Je tu další den a další výzva. V noci jsme se opět moc nevyspali. Jednak jsme šli s Terkou dost pozdě spát a jednak máme doma nespavce. Honzík, když se k ránu probudí v podstatě kvůli čemukoli, tak už neusne. Prostě otevře oči a řekne, že už nemůže spát a udělá cokoli, aby opravdu neusnul. Takže jsme šli asi po pěti hodinách mého spánku na záchod, pak mě honzík v posteli půl hodinky fackoval, než si sednul a řek, že spát nebude. Pustil jsem mu teda audio Rumcajze a zase upad do komatu. Za chvíli jsme ale slyšeli z vedlejšího pokoje Barču patrně s podobným problémem. Kdybychom byli zombíci jenom my dospělí, bylo by to blbý, ale snesitelný. V našem případě byly zombíci i děti a to už od rána. Únava z nevyspání se projevovala různě, ale především důraznou a neústupnou trudomyslností ve všech směrech.
To že si Honzík nikdy nedá první věc, kterou mu k snídani nabídneme, na to jsme zvyklí. Většinou bere až třetí deal. Dneska ale od rána začal se svým standardním jídelním vysíráním. To nejde snad ani říct jinak slušně. To v kombinací s jeho ukňouraností moc nedávám. Kejvne na jídlo a po třech soustech řekne, že už nemůže. Za 5 minut má zase hlad. Takhle to jde pořád dokola v podstatě celej den. Když mu odmítneme sloužit, je hystrickej a tváří se, že ho trápíme h(l)adem. Pak k tomu přidává ještě takový libůstky jako, že si odmítá svléct pyžamo, aby se převlékl ven. Prostě ho má moc rád a bez násilí si ho nesvleče za žádnou cenou. Tradiční bitky o jídlo a prázný PET sudy od vody už nemá ani cenu zmiňovat… Když jsme nastínili dnešní program, by velmi hlasitě negován jako největší propadák. No prostě instantní balíček neštěstí.
S Terkou (která je mnohem trpělivější a chápavější než já) jsme se poléčili silným kafem a během dvou krátkých pohádek do sebe natlačili nějakou snídani. Na dnešek jsme si naplánovali gastroporno zážitek v podobě nějaké místní super restaurace, takže jsme nemuseli ani moc chystat jídlo. Něco ale přece jen být muselo. Předpokládáme, že naše děti jako obvykle nebudou jíst nic, co jim objednáme v restauraci kromě zmrzliny, takže musíme mít alternativní plán. Terka teda chystala jídlo stejně a já hledal podle hodnocení na Google ty nejlepší restaurace v Garachico, až jsem našel restauraci Silogia přímo na náměstí v historickém centru. S dětma je pro nás jídlo v restauraci běžně slušnej stres – o požitku z jídla se moc mluvit nedá. Alespoň jednou jsem ale na Tenerife chtěl ochutnat nějakou místní specialitu. A když je jednou, ať to stojí zato. Snad nás z hospody nevyhoděj dřív, než to jídlo aspoň ochutnáme :).
Garachico je historické městečko kousek od Puerto de la Cruz a ještě blíž od našeho ubytka. Po velké porci přírody a ZOO jsme se rozhodli pro nějakou změnu a zařadili trochu té kutůry. Po prochajdě městečkem jsme naplánovali místní pláž. Na dnešek byl v Puertu hlášenej déšť a lámalo se to až u nás v San Juan de la Rambla. Tady na Tenerife je zajímavý, že nikdy neprší všude a často je o deset kilometrů vedle stabilně úplně jiný počasí. Vidíme to tu každý den. U nás bylo docel hezky, ale La Orotava a Puerto de la Cruz hlásilo deštivo. Takže do Garachico jsme jeli i za relativně hezkým počasím.
