „superFotr“ dospěl už po dvou minutách, co vylez z postele. Nejdřív jsem poslal Honzíka ať si jde hrát za Barčou, že už jsou vzhůru. V zápětí slyším, jak Barča řve a Honzík se ještě hrdě přiznává, že jí poškrábal obličej. Snažím se mu vysvětlit, že takhle to přece neděláme. Ptal jsem se ho, jestli jí aspoň předtím řek, co se mu nelíbí a počkal, jestli se to vyřeší. Prý ne, hrdě hlásí, že jí rovnou poškrábal. Barča řve jako protržená a Honzík na moje kárání reaguje tím, že po mě hází mikinu a snaží se mě bouchat. Bouchly ve mně saze, ani nevím jak. Nejhlubší démoni vyjeli a já najednou na Honzíka řvu, visí mi za jedno v zápěstí v ruce a táhnu ho dolů ze schodů. Na což spustí totální pláč Honzík, já se jdu vyklidnit do kuchyně a pomalu mi dochází, že reaguju stejně jako on, za což jsem ho právě káral. No… očividně mi asi 4 hodinky přerušovaného spánku hledáním plyšáka pod postelí nestačily. Vrhám se na pytlík s kafem a okamžitě začínám vařit brutální kafe, abych dneska nevraždil.
Kafe to trochu zlepšilo, ale stejně se mnou bylo dnes asi k nevydržení – asi tak stejně jako s Honzíkem, kterej se z únavy choval jak ožralej ještě než jsme vůbec vyrazili na výlet. To bude den…
Naštěstí tu máme jako katalizátor „svatou SuperMatku“ Terezu. Musím říct, že ji obdivuju, jak dokáže být na děti hodná a chápající, i když je sama taky úplně odrovnaná. Moc jsme toho tady za posledních 14 dní nenaspali a její spolunocležník Barča taky není zrovna spáč…
Každopádně jsme ráno nějak přežili. Děti jsme vypli pohádkama, během kterých jsme zabalili a připravili vše potřebné na celý den. Mazec samozřejmě přišel v momentě, kdy jsme řekli, že pohádky končí. To byl oheň na střeše. Byli jsme na to ale připravený a nic nás nezaskočilo. Rychle jsme je vyexpedovali do auta, kde samozřejmě chtěli hned zase jíst. S menšíma zajížďkama a dobrodružstvím s navigací v místních uličkách, kde auta snad ani běžně nejezdí, jsme dorazili k ZOO. Tentokrát jsme zaparkovali zadarmo o 20 metrů vedle. Pokud není Loro Park úplně narvanej, asi nemá cenu platit 4 eura za parkování, když všude kolem je to zdarma a míst je dostatek. Posledně jsme spěchali, tak jsme jeli na jistotu, ale fakt je to zbytečný.
Do ZOO nás pustili a dokonce se podařilo přiřadit naše otisky prstů k našim zlevněným vstupenkám na další vstup. Tentokrát jsme tu už nebyli žádní nováčci a přesně jsme věděli co chceme a nemuseli jsme už tolik bloudit. Druhá návštěva je fakt super. Člověk se už necítí ve stresu, aby mu nic neuteklo a všechno si řádně užije… Teda kromě dětí…. Když přijíždíme, jsou už unavené a před odjezdem jsou už nesvéprávné :). Každou Šou navštěvujeme tentokrát už jen jednou. Necháváme si mezi nimi minimálně hodinu na jiné pavilony a průměrně jednou za hodinu věnujeme 15-20 minut jídlu. Takže jsme toho vlastně stejně moc nestihli, ale necítili jsme se už ve stresu. Tentokrát jsme si sedali na představení až úplně dopředu. Ani lachtani ani delfíni nás nepostříkali, ale jedné kosatce se to povedlo. Naštěstí jen jednou, ale stejně to stálo zato. Barča to koupila přímo do obličeje a my s Honzíkem jsme se schovali za připravenou bundu. Stejně ale i Honzík chtěl okamžitě odejít. Nedalo se nic dělat, museli ještě chvilku vydržet do konce. Jednou jsme dostali pár kapek, ale všechno jsme viděli hezky z blízka. Byla to paráda.
Užili jsme si ještě tučňáky, ryby, žraloky, krokodýla, jaguáry, hrošíka, plameňáky, medúzy a spoustu dalšího. Pro děti byl ale stejně asi největší zážitek nanuk. Teda ten je zajímal nejvíc… No a my si kafe taky náležitě užili. Už jsme mleli z posledního :-D.
Taky tu mají takovou malou horskou dráhu s vozejkama ve tvaru kosatek. Už minule na to děti koukali, ale dneska nás byly přesvědčený, to musíme zkusit. Je to sice jen dětská horská dráha, ale házelo to slušně. Já jel v posledním vozíku s Honzíkem a před náma jely holky. Po prvním kolečku se Barča rozeřvala a Honzík začal litovat, že jsme do toho šli. Po druhým kole Barča pokračovala v řevu a já řešil, jestli se mi Honzík nevyblije do klína. Třetí kolečko bylo naštěstí poslední a přežili jsme to bez úhony všichni. Jen myslím, že nás nějakej čas teď nebudou lákat pouťový atrakce :-D.