Když jsme dorazili, bylo podmračeno, ale nepršelo. Děti nám okamžitě překopaly celý program, když chtěli nejdřív na pláž. Restaurace měla otevřeno až za hodinu a půl, tak jsme si řekli proč ne. Pláž Garachico byl částečně písečná a částečně kamenná. Koupat by se i dalo, ale byla zima, podmračeno a za chvíli se přihnaly i dešťové přeháňky. Nijak nás to ale neomezovalo. Hrabali jsme se v kamínkách, kreslili v písku a dělali všechny věci, které se v Čechách dělat prostě nedají :). Byli velké vlny, takže jsem se do moře nehnal ani na otužilce. Děti se vyhrály a pak už jsme po nich konečně mohli chtít, aby se s náma šly podívat na památky. No, teda nakecali jsme jim, že půjdem na oběd, tak na to kejvly. A Byla to vlastně pravda, takže to zas až taková manipulace nebyla. Nejedli už 5 minut, tak se nemohli dočkat. Na pláž jsme teda hodili bobek (doslova), v rámci trekování naší cesty postavili mohylku a vyrazili ulovit žvanec.
Honzík se hned od parkoviště nalodil na kočár a odmítal slézt. Barča statečně ťapala – nic jiného ji nezbývalo. Dost mě teda dostala Honzíkova hláška, že musí jet na kočáru, protože už nemá sílu ťapat. Že už nemůže, a pomůže mu na to jedině dílo. Začímáme si myslet, že s tím jídlem má už opravdu nějakej problém, protože se jím kompenzuje všechno od nudy, přes podráždění až po nechuť chodit. Všemu říká hlad, ale podle mě to není možný mít hlad deset minut po jídle.
Cestou na náměstí do restaurace jsme se zastavili ještě v takový malý „botanický zahradě“. Bylo to spíš takový vyšlechtěný zákoutí na 200 m čtverečných. Maličký, ale uvnitř měl člověk pocit obklopení přírodou. Nádhera. Jen Honzík odmítal slézt z kočáru (byly tam schody dolů). Tak jsem mu řek ať tam na nás klidně počká. Samozřejmě to nevydržel a za chvíli remcal u nás, že ho to tam nebaví, že tam není žádná zábava a že ho nebaví chodit. Tak se sebral a fakt šel „hlídat kočár“ ke vstupu. :). Hold ty děti strašně trápíme tím, že chceme aby něco zažili…
Přišli jsme na náměstí, rozkoukali se a načasování bylo dokonalý, protože restaurace Silogia právě otevřela a tak jsme mohli být prvními zákazníky. Si asi říkali, že dnešní den bude stát pěkně za ho**o :-D. Nemám až tolik srovnání, ale naše děti jsou dost hlučné chvíli neposedí, tak jsme se báli, že jim to tam zboří. Restauraci jsme si vybrali i kvůli tomu, že se jí v atriu, kde je klid a nejezdí tam auta. Navíc tam byl na zahrádce takový ostrůvek, odkud rostly bambusy a obrovská palma. No co – děti byly znechucené na první pohled a otrávené, že tam sedět nevydrží. Málem jsme nezvládli ani objednat. Pak ale zakročil úžasný personál a děti dostali každej omalovánky a prozřetelně každej svoje pastelky. Myslej tady na všechno. Následovalo 5 minut klidu. Teda než Barča začala házet pastelky kolem stolu.
Objednali jsme si krevety s černou rýží se sépiema a dětem burgra. Říkali jsme si, že to je sázka na jistotu. Překvapivě moc nejedly ani jedno. Barča teda snědla aspoň trochu burgru, Honzík tři sousta od každýho a že už nechce. To je taková jeho klasika – za patnáct minut budeme řešit hysterií, že má hlad. Byl docela vtipnej, protože od tý černý rýže byl celej umazanej vypadal jak Dartaňan.
Děti se naštěstí rychle zabavili tím, že šly trápit místní bambusy, vyhazovat kamínky z jejich podloží na okolní podlahu, trhat listy všeho možnýho a hlavně schraňovat klacky. Původně je tam nalákala taková malá plastová soška sovy s otáčecí hlavou. Během chvíle jí málem tu hlavu urvali chudince. Pak si začali hrát na to, že jí léčej a v podstatě jsme jí začali považovat jako takovou malou „paní na hlídání“.
Konečně jsme zjistili, že to jídlo je naprosto geniální. Jak burgr, tak mořský potvory s rýží a majonézou neměly absolutně chybu. Dokonce i děti se celkem zabavili a tak jsme od stolu utíkali jen příležitostně vylejt Barče vodu z boty nebo zachránit „chůvu“ sovu před vyhynutím. Personál měl naštěstí pochopení a dokonce děti občas i z legrace poškádlil. Kolem nás seděla ještě jedna česká rodinka s malou holčičkou. Po celou dobu jídla seděla způsobně na židličce a vůbec jsme ji neslyšeli. Zato naše děti slyšeli všichni. Vzhledem k tomu, že kolem nás nikdo nevydržel sedět dlouho, asi jsme restauraci připravili i nějaký ten ušlý zisk. Asi se raději zase vrátíme k vlastním paštikářským restauracím s výhledem. Nicméně pro dnešek jsme hodili všechno za hlavu a užívali si super obsluhu i chvilku klidu na jídlo bez toho, aby po nás někdo skákal.
Po parádním jídle jsme se ještě odhodlali k dezertu a kávindě. Dali jsme si čokokouli se zmrzkou a jako superFotr a superMatka doufali, že si toho naše piraně nevšimnou. Jak je jejich zvykem, moc by nám toho nezbylo. A my jako správný alibisti bychom měli špatnej pocit, že je ládujeme nezdravýma věcma. Dezert byl očividně domácí – propracovaný do detailu včetně slaného karamelu na vanilkové zmrzliny posypané jedlýma kytkama. Bylo to naprosto geniální. A ještě lepší na tom bylo, že si toho děti zabrané do devastování rostlinného i jiného vybavení restaurace, vůbec nevšimly… Abych to uved na pravou míru: Zas tak na uzdě je nedržíme. Když se otevřou třeba sušenky, s pravděpodobností limitně se blížící jedné (+/- 100%), nezbude spíš na nás.
Už byl čas vypadnout. Neměli jsme už co jíst, a tak nás díky nedostatku rozptýlení znervózňovalo chování našich dětí. Zaplatili jsme teda 65 e za luxusní oběd, utužili si sebevědomí, že děti nechtěli jíst ani v tak dobrý restauraci (takže to není o tom, že bychom doma vařili špatně), uklidili bordel, co tam děti napáchali a rychle utekli, než se sova hlídačka vzpamatuje z šoku.
Před restaurací děti překvapivě přišli s tím, že mají žízeň a za dalších 5 minut s tím, že chtěj sváču. My jsme si sedli na schody před jednu krásnou budovu a pozorovali náměstíčko plné turistů. Děti byly spokojené, že můžou beztrestně pobíhat kolem s klackama a tak nechybělo nikomu nic.
Teda až do chvíle, kdy se kolem našeho kočáru mihly dvě, asi norské, děti. Honzík si nejdřív na kočár demonstrativně sednul, jako že ho hlídá a pak mu to nedalo a začal obě děti s klackem a Barčinou pomocí nahánět po náměstíčku. Netrouf si jen ke stolu restaurace, kde seděli jejich rodiče. Celou dobu na ně hlasitě vrčel a předstíral, že je tygr. Naháněli je s Barčou slušně i když byly ty děti tak o dva roky starší. Pak se ale divil, že si s ním nechtějí hrát. Zkoušel jsem mu vysvětlit, že se možná bojej toho, jak na ně vrčí nebo toho klacku, kterým na ně mává, jako by je chtěl zmlátit. Poslal jsem ho, ať se s nima domluví. Bohužel jeho pozvánku, ať si s ním a Barčou jdou hrát na honěnou úplně vyignorovali a měli ho na háku. Byl z toho chudáček úplně smutnej a musel jsem mu vysvětlit, že mu nerozuměj ani slovo. Trochu mi to připomnělo, jak jeho superFotr naháněl v patnácti holky. Pak mě ale Terka zpražila s tím, že Honzík na tom byl pravděpodobně o dost líp a já musel uznat, že měla pravdu. Z tohohle úhlu pohledu musím uznat, že je to fakt borec a hodně se v socializaci oproti mě za poslední roky posunul :).