Když nad tím přemýšlím, tak se ze zvířátek dětem asi nejvíc líbily jejich kovové sochy, co tu často bývají. Děti si na ně můžou sáhnout. Nejvíc je zaujal krokodýl. Barča mu nejdřív spravila zuby a pak si na něj oba vylezli a hádali se, kdo ho bude řídit. Naštěstí se vystřídali a bylo to ok. Na živým by jim ta chvilka nepozornosti asi nevyšla :D.
Omyl, nejvíc je nezajímaly sochy zvířat. Byly to opět klacky. U nás je to už stálice, tak to skoro ani nevnímám. Hádám, ale že pro ostatní návštěvníky musela být rodinka s věčně plnýma rukama klacků za exoty. V pavilonu medůz se asi úklidová četa bude hodně divit, kde se jim na koberci vzaly třísky, listy a další úlomky klacků, který v okruhu 50ti metrů vůbec nerostou. V ZOO ještě budiž, ale fakt vtipný jsme byli včera v Centro Hystérico v La Laguna. Tam je všude dlažba, jen sem tam palma a mezi našňořenýma turistama se zmrzlinou a nad kávou se hrdě producírovali Honzík s Barčou s plnýma rukama klacků. Jo a ještě na někoho občas vrčeli. … No, lesní školka se asi začíná vyplácet :-D…
Jak se nad tím zamýšlím, tak je to vůbec takový zvláštní. Vezmeme děti do jedný z nejlepších ZOO na světě (v 2018 a 2019 tuším byla úplně něj podle TripAdvisoru), ale daleko víc, než co jinýho, je tam pak zajímají klacky. Ty emoce s tím spojený jsou fakt velký. Představte se dvě malý děti, každej z nich má v ruce pět klacků (různý ohnilý dřívka, stvoly a listy, co si kde našli) a běda, jestli jeden druhýmu sáhne na jeho klacky. To je oheň a střeše. Nedej bože, když se jede klacek zlomí – no to je katastrofa. To se brečí a křičí… No a nejhorší je, když se nějakej úplně ztratí – už jsme zažili i hodinový ubrečený ódy na výjimečnost daného klacku… Kam se hrabou skákající kosatky. Příště jedeme skládku bioodpadu…
Nechme klacky klackama. Na to, jak jsme s Honzíkem na dnešek málo spali, tak to chudinka dal na výbornou. To, že byl ke konci už jen samej nářek, mu nemůžeme mít za zlé. Chudáček byl tak vyřízenej a měl takovej splín ze všeho, že už prosil, aby jsme mu dali nějakej dárek, prostě, aby jsme mu něčím udělali nějakou radost a vytáhli ho z toho. Bohužel jeho „superRodiče“ už taky mlely z posledního a tak mu moc toho pochopení a podpory dát nedokázali. Vrchol byl nalákání slíbení takovýho hezkýho domečku nakonec. Bohužel jeden z největších podmořských akvarijních tunelů vůbec, Honzíkovy nepřišel hezký, vlastně to pro něj bylo strašný. Vůbec ho to nebavilo a brečel, že chce hezkej domeček. Asi si představoval perníkovou chaloupku. Věřím, že domeček z nanuků, perníku a medu, by mu udělal radost. Bohužel jeho krutý rodiče ho poslali „ke dnu“. Zvladli jsme mu to asi 30 x vysvětlovat, vymlouvat, povzbuzovat, utěšovat … a … a pak jsme už prostě jen rezignovali. Nakonec, když bylo nejhůř, vzal jsem si ho do náruče a jen jsem ho mazlil a až pak se trochu uklidnil.
20 minut autem domů se v koloně protáhlo asi na půl hodinu. Rodinu jsem vysadil přede dveřma a šel najít místo na parkování. Když jsem přišel s věcma, Honzík už byl vyčištěnej, převlečenej a připravenej. Netuším, jak to „superMatka“ tak rychle zvládla. Dali jsme Rumcajze, povídali si o bůvolech (který v ZOO vůbec nebyli) a za 10 min byl tuhej.
Terka ještě uspávala Barču a tak jsem využil poslední denní světlo a vyrazil k přírodnímu mořskýmu jezírku pod barákem na loučení s mořem. Měl jsem radost, že tam nikdo nebyl. Měl jsem totiž v plánu, že se ještě naposled vykoupu. Bohužel ale, když jsem dorazil až k vodě, zjistil jsem, že tam tenerifskej rybníček okupuje páreček řešící si svoje hormonální nerovnováhy a alkoholovou dysbalanci – jinými slovy, měli tam rande… Bylo mi blbý jim tam dělat divadlo o bílý velrybě a tak na koupání nakonec nedošlo. Chvilku jsem se pokoukal na vlny a nekonečnej horizot, umyl si naposled ruce vw slaný vodě a po půlhodince klídku vyrazil zpátky balit.
Terka byla už v procesu. Udělala mi parádní večeři – jarní závitky alias španělská klasika … Trochu jsme to podpořili ještě zbylýma toustama už je čas na práci. Musíme teď zabalit všechno na cestu a udělat jídlo na zítřek, abychom se ráno jen nasnídali a odnosili věci do auta a mohli vyrazit.