O kousek jsme se posunuli na vedlejší náměstíčko a sedli si na lavičku. Děti objevily houpajdy na pérách. Všechny dětské hřiště jsou tu teď zavřené, ale tady na těch už pásky označující zákaz vstupu nebyly moc vidět, a tak jsme tam děti v klidu nechali řádit. Byli jsme rádi, že jsou naši úžasňáci spokojení a můžou si volně běhat. My si na lavičce otevřeli flašku. Nevěděli jsme, jestli se tu může pít na veřejnosti, a tak jsme si dvoudecovej cider raději zabalili do ubrousku. Bylo to takový vítězný pití. No a taky jsme ho vzít sebou museli, protože za 3 dny odlítáme a nestíháme pít nakoupené zásoby. Večer jsme většinou tak hotový, že už ani na ten cider nemáme sílu.
Děti, jak byly na dnešek nevyspalé a hotové, tak se teď už propracovávali do opilecké fáze, kdy se už jen válí po zemi, chechtají se svým vnitřním úvahám a není s nimi pořízení. Honzíka jsme zase naložili na kočár, Barču vzali do ruky a řekli si, že už zamíříme směrem k autu.
Cestou jsme si ještě prošli uličku nebo dvě a šli se podívat k hrádku na pobřeží. Kolem něj byly vybetonované v útesech betonové chodníčky, které mě úplně nadchli a tak jsme se vydali ještě na jednu prochajdu. Byla to paráda. Všude šplouchali vlny a my se na uzoučkých chodníčcích proplétali mezi útesy jen maličkej kousek od hladiny. Sem tam byly nějaké bazénky, ve kterých se jistě v teplejším počasí koupe. Dnes tu do vody ale nikdo nevlez. Udělali jsme pár fotek, videí a moře jsme alespoň symbolicky zamíchali dětma vzhůru nohama. Zní to hrozně, ale děti to hrozně bavilo a nechtěly vůbec přestat. Kdybych to neutnul, asi bych se další dny kvůli namoženým zádům nehnul a děti by místo zdravého opálení měly na trvalo překrvené hlavičky.
K autu jsme došli těsně před šestou. V tuhle dobu jsme už dneska chtěli uspávat. Takhle to ale končí vždycky… Naštěstí to máme domů autem jen 15 minut. Cestou jsme je krmili, aby neusli v autě. Radši chtěli večeři v autě hned, než za chvíli doma. Klasicky stejně ale chtěly další večeři doma a úplně stejně tak tomu daly jen pár soust. Prostě nesmějí o nic přijít a je úplně jedno, že jedli jeden a ten stejnej chleba.
Po rychlým odbavení usnuly cca v 7. Terka pro mě měla připravený čínský knedlíčky, že si je dáme na střeše při západu. Bohužel jsme to ale stihly až po setmění. Moře sice ještě vidět bylo, ale začalo nám do toho pršet. Snažili jsme se to vydržet, jak se dalo. Dokonce jsme skoro zvládli na půl vypít trojku piva (Corona), než si Terku zavolala Barča přes chůvičku k dalšímu průběžnému uspávání. Sám jsem už na střeše s deštěm trpělivost neměl a tak jsem jídlo snes dolů a po uspání Barči knedlíčky dojedli v pohodlí na gauči. Teď už jenom dopsat Cestopisníka, naplánovat zítřek a trochu se dojíst. Zatímco já píšu, Terka vaří na zítřek.
Prošli jsme předpovědi počasí na celým ostrově, abychom zjistili, na který hezký pláži nebude pršet. Je fajn, že kamkoliv po ostrově se odsud dostaneme autem do přibližně hodiny a nikdy neprší na celým ostrově. Říkali jsme si, že by si děti zasloužili ještě jednou naposledy na Tenerife hezkou písčitou pláž. Ráno upravíme ještě plány podle počasí, ale vypadá to, že pofrčíme na pláž Playa de las Teresitas kousek nad hlavním městem. Je tam dovezenej žlutej písek ze Sahary a třeba tentokrát nebude tolik foukat. Jen teda předpověď říká, že bude tak 15 – 16 °C. Snad to nějak na sluníčku dáme.